Pokaždé s úsměvem...

15. 8. 2023 / Soňa Svobodová

Paní Abhejali, jaký impuls vás přiměl ke zdolání této zmíněné výzvy?

Podle mě se nedá říct, že by to byl jeden konkrétní impuls. Začalo to nenápadně, protože upřímně, kdyby mi někdo na začátku řekl, že poplavu Sedmičku oceánů, tak se tak leknu, že ani nezačnu! Nicméně by se asi dalo říct, že hlavním impulsem bylo to, že jsem začala meditovat, začala jsem se věnovat poznávání sebe sama.S ruku v ruce s tím jsem začala běhat a stala jsem se členkou Sri Chinmoy Marathon Teamu.

Jste členkou týmu, který je vlastně průkopníkem ultra dlouhých běhů, což jsou běhy delší než maratón. Musela jste splňovat nějaké podmínky při vstupu do něj?

Dalo by se říct, že jedinou podmínkou vstupu byla chuť se překonávat. Tu jsem měla – kdyby byly nějaké výkonnostní podmínky, asi by mě nevzali 😊 Překonání může mít různé podoby – od toho, že se ráno vyhrabeme z postele a jdeme běhat, i když se nám nechce, po to, že běžíme dál než kdy předtím nebo rychleji než kdy předtím.

Začala jste 11. července 2011, kanálem La Manche. Proč právě jím?

La Manche je ikonická přeplavba. Díky Františkovi Venclovskému o jeho existenci vědí snad všichni u nás. Už ho tehdy přeplavalo několik členů našeho oddílu a moje kamarádka měla inspiraci ho přeplavat taky. To bylo v roce 2009, já měla být jen jako pomocník na lodi. Nakonec z toho pak byla štafeta, takže jsem byla střídavě na lodi i ve vodě. A pak už se asi dalo čekat – vzhledem k tomu, že mottem našeho oddílu je sebepřekonání – že jednou poplavu i sólo. I když jsem se urputně bránila, moje hlava se bránila. Protože přeci je to dlouhé, a hlavně je to hrozně studené! Takže proč bych měla chtít plavat na druhou stranu, když se tam dá dojet lodí nebo doletět? Nechtěla jsem si ale na stará kolena říct, proč jsem to nezkusila, a tak jsem za dva roky stála na anglickém břehu, Francie v nedohlednu.

Jaké myšlenky se vám v té chvíli honily hlavou?

Před samotnou přeplavbou, už na břehu, se snažím myšlenky maximálně ztišit. Než vyplavu, zavřu oči a soustředím se. Snažím se jen být, tady a teď, a být připravena dělat to, co dělat můžu, a to je dávat jednu ruku před druhou. Jakékoli myšlenky, hlavně ty negativní, mě stojí energii a nepřibližují mě cíli. Samozřejmě se potom při plavání nějaké myšlenky objeví, ale je dobré zbytečně je nerozebírat, nedodávat jim energii. Věnovat pozornost tomu, co můžu změnit, například tomu, jak často a co jím, ale neplýtvat energií na to, co je mimo moji moc, třeba stěžováním si na vlny a proudy.

A to je zajímavé, co jste během těch přeplaveb jedla?

Je potřeba, aby strava byla tekutá, aby ji člověk do sebe dostal co nejrychleji, a mohl pokračovat v plavání. V mém případě to byly například řídké kaše – ovesná, rýžová – nebo při hodně studené přeplavbě třeba rozmixovaná zeleninová polévka (jsem vegetariánka). Na pití například zázvorový čaj na zahřátí a občas, na přebití slané chuti v ústech, třeba ovocní gumoví medvídci :-)

Málokdo-ví, že při všech těchto přeplavbách jste plavala bez neoprénu jen v plavkách, čepičce a s plaveckými brýlemi na očích, což pro vás musela být opravdu tvrdá řehole, když přihlédneme k těm extrémním vodám, jimiž jste plavala?

Jedna z výzev plavání na otevřené vodě je právě teplota vody, která je často hodně studená. Je to ale zároveň jedna z krás – člověk může s vodou splynout, splynout s její rozlehlostí a nekonečností.

Jako poslední z té sedmičky výzev, jste 24. února 2018 přeplavala Cookovu úžinu. Jaký to byl pro vás pocit, když jste si uvědomila, že jste to dokázala?

