Mein Kampf je v pořádku, Maya Angelou ne

12. 4. 2025 / Fabiano Golgo

Na Námořní akademii Spojených států, která po generace sloužila jako rodiště budoucích admirálů a vojenských stratégů, probíhá nový typ boje. Neodehrává se pomocí dronů ani torpédoborců, ale prostřednictvím metadat, klíčových slov a exekutivních nařízení. Knihovna Nimitz, pojmenovaná po legendárním admirálovi druhé světové války Chesteru W. Nimitzovi, který kdysi osobně udělil Námořní kříž Dorisovi Millerovi, černošskému kuchaři, jenž se hrdinně postavil Japoncům při útoku na Pearl Harbor, v době, kdy byla armáda stále segregovaná, právě odstranila I Know Why the Caged Bird Sings, klasické paměti Mayi Angelou o přežití rasismu a traumatu v Americe. Mezitím dva výtisky Mein Kampfu od Adolfa Hitlera zůstávají na policích - nedotčené. Řeknu to znovu: Maya Angelou je pryč. Adolf Hitler zůstává.

 
To, co se děje v Annapolisu, není jen o knihách - je to o příběhu, který si Amerika sama o sobě vypráví. A o tom, kdo má právo tento příběh vyprávět. Protože ve světě, který je čím dál víc propojený daty, ale rozdělený narativem, není obsah knihovny jen akademická záležitost: je to ideologická infrastruktura.

Toto je „doktrína knihovny“ - verze toho, co dnes vidíme v politice, vzdělávání a na digitálních platformách po celém světě: když lídři nedokážou formovat budoucnost, snaží se ovládnout minulost. A dělají to tiše, pomocí „revizí souladu“, ne hranic. Pomocí tabulek, ne projevů. Ano, dveře historie, které kdysi Nimitz otevřel, když ocenil černošského hrdinu, se dnes opět tiše zavírají - ne násilím, ale jemným autoritářstvím byrokracie.

Vítejte ve věku neviditelné cenzury - kde nejsilnějšími nástroji nejsou tanky, ale tabulky v Excelu.

Nejde o tradiční cenzuru – žádné hranice, žádný oheň. Je to něco mnohem zákeřnějšího. Tichý bibliokaust. Noční operace. Žádné poplachy. Chirurgický zásah, téměř hygienický. Tragédie se nahrazuje estetickým úklidem lakovaného autoritářství.

Seznam zakázaných knih je jako rentgenová snímka mentality za touto výpravou. The Second Coming of the KKK - pryč. The Bell Curve - zůstává. Kritika mizí, bludy zůstávají. A samozřejmě The Camp of the Saints, rasistický neokoloniální blábol o „invazi“ západu migranty z globálního jihu - ten tam zůstává, nedotčený. Jako by to byla součást učebních osnov. Ale jaké jsou ty osnovy? Strach. Strach z rozmanitosti, strach z kritiky, strach ze zrcadla.

Strach, že se důstojníci dozvědí, že svět není složen jen z letadlových lodí a vlasteneckých frází, ale také z nespravedlností, historických chyb a hlasů, které byly po staletí umlčovány. O to tady jde: ne o obsah knih, ale o samotnou myšlenku, že přemýšlení je nebezpečné. Že reflexe vlastních dějin je zrada. Že zpochybňování mocenských struktur je neloajalita.

Nakonec to není jen o knihách - to nikdy není. Je to o paměti. O tom, koho jsme ochotni si pamatovat a koho tiše vymazat.