Proč "wokeness" uvrhla levici do krize

18. 3. 2024

Woke už není, co bývalo. Po několik let se tento termín používal k popisu těch, kteří jsou citliví a angažovaní v boji proti sociální nespravedlnosti, zejména v politice USA, ale také v politice jiných zemí, které je možná v menší míře následují. Woke byla nálepka, kterou hrdě nosili aktivisté usilující o sociální a klimatickou spravedlnost: od Black Lives Matter až po hnutí #MeToo a boj proti globálnímu oteplování. Zdálo se, že Woke obhajuje novou éru rovnosti a spravedlnosti.

Nyní je však tento koncept postaven na hlavu rostoucím anti-woke kontingentem, který podle zákonů akce a reakce naplnil tento termín opovržením, které tyto progresivní kauzy diskredituje. To, co začalo jako bezmyšlenkovitá reakce pravice, se nyní rozšířilo a zahrnuje i část levice, která je nespokojená se současným významem woke, znepokojená tím, co považuje za její excesy a nedostatek univerzálnosti. Slovo "woke" se nyní používá jako urážka. Sílící kritika woke ze strany některých členů levice vyvolává napětí, jak se odráží v autorech a filozofech, jako jsou Susan Neimanová, Umut Özkirimli a Stéphanie Rozaová, nemluvě o nevázanosti pravicových kritiků v této oblasti.

"Ultrakonzervativní část americké Republikánské strany dokázala slovo 'woke' rozvrátit a proměnit ho v jakýsi univerzální nástroj ke kritice jakéhokoli progresivního aspektu politického spektra, ať už jde o vzdělávání o rasismu, feminismu, politice identity nebo dokonce knihy, které považují za nevhodné," vysvětluje novinářka a spisovatelka Lucía Lijtmaerová, autorka knihy Ofendiditos. Sobre la criminalización de la protesta (Anagrama, 2019). Dnes by se anti-woke, zejména mezi americkou pravicí, dalo považovat za hnutí samo o sobě.

Reakce na wokeness je složitá a liší se podle politické citlivosti. Krajní pravice tento termín dlouhodobě používá k útokům na politiku identity a environmentální hnutí obecně a vykresluje je jako diktatury: Woke diktaturu, environmentální diktaturu nebo jednoduše diktaturu politické korektnosti, zahrnující také genderovou ideologii, gay lobby a vše, co souvisí s queer. Ve svém strašení varuje před nástupem jakéhosi kulturního marxismu, který zničí bílou, křesťanskou, kapitalistickou, heterosexuální civilizaci. "Všude existuje maniakální nutkání objevit woke; jsou jako hypermotivovaní lovci Pokémonů," říká spisovatel Gonzalo Torné, autor knihy La cancelación y sus enemigos (Anagrama, 2022), který poukazuje na to, že pokusy o cenzuru v minulosti obecně přicházely od konzervativců.

Americká anti-woke pravice tlačí konzervativní politickou agendu do ještě extrémnějších reakčních pozic, kterým se podařilo v několika státech zakázat sexuální výchovu ve školách a potraty. Například na Floridě využil konzervativní guvernér státu Ron DeSantis zákon Stop Woke Act, aby se pokusil zakázat společnostem a vzdělávacím institucím šířit antisexistický a antirasistický obsah. Části tohoto zákona byly právě prohlášeny za protiústavní poté, co odvolací soud shledal, že by mohly porušovat svobodu projevu. Ve snaze stát se prezidentským kandidátem DeSantis řekl, že "vede válku proti woke" a že Florida "je místem, kam woke chodí umírat".

Woke kapitalismus

Takzvaný woke kapitalismus byl také kritizován napříč politickým spektrem; například wokeness ve filmu s feminismem implicitně obsaženým v Barbie nebo výběr černošských herců do rolí považovaných za doménu jejich bílých protějšků; reklama, která zaměstnává rozmanitější škálu aktérů nebo se dotýká environmentálních otázek – někdy jde o pouhé lakování nazeleno; a inkluzivní politiky ve velkých korporacích. Skutečnost, že některé velké korporace přijaly agendu inkluze a sociální spravedlnosti, zejména pokud to nemá negativní dopad na hospodářské výsledky, někteří považují za pokrok; jiní na to pohlížejí jako na pokrok radikální levice a jiní jednoduše jako na záležitost megaspolečností, které pro své vlastní cíle prosazují více woke image: Jinými slovy čistý oportunismus.

