Boy George, Gaza a politika instinktu

11. 8. 2026 / Fabiano Golgo

 
Boy George právě prohlásil, že členové jeho kapely, kteří odmítnou hrát jeho novou píseň We Will Dance Again, budou propuštěni. Není to zrovna jazyk člověka hledajícího kompromis a George o něj ostatně nikdy zvlášť nestál. Píseň, kterou vytvořil s pomocí generativní umělé inteligence a vydal sám, otevřeně hájí Izrael po útoku Hamásu ze 7. října 2023 a polemizuje s hudebníky podporujícími Palestinu. Když někteří jeho vlastní muzikanti dali najevo, že s ní nejsou spokojeni, odpověděl, že pokud ji nebudou chtít hrát, přestanou být členy jeho kapely. Ve stejném videu mluvil o tom, jak mu umělá inteligence umožnila obejít „gatekeepers" a lidské zásahy do jeho tvorby, což vytváří docela komickou situaci: muž oslavující odstranění gatekeeperů se v následující větě sám promění v gatekeepera a oznámí zaměstnancům, že nesouhlas znamená dveře.

 
Bylo by snadné považovat to za další epizodu dlouhé kariéry člověka, který byl téměř profesionálním provokatérem ještě dříve, než sociální sítě udělaly z provokace zaměstnání. Když se Culture Club na začátku osmdesátých let objevil na MTV, Boy George nevypadal jako mírně výstřední popová hvězda, jak jej dnes může vnímat generace vyrůstající po něm. V šatech, s výrazným make-upem a vzhledem, který záměrně odmítal odpovědět na tehdy velmi důležitou otázku, zda se před námi nachází „muž" nebo „žena", vstoupil do milionů konzervativních domácností v době, kdy taková nejednoznačnost ještě nebyla součástí marketingového manuálu velkých korporací. Jeho vlastní oficiální biografie připomíná, že právě jeho extravagantní a androgynní vzhled vyvolal na rané MTV senzaci. Přitom nešlo pouze o kostým. Boy George patřil k lidem, kteří pomáhali změnit hranici toho, co bylo možné ukázat v mainstreamové popkultuře, aniž by divák dostal předem návod, do které společenské zásuvky má člověka na obrazovce uložit.

Proto mi připadá poněkud líné vysvětlovat jeho dnešní postoj k Izraeli jednoduše tím, že se z někdejšího rebela stal starý konzervativec, což je oblíbený způsob, jakým mladší generace řeší nepohodlné názory svých někdejších ikon. Boy George se příliš nezměnil v jedné podstatné věci: pořád má téměř fyzickou potřebu nevstupovat do fronty, do níž se právě staví jeho okolí. V osmdesátých letech dráždilo většinovou společnost to, jak vypadal a koho miloval; dnes, v kulturním prostředí, kde je podpora Palestiny mezi hudebníky velmi rozšířená, dráždí část stejného liberálního publika tím, že odmítá sdílet jeho politický konsensus. To automaticky neznamená, že má pravdu. Schopnost jít proti davu je charakterová vlastnost, nikoli metoda ověřování reality, a člověk může být statečně v menšině a zároveň se hluboce mýlit. Ale u Boy George by bylo zvláštní tvářit se, že jeho odpor k požadavku „správně se zařadit" nemá s celou věcí nic společného.

Jenže čím více čtu jeho vlastní výroky, tím méně si myslím, že samotná kontrariánská povaha vysvětluje intenzitu jeho reakce. Jeho vztah k židovskému prostředí je starší než současná válka. V roce 2017 Culture Club vystupovali v Tel Avivu, George měl na oblečení výraznou Davidovu hvězdu, odmítal výzvy BDS, aby do Izraele nejezdil, a na koncertě připomněl, že Culture Club vždy chápal jako symbol lidí, kteří se cítili trochu divní, stranou a odlišní. Ani to z něj ovšem ještě nedělalo ideologického zastánce izraelské politiky. Ještě letos při debatách kolem Eurovize vysvětloval svůj postoj především velmi osobně: má od mládí mnoho židovských přátel, odmítá se k nim otočit zády a cítí silné spojení s židovskými lidmi, zároveň však tehdy výslovně rozlišoval mezi tímto vztahem a státem Izrael a říkal, že k Izraeli samotnému vlastně nemá vyhraněný názor.

Toto rozlišení je důležité, protože během několika měsíců se tón dramaticky změnil. We Will Dance Again už není píseň člověka, který pouze říká, že neopustí své židovské přátele. George v ní přijímá politický argument, podle něhož izraelská válka v Gaze představuje vojenskou odpověď na napadení, odmítá charakterizaci této války jako genocidy a ostře napadá hudebníky, kteří podporují Palestinu. Přitom jeho vlastní vysvětlení vzniku písně znovu a znovu vede k 7. říjnu a zvláště k festivalu Nova. Řekl, že na něj zapůsobil slogan „we will dance again", který se po masakru stal symbolem izraelské odolnosti. Samotná píseň se vrací k mladým lidem zabitým při tanci a její název není obecnou geopolitickou deklarací, nýbrž přímou připomínkou tanečního festivalu, který Hamás napadl.

