Veřejnoprávní média totiž nejsou účetní položka. Nejsou ani služba, kterou si člověk zapne nebo vypne podle nálady, jako platformu s filmy. Jsou spíš něco jako infrastruktura vnitřního života společnosti — a to je vždycky nepříjemná kategorie, protože ji člověk začne chápat až ve chvíli, kdy přestane fungovat. Do té doby se zdá zbytečná, přehnaná, někdy dokonce obtěžující.

A tak se dnes v Česku vede debata, která se tváří jako praktická, ale ve skutečnosti je skoro filozofická, jen si to nechce přiznat. Protože otázka nezní, jestli má někdo platit poplatek. Otázka zní, jestli chceme ještě prostor, který není plně přeložený do jazyka moci a peněz. To zní možná abstraktně, ale ve skutečnosti je to velmi konkrétní. Stačí se podívat, co se děje jinde.

Pro mě jako Brazilce má tahle debata i osobní rovinu. Když jsem vyrůstal, mediální svět kolem mě byl v zásadě dvojí: buď silně komerční, formovaný logikou trhu a často i americkými vzory, nebo formálně státní, ale bez skutečné autonomie. Myšlenka média, které není ani jedním z toho — které si nárokuje vlastní prostor mezi mocí a trhem — pro mě vlastně neexistovala. A právě proto pro mě bylo po příchodu do Evropy, a zvlášť do Česka, téměř fascinující sledovat, že taková instituce může fungovat jako něco samozřejmého. Ne jako dokonalý systém, ale jako reálná, každodenní služba společnosti. Pro někoho, kdo s tím nevyrostl, to nepůsobí banálně — působí to jako něco, co stojí za to chránit, i když to není bez chyb.

Ve Spojených státech nikdy veřejnoprávní média nehrála tak dominantní roli jako v Evropě. NPR a PBS byly vždy trochu na okraji — respektované, ale ne určující. A přesto, nebo možná právě proto, se staly terčem ve chvíli, kdy začaly být nepohodlné. Když se Trumpova administrativa pokusila omezit jejich financování, nešlo o to, že by ty peníze byly zásadní. Šlo o gesto, které říkalo: i malé, relativně slabé médium je problém, pokud není předvídatelné.

To je zajímavé — ne velikost, ale nepředvídatelnost.

Evropa má sofistikovanější způsoby, jak dosáhnout téhož. Neříká se: chceme kontrolovat média. Říká se: chceme je modernizovat. Dánsko „jen" zruší poplatek a sníží rozpočet. Slovensko „jen" změní institucionální strukturu. Maďarsko „jen" upraví systém tak, aby byl stabilnější.

A pokaždé je výsledek podobný: média zůstávají, ale něco z nich se vytratí. Ne hned, ne dramaticky. Spíš jako když se z místnosti postupně vytratí vzduch — člověk si toho nevšimne v první minutě, ale po čase začne dýchat jinak.

Do celé té debaty navíc vstupuje ještě jeden faktor, o kterém se mluví překvapivě málo, a to je trh. Veřejnoprávní média nejsou jen otázkou státu a občanů, jsou také otázkou konkurence. Jsou zvláštním typem instituce, která narušuje logiku trhu tím, že nemusí být plně podřízená zisku. A to je vlastnost, která se v ekonomickém systému neodpouští.

Jakmile se tento prvek oslabí, nevznikne neutrální prostor. Vznikne prostor, který bude zaplněn — ne záměrně, ale přirozeně — těmi, kdo mají zdroje, infrastrukturu a motivaci ho zaplnit. Velkými mediálními domy, platformami, technologickými firmami. Ne proto, že by chtěli ovládnout realitu. Ale proto, že mohou. A možnost je v tomto světě silnější než úmysl.

Česká debata se přitom často vrací k argumentu, který působí zdravým rozumem: proč platit za něco, co nepoužívám? Jenže tento argument má zvláštní vlastnost — funguje pouze tehdy, když zapomeneme, že existují věci, které nevyužíváme přímo, ale bez nichž by systém jako celek fungoval jinak. Soudy, školy, infrastruktura, kulturní instituce.

Veřejnoprávní média patří do této kategorie, jen jsou méně hmatatelná. A možná právě proto jsou tak snadným terčem. Ano, mají své problémy. Ano, česká veřejnoprávní média často působí ideově uzavřeně, zvláště v zahraničněpolitických otázkách, v pohledu na Západ, USA, Izrael a Palestinu. Ano, někdy působí jako instituce, která si zvykla sama na sebe. Ano, jejich jazyk není vždy jazykem celé společnosti. To všechno je pravda — a je to důvod k reformě. Veřejnoprávní médium, které se stane příliš samozřejmým hlasem jedné kulturní třídy, ztrácí schopnost plnit svou úlohu. Jenže z kritiky neplyne likvidace. 

Veřejnoprávní média nejsou od toho, aby lidem říkala, co si mají myslet. Ale také nejsou od toho, aby jim neustále potvrzovala, že už si myslí správně. Pokud se stanou pouhým zrcadlem většinového přesvědčení, ztrácejí smysl. Pokud se naopak stanou permanentní opozicí vůči této většině, ztrácejí důvěru.

Pokud je voda ve vaničce špinavá, nevylévá se s ní dítě.

Ale reforma a oslabení nejsou totéž. Reforma znamená otevřít okna. Oslabení znamená změnit konstrukci domu. A v tom je celý rozdíl.

Česká společnost dnes stojí před zvláštní volbou. Na jedné straně má instituce, které nejsou dokonalé, někdy jsou předvídatelné a občas působí uzavřeně. Na druhé straně má návrhy, které slibují efektivitu, ale zároveň posouvají kontrolu blíže k politické moci a nepřímo i k trhu. To není volba mezi dobrým a špatným. To je volba mezi různými typy nedokonalosti.

Možná je proto dobré se na celou věc podívat jinak. Neptat se, jestli jsou veřejnoprávní média dobrá nebo špatná, spravedlivá nebo nespravedlivá. Ptát se, co se stane s prostředím, ve kterém žijeme, pokud se tento zvláštní, trochu neefektivní, někdy nepohodlný prvek vytratí. Protože prostředí se nikdy nevyprázdní. Vždy ho někdo zaplní.

Vytisknout