Z centrističtějších pozic je uznávána legitimita feministických, LGBTQI+ a environmentálních bojů, ale jsou odmítány "excesy wokeness" – excesy, jako je tzv. cancel culture, výbuchy puritánství a odsuzování historických nespravedlností, které vedly k vlně útoků na sochy a památníky kolonizátorů a obchodníků s otroky. V rámci feminismu se rozevřela propast mezi tradičním feminismem s jeho konzervativními názory na trans problematiku a zrušení prostituce a dalším feminismem, který více inklinuje ke queer teorii a regulaci sexuální práce – propast je patrná na některých demonstracích k Mezinárodnímu dni žen 8. března.

V některých kruzích levice se má za to, že pouhá angažovanost v debatě o woke znamená přijmout pravicový postoj k wokeness. V jiných kruzích se kromě úvah o tom, zda některé boje nezašly příliš daleko, považuje za správné zpochybnit podstatu identity, a tím znovu získat univerzalistickou levici, která se zaměřuje na lidskou bytost obecně a méně na určité utlačované menšiny. Jinými slovy, takovou, která se zabývá tím, co máme společného, spíše než našimi rozdíly.

Anti-woke levice

První knihou, která zpochybnila politiku identity ze strany levice ve Španělsku, byla La trampa de la diversidad (Akal, 2018) od Daniela Bernabého, která vyvolala rozruch prohlášením, že woke politika je produktem neoliberalismu, který fragmentuje dělnickou třídu svým individualistickým zaměřením na identitu a který odvádí pozornost od jejích bojů symbolismem na hony vzdáleným čemukoli materiálnímu nebo orientovanému na práci – považovanému za hlavní boj díky své transverzalitě. Americká filozofka Susan Neimanová ve své nedávné knize Left is not Woke (Debata, 2024) hájí tento univerzalistický charakter levice proti woke, které se podle ní zaměřuje na menšiny, a považuje ho za formu tribalismu.

Wokeness je podle Neimanové založena na emocích společných všem členům progresivní levice, kteří obecně obhajují obranu utlačovaných a ospravedlnění historické nespravedlnosti. "Ale zároveň je ovlivněna filozofickými teoriemi, které jsou pravicové, a dokonce reakční: Například kmenový systém nebo přesvědčení, že všechny nároky na spravedlnost jsou skrytými nároky na moc," říká. Odsuzuje, jak pravice používá karikaturu wokeness k diskreditaci globální levice, a to až do té míry, že z woke dělá téměř synonymum pro levici – odtud název její knihy. "Pravice používá woke jako urážku, aby zdiskreditovala každého, kdo bojuje proti rasismu, sexismu nebo homofobii. Je to nebezpečné, protože s tímto zlem je třeba ještě bojovat. Ale způsob, jakým s nimi woke bojují, často vede k naprostému odmítnutí. Také to vede k tomu, že se mnozí na levici cítí odcizení, protože nesouhlasí se všemi jejich požadavky," říká.

Současná malátnost do jisté míry odráží kritiku modernity z 20. století, založenou na osvícenství. Útoky přicházely od různých filozofických kontingentů, jako byla Frankfurtská škola (například Adorno a Horkheimer) a postmoderní myslitelé (jako všudypřítomný Foucault a Deleuze), kteří obviňovali osvícenství z používání rozumu k vytvoření kolonialismu, nadvlády, homogenizace, ničení přírody a dokonce koncentračních táborů a jaderných bomb. Osvícený humanismus, říká filozofka Rosi Braidottiová, postavil do centra pozornosti člověka, ale ne jen tak ledajakého člověka – konkrétně bělocha, Evropana, muže, heterosexuála, čímž odsunul na okraj ostatní.

