19. 8. 2024
Opět žijeme v přípravné fázi mezinárodní konfrontace, která se rychle vyvine ve světovou válku, pokud demokracie neposílí jaderné a konvenční odstrašení proti územnímu dobývání. Plné spektrum jaderného a konvenčního odstrašení a sovětské uznání nákladů války zabránily tomu, aby patová situace studené války přerostla ve 3. světovou válku. Jaderné odstrašení však samo o sobě nezabrání 3. světové válce (ani válce na Ukrajině, Tchaj-wanu, v Hormuzském průlivu ani na Korejském poloostrově), stejně jako vyhlídka na útok bombardérů zápalnými a nervovými plyny na evropská hlavní města nezabránila vypuknutí 2. světové války.
Místo toho se německý vůdce Adolf Hitler rozhodl pro obrněné dobývání a všichni jeho protivníci mu vyhověli. Světové války nejsou nikdy záměrem zahraniční politiky. Místo toho eskalují z neúspěšných pokusů o rychlé uchvácení území autoritářskými státy tváří v tvář nepřipravené a pomalu se sjednocující demokratické koalici. Washington se musí mít na pozoru před odstrašujícími krizemi na těchto malých bojištích, protože válka nezačne okamžitým ruským útokem na Polsko ani přímým čínským obojživelným vyloděním na pobřeží Tchaj-wanu.
Navzdory obrovskému počtu obětí mezi vojáky i civilisty ani 1., ani 2. světová válka ve skutečnosti nesplňovaly úplnou definici totální války, ani nedosáhly definice absolutní války Carla von Clausewitze. 1. světová válka začala jak pro Ústřední mocnosti, tak pro demokratické Spojence, protože rychlá tažení se primárně zaměřovaly na to, aby Berlín zablokoval vměšování Francie do německých imperiálních plánů na Ukrajině. Neutrální světové veřejné mínění pravděpodobně odrazovalo od použití plynu proti populačním centrům v roce 1915 a později, navzdory tomu, že válka připomínala totální úsilí téměř ve všech ostatních ohledech.
Důvodem, proč se po vypuknutí 2. světové války nikdy neuskutečnily široce předpovídané zápalné a plynové útoky na hlavní města Paříž, Berlín a Londýn, bylo to, že Hitler zamýšlel dosáhnout vítězství prostřednictvím řady omezených a rychlých výbojů fait accompli, včetně Československa v březnu 1939 a Polska v září, Francie v květnu 1940 a vyvrcholit to mělo vítězstvím nad Moskvou na konci roku 1941. Ve své knize Německo a blesková válka z roku 1938 Fritz Sternberg tvrdil, že zkušenosti z 1. světové války ukázaly, že Německo, ani se svými vojensko-technickými znalostmi, nemůže vyhrát vleklou totální válku. Bylo myslitelné, že nedostatečně industrializované Rusko by mohlo být poraženo v 1. světové válce. Přesto neexistovaly absolutně žádné nacistické plány na porážku SSSR podporovaného americkou průmyslovou silou.
Zatímco totalitní propaganda mohla dočasně neutralizovat neochotu německého lidu bojovat (v Německu stále žilo 11 milionů bývalých voličů komunistické strany), Německo postrádalo ropu, potraviny a další zdroje nezbytné pro opotřebovávací klání. Hitler věděl, že vzhledem k politickému šoku ve Washingtonu po pádu Francie v červnu 1940 je jen otázkou času, kdy Spojené státy využijí záminku ke vstupu do války, jako tomu bylo dříve v 1. světové válce. Hitler si byl téměř jistě vědom toho, že po japonském útoku na Pearl Harbor na začátku prosince 1941 a když Wehrmacht o měsíc později nedokázal dobýt Moskvu, mělo Německo ještě jednu sezónu tažení na neutralizaci Sovětského svazu, než ho čekal osud nevyhnutelné porážky.
