Trumpův expanzionismus ohrožuje řád založený na pravidlech, který funguje od druhé světové války

24. 3. 2025

 
Titulek eseje v aktuálním čísle časopisu Foreign Affairs to vyjadřuje přímo: „Dobývání je zpět.“

V Africe podporuje autokratický rwandský prezident Paul Kagame povstalce M23 v Demokratické republice Kongo a stále hlasitěji se hlásí k politice „velké Rwandy“.

Na Blízkém východě izraelská krajní pravice agresivně prosazuje formální anexi okupovaného Západního břehu Jordánu, zatímco její armáda se zapojuje do toho, co nyní označuje za otevřenou přítomnost v částech Sýrie a Libanonu. V pátek izraelský ministr obrany nařídil armádě, aby „zabrala další území“ v Gaze, a pohrozil anexí části území, pokud Hamás nepropustí zbývajících 59 izraelských rukojmích, které skupina stále zadržuje.

Čína, která dlouho trvá na tom, že Tchaj-wan je součástí jejího území, zvyšuje svůj tlak na Tchaj-pej a někteří analytici spekulují, že by mohla využít oslabení dobyvačné normy k pohlcení Tchaj-wanu a rozšíření svého vlivu v Jihočínském moři.

V Evropě je to, co bylo kdysi nemyslitelné, že by Rusko mohlo fyzicky ohrozit pobaltské a východní státy, nejen představitelné, ale je to naléhavý bezpečnostní problém.

Nad tím vším se podle odborníků vznáší americký prezident, který je nejen připraven schválit anexi jinde, ale má i imperialistické názory, což některé z nich, včetně Ivo Daaldera, bývalého velvyslance USA při NATO, přimělo k prohlášení, že s „Trumpem v úřadu už není řád založený na pravidlech“.

Jak poznamenávají analytici, Trumpova politika v oblasti obchodních cel i územních akvizic se vrací do 19. století - do éry prezidenta Williama McKinleyho, který předsedal akvizici Kuby, Filipín, Portorika a Havaje.

Nejvýrazněji obvinil odstupující kanadský premiér Justin Trudeau počátkem tohoto měsíce amerického prezidenta, že plánuje pomocí cel přivodit „totální kolaps kanadské ekonomiky, protože to usnadní naši anexi“.

„Myšlenka otevřeně vyhrožovat získáním dalšího území za použití síly byla po celé poválečné období mimo mísu,“ říká Michael Albertus, profesor na Chicagské univerzitě a autor knihy Land Power: Kdo ji má, kdo ne a jak to určuje osud společností, který stejně jako ostatní vidí rozpad poválečného mezinárodního řádu. „Od Trumpova zvolení se to opravdu hodně změnilo.“

Současné expanzionistické smýšlení některých národů, napsal nedávno Albertus, je „jen úvodní kapitolou nového globálního soupeření o území“. A i když se to zčásti týká Trumpových vlastních expanzionistických myšlenek, stejně významná je podle Albertuse změna v přístupu Washingtonu k Rusku, které se pokusilo anektovat velké části Ukrajiny.

„Myslím, že to hrozí povzbuzením dalších zemí, aby otestovaly vody a zjistily, zda dojde k nějakému odporu, nebo ne.“

Klíčovým faktorem jsou podle něj technologie, klimatické změny a poptávka po nerostných surovinách vzácných zemin, která je patrná v Trumpově snaze získat Grónsko a v krocích Rwandy v Demokratické republice Kongo.
 

Pro Samira Puriho, vedoucího programu globálního vládnutí a bezpečnosti v Chatham House, akademika, který pracoval pro ministerstvo zahraničí, znamená současná roztržka nejen rekonfiguraci od druhé světové války, ale také mezinárodní řád po studené válce a jeho předpoklady.

„Nejde jen o světový řád po roce 1945, ale i po roce 1991, pokud jde o rovnováhu sil. Je důležité pochopit, kde se nyní nacházejí USA. Trump není izolacionista. Je poněkud imperiálně naladěn, v neposlední řadě i tím, že by mohl Putina odměnit za územní akvizice.“

Puri připouští, že nelze předvídat, kam tento přechod povede, je však skeptický k tomu, že smysluplné mezinárodní mechanismy mohou skutečně zastavit národy a vůdce odhodlané k expanzi tak, jako se během první války v Zálivu (1990-1991) spojila koalice vedená USA, aby vyhnala Irák po jeho invazi do Kuvajtu.

Právě tento zásah v Kuvajtu, domnívá se Puri, vytvořil prostředí pro následující desetiletí. „Americká koalice, která vytlačila Irák z Kuvajtu, udala tón celé generaci [uvažování o svrchované integritě] na 35 let.“

Pro mnohé je nejvíce znepokojující, jak Trumpovy činy a výroky vytvářejí tolerantní prostor, od jeho otevřené skepse vůči Ukrajině až po jeho návrh, že by Gazu mohly převzít USA.

„Ochota Donalda Trumpa zradit Ukrajinu a jeho odmítání základního principu územní svrchovanosti je v souladu s tím, že současně dává Izraeli zelenou k postupu, který porušuje zákony a který zřejmě jen podnítí nekonečný cyklus násilí,“ řekl nedávno pro Al-Džazíru Michael Becker, profesor mezinárodního práva v oblasti lidských práv na Trinity CollegeDublin, který dříve pracoval u mezinárodního soudního dvora.

Kerry Goettlich, přednášející mezinárodní bezpečnost na univerzitě v Readingu, vidí jako nejvýznamnější změnu postoje USA v jejich transformaci z historického „neformálního imperialismu“, který v období hegemonie USA ve 20. století používal alternativní nástroje, jako jsou převraty a vliv „krátký na anexi“.

Goettlich si není jistý, nakolik je třeba Trumpovy vlastní řeči o územní expanzi v Grónsku nebo o tom, že se Kanada stane 51. americkým státem, brát za bernou minci a nakolik jde o vyjednávací pozici.

„Po většinu 20. století panovala všeobecná shoda, že USA nebudou až na malé výjimky anektovat a dobývat území.

„Bylo inzerováno, že USA nedobývají. Co se zjevně mění, je, že je to poprvé od [19. století], kdy se mluví o tom, zda USA dělají conquistu, nebo ne.“

A to, říká Goettlich, přišlo současně se změnou dřívějších „jistot“ o roli Ameriky ve světě na pozadí její klesající moci, které - ať už správně, nebo ne - byly „považovány za samozřejmé“.

„To, co vidíme u Trumpa, je jasná změna rétoriky, která nemá moralizování jako základ role USA ve světě, kde se staví na morální piedestal.“

Historie má pro Trumpa vlastní varování, když vede kampaň za územní akvizice. Kal Raustiala v únorovém eseji pro Just Security poznamenal, že McKinleyho expanzivní politika během španělsko-americké války se ukázala jako hluboce problematická.