Proč levice prohrává politickou válku

17. 9. 2025 / Fabiano Golgo

 

Každých pár desetiletí se tektonické desky politiky posunou a my se probudíme s tím, že pravidla hry, o kterých jsme si mysleli, že je všichni dodržujeme, už neplatí. Něco podobného se děje právě teď, zejména v souboji mezi krajní pravicí a demokratickou levicí. Vzestup populistického nacionalismu v Evropě i ve Spojených státech nejenže otřásl našimi institucemi, ale také odhalil hlubší asymetrii v tom, jak se obě strany zapojují do každodenní ideologické bitvy.

 
Levice, alespoň v jejím mainstreamovém projevu, obvykle přistupuje k politice, jako by šlo o občanský seminář. Hovoří jazykem spravedlnosti, důkazů a procedurálních norem. Věří v pravidla a v rozhodčí. Chce, aby debata byla „o věcech samotných“. Drží se myšlenky osvícenství, že pokud lidé dostanou přesné informace a prostor pro rozvažování, nakonec zvítězí pravda.

Krajní pravice, naopak, často považuje politiku za krvavý sport. Vzkvétá v emocionální energii a spektáklech, v přímém souboji „my proti nim“. Její vůdci a mediální hvězdy se naučili používat pokrytectví jako zbraně: obhajovat „svobodu projevu“, zatímco volají po potlačení hlasu oponentů; vyzdvihovat „zákon a pořádek“, zatímco ohýbají pravidla ve svůj prospěch; útočit na „elity“, zatímco čerpají moc od bohatých patronů. Není to tak, že by pravice měla monopol na špatné chování – historie je plná levicových demagogů – ale v současném okamžiku je asymetrie zřejmá.

Nejde jen o to, že by levice lhala více, i když dezinformace jsou součástí příběhu. Jde o styl a psychologii. Krajní pravice exceluje v negativitě, v redukování složitých realit na bombastické slogany: „Postavme zeď“, „Vezměme zpět kontrolu“, „Amerika především“. Tyto fráze nejsou politickými programy; jsou emocionálními spouštěči. Obcházejí racionální argumenty a zasahují hlubší pocity ztráty, hořkosti a kulturního vykořenění. A protože strach a hněv jsou neurologicky „lepivější“ než racionální argumenty, to, co tvrdí krajní pravice se šíří rychleji a zůstává déle.

Mezitím levice stále přichází na politickou scénu s knihovním průkazem do souboje s noži. Trvá na spravedlnosti v hře, kde druhá strana prosperuje porušováním norem. Progresivci stále oceňují konzistenci a důkazy, což jsou ctnosti v seminární místnosti, ale nevýhody ve válce memů. Obhajují svobodu projevu – i pro ty, kteří by ji omezili – protože věří, že liberální řád musí být konzistentní, aby přežil. Teoreticky je to ušlechtilé. Prakticky to může působit jako jednostranné odzbrojení.

Ale zde je hlubší hádanka: proč levice stále hraje fair, když jsou odměny za nečestné hraní tak zřejmé? Část odpovědi spočívá v temperamentu. Liberalismus ve své podstatě věří, že lidé mohou být přesvědčeni, že společnosti se mohou zlepšovat prostřednictvím rozumu a reformy. Opustit tuto víru znamená riskovat stát se tím, proti čemu se člověk staví. Další část spočívá v institucionálním ekosystému. Univerzity, tradiční média a veřejné instituce – tradiční pevnosti levice – jsou postaveny na procedurách a normách. Jejich kultura oceňuje rozvahu a vyváženost. Porušit tyto návyky by znamenalo zhroucení celé morální architektury.

Přesto se cena této asymetrie den ode dne stává jasnější. Když jedna strana odmítá být vázána starými normami, druhá strana nemůže jen zdvojnásobit zdvořilost a doufat v nejlepší. Výzvou pro demokratickou levici je najít způsob, jak hájit liberální hodnoty s naléhavostí těch, kteří vědí, že bojují o svůj přežití. To neznamená kopírovat taktiky krajní pravice – lži nebo obviňování. Ale může to znamenat novou ochotu hovořit morálně absolutně, rámovat argumenty tak, aby oslovily srdce i mysl, a používat jazyk sounáležitosti stejně jako spravedlnosti.

Politika není debatní společnost. Je to boj o moc a morální představivost lidu. Velkým úkolem levice je si uvědomit, že moc není jen něco, co je třeba omezit; je to něco, co je třeba používat. Pokud má liberalismus přežít, nemůže zůstat filozofií krásných poražených. Musí se naučit bojovat – rozhodně, ale čestně – za svět, který se snaží vybudovat.