Příběh je jednoduchý. Tři studenti gymnázia jsou zatčeni gestapem za drobný protinacistický čin – vyvěšení letáku, možná jen nerozvážný projev mladistvého vzdoru. Jejich spolužáci a učitelé jsou konfrontováni s vlastní bezmocí. V centru dění stojí latinský profesor Málek, brilantně ztvárněný Františkem Smolíkem. Málek, přezdívaný žáky „Vyšší princip“ pro své moralizující, ale zároveň laskavé výklady klasických textů, je zpočátku zdánlivě apolitický humanista. Jenže Krejčík jeho roli vystavěl jako pomalé rozžehnutí: profesorova tichá integrita se nakonec stane jedinou možnou formou odporu.

To, co film dělá tak ohromujícím, je dynamika napětí. Krejčík se vyhýbá patosu; místo heroických gest nechává diváka dusit v tísni každodenního strachu. Kamera Rudolfa Milče – střídmá, ale zneklidňující – zachycuje ulice a chodby, které vypadají příliš známě na to, aby byly bezpečné. Gesta studentů, nervózní pohledy učitelů, prázdné lavice: všechno se stává důkazem o tom, jak se morální dilema vkrádá do banality školního dne. A přece se v každém záběru skrývá latentní otázka: kde končí loajalita, kde začíná zbabělost, a co je vlastně onen „vyšší princip“, který má určovat lidské chování?

Smolíkův výkon je klíčový. Jeho Málek není ani svatý, ani hrdina z plakátu. Je to muž, který váhá, váží slova, snaží se zachovat lidskost v prostředí, které ji považuje za zbytečný luxus. Když nakonec pronese svůj slavný proslov – odmítnutí německé moci a obhajobu lidské důstojnosti – není to triumf, ale spíš hluboce lidské přiznání, že existují hranice, za nimiž poslušnost přestává být ctností.

Film vznikl v době, kdy československá kinematografie teprve hledala cestu ze socialistického schematismu k otevřenější reflexi. Krejčík sice točil pod dohledem cenzury, ale dokázal se vyhnout didaktické pasti. Jeho okupanti nejsou jen karikatury a kolaboranti nejsou jen zlí. Strach je rozložen rovnoměrně: vidíme ho v rodičích, kteří radí dětem mlčet, i v učitelích, kteří si zoufale přejí, aby „to nějak přešlo“. Tím se film stává víc než historickým svědectvím – je to univerzální studie o tom, jak se zlo šíří ne díky fanatikům, ale díky každodenním kompromisům.

A právě proto Vyšší princip mrazivě rezonuje i dnes. Když se v moderních demokraciích normalizuje autoritářský jazyk a politika se převléká do procedurální legality, Krejčíkův film připomíná, že žádný zákon ani režim nemůže člověka zbavit odpovědnosti. „Vyšší princip“ není jen profesorovo přezdívkové moudro; je to apel na individuální svědomí, které zůstává poslední hrází proti tyranii.

V české kinematografii se najde mnoho brilantních děl, ale málokteré tak přesně ukazuje, že morální odvaha nemusí vypadat jako revoluce. Někdy stačí klidný hlas starého učitele, který se v nejtemnější chvíli postaví a řekne: tady končí vaše moc, tady začíná lidská důstojnost. Vyšší princip tak zůstává nejen filmem o okupaci, ale i neustálou připomínkou, že dějiny se mohou vracet – a že je na každém z nás, zda se v rozhodující chvíli dokážeme postavit.

Vytisknout