A právě zde bych hledal něco, co je možná silnější než jeho politické úvahy. Boy George totiž není člověk, který se na rave dívá zvenčí jako šedesátník sledující cizí subkulturu mladých lidí. Vedle své popové kariéry strávil desítky let jako DJ, byl součástí houseové a klubové kultury od acid house přes devadesátá léta až po elektronickou scénu následujících desetiletí a hrál v místech od Haçiendy po Ministry of Sound a ibizské kluby. Taneční parket je jedním z prostředí, v nichž strávil svůj dospělý život. Je to svět hudby, extravagantních lidí, drog i střízlivosti, sexuální nejednoznačnosti, útěku od společenských rolí, hlasitého zvuku, směšného oblečení a několika hodin, během nichž se nikdo nemusí příliš zabývat tím, čím má být v pondělí ráno. Jinými slovy, přesně ten typ prostoru, v němž se Boy George celý život cítil doma.

Proto mám podezření, a zdůrazňuji, že je to interpretace jeho reakce, nikoli něco, co by sám takto formuloval, že při pohledu na masakr na festivalu Nova neviděl především Izraelce. Viděl svoje lidi. Ne ve smyslu národnosti, náboženství nebo politické ideologie, ale ve smyslu kmene, který člověk poznává bez občanského průkazu: mladí lidé pod širým nebem, elektronická hudba, tanec, kostýmy, euforie, trochu naivity a představa, že na několik hodin lze svět nechat někde za reproduktory. Když do takového prostoru vstoupí ozbrojení lidé a začnou jeho účastníky vraždit a unášet, politika může být pro člověka s Georgeovou životní zkušeností až druhotná. Obraz projde kolem intelektuálních filtrů a zasáhne něco mnohem primitivnějšího, co angličtina dobře označuje slovem gut. Nejdřív přijde žaludek, politický argument se dostaví později a pokusí se vysvětlit, proč žaludek reagoval právě tak.

To není neobvyklý způsob, jakým lidé získávají politické názory, pouze si to neradi přiznáváme. Rádi si představujeme, že nejdříve shromáždíme informace o stoletém konfliktu, nastudujeme britský mandát, rok 1948, okupaci po roce 1967, Oslo, Hamás, blokádu Gazy, izraelskou vnitřní politiku a teprve potom, po pečlivém zvážení všech materiálů, vytvoříme emocionální vztah k jedné straně. Ve skutečnosti velmi často postupujeme opačně. Nejprve spatříme mrtvé dítě, uneseného starce, mladou ženu prchající z festivalu, zničený dům nebo otce nesoucího tělo svého syna a náš mozek se teprve potom pustí do výroby argumentační infrastruktury kolem pocitu, který už existuje. To platí pro lidi, které 7. říjen připoutal k Izraeli, stejně jako pro lidi, které záběry zničené Gazy připoutaly k Palestincům. Morální imaginace není distribuována podle statistické proporcionality; obvykle se otevře tam, kde poznáme někoho, v kom dokážeme zahlédnout sebe.

Právě proto lze podle mě Boy George pochopit, aniž bychom museli přijmout jeho politický závěr. Jeho píseň má naopak významnou intelektuální slabinu: trauma festivalu Nova používá jako optiku pro celou následující válku. Hrůza 7. října však sama o sobě neodpovídá na otázku, co je po tomto datu legitimní vojenskou odpovědí, stejně jako utrpení palestinských civilistů zpětně nesnižuje hrůzu masakru izraelských civilistů. Nezávislá komise OSN dospěla k závěru, že Izrael v Gaze páchal genocidu; izraelská vláda tato zjištění odmítla jako falešná a zaujatá. Člověk může diskutovat o právní kvalifikaci, proporcionalitě, vojenské nutnosti nebo politické odpovědnosti, ale obrovské palestinské civilní utrpení nelze odstranit z obrazu jen proto, že prvním obrazem, který se někomu vypálil do paměti, byla Nova.

Zajímavé je, že Boy George sám ještě před několika měsíci dokázal držet dvě věci odděleně: vztah k židovským přátelům a názor na izraelský stát. V nové písni se tato hranice místy rozpadá a kritiku Izraele příliš snadno převádí na odsuzování židů. To je právě moment, kdy se emocionální inteligence může změnit v politickou slepotu. George má naprosté právo připomínat, že část kulturní levice dokázala neobyčejně rychle přesunout pozornost od zavražděných izraelských civilistů k izraelské odpovědnosti, někdy způsobem, který působil, jako by se 7. říjen stal nepříjemnou poznámkou pod čarou. Nemá však proto automaticky pravdu, když jiní hudebníci protestující proti tomu, co se děje v Gaze, redukuje na ovce opakující internetovou propagandu. Lidé mohou současně vědět, co se stalo na festivalu Nova, být tím zděšeni a považovat izraelskou válku za morálně či právně nepřijatelnou.