Aby bylo možné sledovat cíle emancipace, které jsou ušlechtilé, navrhuje Neimanová návrat k koncepcím vztahujícím se k osvícenství. "To, co spojuje většinu woke jedinců a postkolonialistů, je odmítání jakýchkoli myšlenek odvozených z osvícenství," říká. "Kdyby se podívali na tyto teorie, zjistili by, že některé důležité woke koncepty, jako například že svět by neměl být viděn pouze z evropské perspektivy, pocházejí přímo z hnutí 18. století, o kterém si myslí, že jím pohrdají." Neimanová také kritizuje efektivitu wokeness při vytváření politik, které se zdají být ztraceny v symbolice a "policejním jazyce".

Neimanová není jediná, kdo kritizuje nepřátelství woke vůči osvícenství. Francouzská filozofka Stéphanie Roza v nedávném článku La Gauche contre les Lumières? poukazuje na to, že kritika racionalismu, progresivismu a univerzalismu je stále ostřejší. "Současné debaty jsou dědici tohoto vyhlášení války osvícenství," píše.

Roza se nedomnívá, že by tato opozice vedla k nějakému pokroku v intelektuální, morální nebo politické emancipaci, ale spíše představuje "regresi" k "argumentům a tezím staré konzervativní a kontrarevoluční antiosvícenské kritiky". Uvědomění si této situace je nezbytné pro "ideologické přezbrojení levice tváří v tvář současným výzvám".

Dalším spouštěcím bodem je tzv. cancel culture. Někteří to považují za útok na svobodu projevu; jiní právě naopak – věří, že je to hlas těch, kteří ho nikdy neměli, kteří nyní mohou vyjádřit svůj nesouhlas prostřednictvím toho, co se rozhodnou konzumovat, nebo prostřednictvím sociálních médií. "Řekl bych, že kritika cancel culture je kouřová clona, kterou používají veřejní činitelé, aby se vyhnuli kritice, která se na ně může dostat od veřejnosti, která našla svůj hlas na sociálních sítích," říká Gonzalo Torné, který poukazuje na to, že ti, kdo si na cancel culture stěžují, tak obvykle činí paradoxně z mocných veřejných platforem. "Je to hra na oběť, která omezuje legitimní svobodu projevu publika," dodává.

Podle levicového kritika woke, Umuta Özkirimliho, v jeho knize Cancelled. The Left Way Back from Woke (Paidós, 2023), "Když se snažím vysvětlit wokeness svým starším přátelům a rodině, říkám jim, aby mysleli na stalinismus. Všechno do sebe zapadá. Místo gulagů tu máme sociální smrt, zrušení. Samozřejmě, starý stalinismus je horší, ale moc se neliší." Özkirimli si myslí, že wokeness patří k nejextrémnějším verzím politiky identity, ale také si myslí, že politika identity je dnes extrémní. "Wokeness je pokřivením a zradou původní politiky identity, která byla otevřená vytváření koalic, zabývala se všemi druhy nerovností a byla nestydatě socialistická," říká. Významné sociální pokroky, jako jsou sňatky homosexuálů v některých zemích a další práva pro LGBTQI komunitu, byly vybojovány ještě před erupcí wokeness.

Wokeness je podle Özkirimliho narcistická; zajímá se více o vnímané individuální přezíravosti než o strukturální historické nespravedlnosti a upřednostňuje posílení postavení jednotlivce před systémovou změnou a symbolický odpor před kolektivním bojem. Říká také, že se zaměřuje na konkrétní v protikladu k univerzálnímu, které je podle woke omezeno na dominantní třídy a používáno jako generátor útlaku. Proto se tvrdí, že musí být zahrnuta diference, aby se rozšířila škála lidského zastoupení.

Jsou tací, kteří se na debatu dívají z globální perspektivy a domnívají se, že konfrontace mezi materiální politikou a politikou identity vytváří na levici schizma, z něhož prospívá pouze pravice, neboť zasévá svár tím, že staví třídu proti rase, pohlaví nebo sexuální orientaci. Tento kontingent je přesvědčen, že levice musí tuto konfrontaci odmítnout. "To, co vyvstává, je falešné dilema: Menšiny jsou nadměrně zastoupeny mezi dělnickou třídou a naopak podíl dělnické třídy je vyšší mezi rasovými menšinami," řekl deníku El País Éric Fassin, profesor sociologie a genderových studií na Univerzitě Paříž 8. " Není důvod stavět se proti politice uznávání a přerozdělování."

Podrobnosti v angličtině: ZDE