Byla tam spousta vděčnosti. Za příležitost, za lidi kolem, za přízeň počasí i moře. Za to, že jsem to mohla být zrovna já, kdo přijal tuhle výzvu. Za to, že jsem se tehdy, hned na začátku, nezalekla a neposlechla svoji hlavu.

Určitě tou nejtěžší přeplavbou pro vás musel být Severní kanál, jehož ledové vody zvládlo přeplavat pouze padesát plavců. Je to tak?

Myslela jsem si, že to rozhodně bude nejtěžší přeplavba, protože studená voda byla vždy mým největším strašákem. Kvůli téhle přeplavbě jsem se do Sedmičky oceánů dlouho nechtěla ani pustit. I příprava byla hodně intenzivní, vlastně plavete a stále je vám obrovská zima. Zároveň jsem se snažila přibrat, abych měla na ochranu před zimou nějaké tukové zásoby. Nakonec to nebylo tak strašné a co se obtížnosti týče, právě Cookova úžina, kde jsem plavala několik dnů po cyklónu Gita, Severní kanál překonala. Úplně nejtěžší ale byla přeplavba na Havaji, která mi trvala téměř 22 hodin, měla jsem dlouhou mořskou nemoc a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli zvládnu doplavat.

I přes tuto nemilou komplikaci jste to dokázala, což svědčí o vaší silné vůli?

Myslím, že síla vůle je jako sval, taky se dá trénovat a zvětšovat. A že nás často odradí naše vlastní mysl, vlastní hlava. Díky pravidelné meditaci už jsem věděla, jak mysl v takových chvílích ztišit, a jak vydržet plavat, dokud voda neskončí – nebo dokud už opravdu nebudu moct.

Ale plavat v noci a mezi bílými žraloky, to také vyžaduje notnou dávku odvahy, kterou jste při přeplavbě kanálu Catalina a nejen jeho potřebovala. Kde jste ji čerpala?

Myslím si, že se bojíme neznámého. Jako děti se například můžeme bát aut, ale postupně si zvykneme a naučíme se, jak se chovat. A pak už se nebojíme chodit ven. Často nám věci komplikuje taky naše mysl, když si představuje ty nejčernější scénáře. I mě se zpočátku hlavou honily scény z filmu Čelisti, ale čím víc jsem v moři plavala, tím víc jsem se tam cítila jako doma. A i s pomocí meditace jsem se snažila tuhle negativní a odrazující mysl ztišit. Nechtěla jsem se poddat vlastnímu strachu. Protože si myslím, že víc litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali.

A pociťovala jste nějaký zásadní rozdíl mezi meditací na suchu a v extrémních vodách?

Meditace na suchu je podle mě důležitý základ, na kterém potom můžeme stavět v extrémních podmínkách, ať už ve vodě, nebo v životě. Když se pravidelně snažím ztišit mysl a ponořit se do srdce, když pravidelně cvičím, je potom mnohem snazší to dokázat ve chvíli, kdy potřebuji. Navíc mám sebedůvěru a vím, že to dokážu.

Meditace vám ale dodala sílu i na další akci, a to La Manche triatlon Dover - Praha

1111 km dlouhý ultra triatlon, kde jste plavala 34 km z Anglie do Francie, z Francie jste jela 895 km na kole do Chebu a odtud běžela 182 km do Prahy, což tedy klobouk dolů. Jak často meditujete, a kdo vás k meditaci přivedl?

Medituji od svých 18 let. Začala jsem tehdy chodit na kurzy meditace, které vedli studenti Sri Chinmoye, a časem jsem se taky začala meditaci věnovat pod jeho vedením. Medituji každý den. Ráno ještě předtím, než se vrhnu do ruchu a shonu života, a potom večer, před spaním. Někdy i během dne, když dělám nějaké důležité rozhodnutí. A snažím se na chvilku zklidnit třeba i před jídlem.

Ráda odpočíváte jak u moří a oceánů, tak i na horách. A proto se vás ještě zeptám, zda neuvažujete o zdolání horolezecké Koruny planety?

Příroda je krásná ve všech svých podobách a navrací nás k jednoduchosti, ke zdroji, k sobě samým. Uvidíme, co přijde, ale zatím tam Korunu planety na obzoru nevidím 😊

Děkuji za rozhovor.