Na rozdíl od populární historie nebylo francouzské a britské vyhlášení války Německu v září 1939 v reakci na jeho invazi do Polska zamýšleno jako předzvěst začátku 2. světové války. Stejně jako v případě sporu mezi Spartou a Athénami o Korkýru, který přerostl v peloponéskou válku, nebo atentátu na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu v červnu 1914, se místní konflikty vyvinuly ve světové války, protože hlavní mocnosti viděly příležitosti k vyřešení dlouhodobých strategických dilemat.
Podle ctihodného australského historika Geoffreyho Blaineyho války, které vtáhnou původně neutrální státy do jedné ze dvou protichůdných aliancí, čímž odstraní nejistotu zahraniční politiky neangažovaných států, ruší odstrašení proti útočným kalkulacím agresorských států (těch států, které jsou nejvíce odhodlány nahradit status quo novým revizionistickým teritoriálním, obchodním a mezinárodním institucionálním řádem). Vzájemné porozumění mezi Německem a Maďarskem, Itálií, Japonskem a Sovětským svazem (v paktu Molotov-Ribbentrop), stejně jako přetrvávající izolacionismus amerického veřejného mínění, způsobily, že Berlín cítil, že útok na Polsko je v bezpečí před dalším rozšířením konfliktu. Peking dnes může doufat, že ruské a íránské odvádění pozornosti Evropy a Spojených států mu umožní zakročit proti Tchaj-wanu.
Nemusí existovat existenční hrozba pro zemi, aby si její lídři mysleli, že stojí za to riskovat vyvolání války. Zatímco udržitelnost autonomního a cenově kontrolovaného hospodářství nacistického Německa a reputace nacistické strany s ním spojená byly odsouzeny k zániku, Adolf Hitler vsadil proti světovému řádu, který blokoval jeho snahu o drastické rozšíření německého území a populace. Ani ruský prezident Vladimir Putin, ani generální tajemník Komunistické strany Číny Si Ťin-pching nečelí existenční hrozbě pro své země. Přesto jsou obě strany přesvědčeny, že stojí za to vsadit přežití svých autoritářských režimů na vysoce riskantní strategii, aby se mohly stát světovou velmocí prostřednictvím regionálního dobývání.
Profesor John J. Mearsheimer z Chicagské univerzity ve své Tragédii velmocí z roku 2001 demonstroval, že kontinentální státy budou riskovat svou územní budoucnost za příležitost stát se regionálními hegemony kvůli zjevné výhodě téměř úplné bezpečnosti, kterou dominance v regionu umožňuje. Regionální hegemoni, jejichž jediným příkladem jsou Spojené státy (zcela dominující Severní a Střední Americe, včetně Kanady a Mexika), jsou schopni vyloučit cizí mocnosti ze svého vlastního regionu prostřednictvím levných nákladů na zasahování do jejich vlastního regionu.
Čína je příliš zaneprázdněna přípravami na válku proti Tchaj-wanu, než aby zřídila hlavní základnu a alianci proti Spojeným státům s Venezuelou, Mexikem a Brazílií (ačkoli SSSR se během studené války pokusil zřídit strategickou základnu na Kubě a v Nikaragui). Tímto způsobem Spojené státy zaměstnaly Indii Pákistánem, Čínu Japonskem, Rusko Německem, Egypt Izraelem, Írán Saúdskou Arábií, Indonésii Austrálií a Thajsko Vietnamem. V případě potřeby by podpořily Argentinu proti Brazílii, Angolu proti Jihoafrické republice, Pobřeží slonoviny proti Nigérii a Keňu proti Tanzanii a Etiopii.
Existují tři nezbytné požadavky na to, aby odstrašení uspělo proti eskalujícím lokálním hrozbám globální války. Za prvé, demokracie musí mít alespoň jediného člena, který bude motivován k poskytování jak strategického jaderného odstrašení, tak konvenčních transoceánských sil nezbytných pro regionální intervenci v situacích, kdy paradox stability a nestability vyřadí opoziční jaderné arzenály. Například Spojené státy potřebují jaderné zbraně s "dominantní eskalací", aby odradily Čínu od použití jaderných zbraní, a zároveň byly schopny vylodit americké námořní pěchotu na Tchaj-wanu, aby jej bránily nebo osvobodily. To je v současné době podkopáváno izolacionisticko-populistickým trendem v americké politice, který je z velké části důsledkem vnímaného opuštění dělnické třídy jak demokratickou, tak mainstreamovou republikánskou stranou. To je zase důsledek deindustrializace, sporné imigrační politiky a genderizace zákonů a volebních vzorců.
Za druhé, demokracie musí vytvořit důvěryhodný alianční rámec pro mobilizaci. NATO a jeho partnerská architektura jsou pro tento účel velmi vhodné, zejména s ohledem na problémy spojené s vytvořením podobné aliance ve východní Asii a v Perském zálivu. Je ironií, že absence politických sporů, které byly během studené války tak běžné, ohledně velení integrované strategii středomořské flotily, ohledně sdílení jaderných zbraní, ohledně toho, zda by měla být taktická jaderná válka zahájena na východoněmeckých hranicích nebo na Rýně, naznačuje nedostatek seriózního zvažování důsledků odstrašení Číny, Ruska a Íránu. Během studené války byl Teherán stejně nepřátelský vůči Moskvě jako vůči Spojeným státům, což je situace, která nyní již neplatí. Dnes je představitelné, že ruská výsadková divize, která by se vylodila na jižním pobřeží Hormuzského průlivu, by nyní byla vedena s koordinovanou podporou, leteckým krytím a zásobováním íránských sil v Bandar Abbásu.
Tam, kde demokratické koordinované snahy existují, jako je Meziparlamentní aliance pro Čínu, jsou primitivní synchronizační snahy menšiny elit, které stěží ovlivňují jejich domácí politiku. Například v Kanadě federální vláda odmítla identifikovat ty členy parlamentu, kteří byli uznáni kanadskou zpravodajskou službou (CSIS) jako tajně spolupracující s nepřátelskými zahraničními mocnostmi. Členství v NATO je využíváno spíše jako náhražka než jako ohnisko úsilí o národní obranu, jak dokazuje opakované selhání Bruselu při řešení problému kolektivní akce výroby dělostřeleckých granátů pro válku na Ukrajině.
Za třetí, bylo zde jen málo výslovných varování ohledně toho, co by se stalo, s výjimkou široce vágního smyslu aktivace pátého článku NATO v případě, že by byl ohrožen nebo napaden kterýkoli z životně důležitých zájmů demokracií. Teorie racionálního odstrašování tvrdí, že k úspěchu odstrašení jsou nutné tři podmínky: Dostatečné vojenské schopnosti, věrohodná ochota použít sílu a komunikace o této hrozbě. Příliš mnoho diskusí se zaměřilo na otázky dostatečnosti síly a důvěryhodnosti a příliš málo se zaměřilo na nejsnáze zapomenutelnou složku sdělování varování. Byla to prostá chyba vyloučení Jižní Koreje z americké sféry ochrany, která způsobila, že se Peking a Moskva cítily bezpečně, když podpořily severokorejskou invazi do Jižní Koreje v roce 1950. Pákistán byl povzbuzen k zahájení války v roce 1965 kvůli neochotě Nového Dillí varovat před jakýmkoli avanturismem v Kašmíru. Důvody nekomunikace jsou vždy stejné. Za prvé je to neochota znepokojovat domácí voliče a jevit se před nimi jako nezodpovědně agresivní. Za druhé je tu zavádějící představa, že nezmínění sporu sníží pravděpodobnost, že se spor rozhoří a povede k válce.
Washington trvá na svých vágních ujištěních o obraně Tchaj-wanu a odmítá nasadit pozemní jednotky, jak to dělal ještě v roce 1979. V té době to dávalo smysl, protože Washington využíval čínsko-sovětského rozkolu, který se rozvinul od roku 1959. To, že se postavili na stranu Pekingu, donutilo Sověty přesunout třetinu celého svého vojenského a taktického jaderného arzenálu na východ od pohoří Ural.
Dlouhé hranice Norska a Finska a arktické državy Norska a Finska by v případě narušení ze strany Ruska pravděpodobně vyvolaly nehybnou patovou situaci. Takovou dysfunkční reakcí během 2. světové války, tzv. sitzkrieg (neboli "sedací válka"), bylo sedmiměsíční období nečinnosti po útoku na Polsko v září 1939, během něhož bylo Německu poskytnuto dost času na to, aby se do června 1940 zformovalo a poté dobylo Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Lucembursko, Belgii a Francii.
Naštěstí jsou dnes deklaratorní politika a operační plány pro obranu pobaltských spojenců NATO a Polska, Hormuzského průlivu, filipínských ostrovů v Jihočínském moři, Jižní Koreje a Japonska mnohem explicitnější, a to především proto, že tam jsou na zemi rozmístěny americké síly. V některých případech, jako je válka na Ukrajině, je odstrašující nejednoznačnost užitečná, protože okrádá Putina o schopnost vyvolat rozhořčení mezi ruskou kohortou v mobilizačním věku. Moskva je tak uvězněna ve válce, jejíž náklady jsou znásobeny potřebou použít relativně neefektivní technické prostředky, jako je použití raketového bombardování k posunu ukrajinského veřejného mínění, a nesnází nutnosti najímat přeplacené zahraniční žoldáky a dodavatele.
Američtí prezidenti Franklin D. Roosevelt a Harry S. Truman byli omezeni americkým veřejným míněním a svou vlastní strategickou krátkozrakostí ohledně ponechání lidu východní a střední Evropy na konci 2. světové války napospas bolševismu, bez něhož by konfrontace se Sovětským svazem měla mnohem kratší trvání. Je zřejmé, že americké a britské obyvatelstvo mělo jen stěží náladu podporovat novou válku, jejímž cílem by bylo zatlačit velkou sovětskou armádu zpět k jejím hranicím. Avšak stejně jako v případě implicitní jaderné hrozby prezidenta Trumana sovětským jednotkám podporujícím ázerbájdžánské separatisty v íránské občanské válce v roce 1946, mohly Spojené státy zastrašit sovětský ústup z velké části východní Evropy a tím se vyhnout konfrontaci studené války s Varšavskou smlouvou.
V důsledku toho je dnes boj s místními hrozbami vůči spojencům, ze strany Ruska, Číny a Íránu, životně důležitý, protože autoritářské státy opakovaně prokázaly, že jsou schopny hromadit okupované lidi a přesměrovat své produktivní úsilí proti šíření demokracie. Toto násilné zapřahání svobodných lidí do podpory autoritářských ekonomik vidíme v tom, jak Peking utlačuje obyvatele Hongkongu a jak Rusko demonstruje svou brutální okupací Čečenska a částí Ukrajiny, jako je Mariupol.
Teorie paradoxu stability a nestability vysvětluje, že vzájemné odstrašování nacistickým arzenálem 12 000 tun nervového plynu Tabun a spojeneckých plynových a biologických zbraní způsobilo, že 2. světová válka byla vedena tanky a zápalnými bombami. Velmi podobná dynamika by mohla neutralizovat jaderný arzenál Číny a Spojených států, což by vedlo ke konvenční válce o Tchaj-wan, nebo přinejmenším oddálit první zoufalé použití jaderné zbraně, které by signalizovalo zoufalé odhodlání poraženého.
Odstrašení Číny, Ruska a Íránu za těchto okolností bude vyžadovat, aby se NATO a jeho demokratičtí spojenci zaměřili na obranu menších států na periferiích. Čína nezaútočí přímo na Tchaj-wan, ani Rusko nevjede přímo do Polska, ani se Írán nezmocní obou břehů Hormuzského průlivu. Spíše použitím taktiky eroze všichni zaútočí na snadnější tangenciální cíle, které lze nahromadit a později přispějí k velkému útoku. Čína se směle zmocní pobřežních tchajwanských ostrovů, včetně ostrovů Pratas a Taiping, Rusko se zaměří na norské arktické ostrovy a Írán zatlačí hlouběji do Iráku. Aby byl zachován mír, měla by být demokratická frontová linie vytlačena na periferii.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse