"Nemáme na výběr. Stávající řád se zhroutí"

1. 2. 2023

čas čtení 11 minut
John Kornblum byl po mnoho desetiletí předním architektem transatlantických vztahů. Krátce před svými 80. narozeninami se zdá bývalý americký velvyslanec ohromen ukrajinskou politikou SPD. A vysvětluje, proč mají Německo a Rusko mnoho společného, píše Andrea Seibelová.

John Kornblum je jedním z nejzkušenějších a nejuznávanějších odborníků na transatlantické vztahy. Hrál klíčovou roli v mnoha historických událostech, včetně Dohody čtyř mocností z roku 1971, Helsinského závěrečného aktu z roku 1975 a rozšíření NATO v roce 1997. V letech 1997 až 2001 byl velvyslancem USA v Německu, ale i předtím většinou působil v Německu a Evropě. V roce 1987 jako velvyslanec v Německu formuloval pro projev tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana tuto větu: "Pane Gorbačove, zbourejte tu zeď!"

WELT: Většinu svého života jste se zabýval Německem, střední Evropou a konfliktem mezi Východem a Západem. Stálo to za to, nebo byste dal na radu z diplomatické školy obrátit svou pozornost na Asii a Afriku?

John Kornblum: Stálo to za to víc než dost. Byl jsem mladý a nezkušený, ale také jsem byl ambiciózní a chtěl jsem být tam, kde se věci hýbou. Vyrostl jsem v rodině, jejíž všichni členové přišli do Ameriky z Evropy koncem 19. století. Už před 60 lety mi bylo jasné, navzdory válce a studené válce, že Evropa bude vždy v centru amerických zájmů. A tak jsem měl to štěstí být svědkem a hrát roli v některých skutečně historických událostech – jednoduše tím, že jsem ignoroval rady svých diplomatických instruktorů.

WELT: Není válka na Ukrajině také vyhlášením bankrotu EU kvůli nedostatku vojenského vlivu, jestliže vždy mluvila pouze o tom, že chce být "mírovou velmocí"? Bez NATO a Ameriky nic nefunguje a fungovat nebude?

Kornblum: Vaše otázka se dotýká jednoho z nejdůležitějších sporů v transatlantických vztazích. Je naším cílem mír, nebo bezpečí? Mír je nepřítomnost války, bez ohledu na hodnoty nebo suverenitu. Bezpečnost znamená chránit zemi a její obyvatele se všemi jejich hodnotami a způsobem života. Po devastaci 20. století označili Evropané mír za svůj nejdůležitější cíl. Existují mírová hnutí, mírové strategie a mírové akademie.

EU se dokonce označuje za "mírový projekt" a proto staví mír před bezpečnost demokracie, tolerance nebo spravedlnosti. Amerika je na druhé straně kontinentální zemí, která chce chránit svou bezpečnost, své hodnoty a svou nezávislost. Začínáme obranou a odtud budujeme naše strategie. Ale když jsou Evropané konfrontováni s někým, kdo nechce mír, jejich strategie se zhroutí. To se stalo s Putinem.

30 let mírových programů zanechalo Evropu bezmocnou tváří v tvář vypočítané vojenské agresi dvakrát, v Bosně a nyní na Ukrajině. Ve své kariéře jsem často čelil Evropanům, kteří odmítali americké zaměření na obranu. To teď moc často neslyším. Když někdy říkám, že potřebujeme nový příběh pro atlantickou komunitu, znamená to především harmonizaci rozdílů mezi obranou a mírem. To už je dávno překonané.

Evropa se nemůže v této nové době rozvíjet, pokud sama sebe vidí pouze jako projekt k překonání minulosti. Musíme konečně vyjádřit spokojenost sami se sebou a se svým západním světem a dívat se do budoucnosti.

WELT: Pokud někdo z krajní levice a pravice říká, že jste americký vazal, jaký je vztah Němců k Rusku? Masochisté? Mistři sebeklamu? Historičtí zbabělci?

Kornblum: Podle mého názoru mají Německo a Rusko stále více společného, ​​než si myslíte. Především proto, že zůstaly několik set let mimo hlavní proud evropské politiky a kultury. Sám jsem to zažil: Když se setkají Rusové a Němci, vždy je cítit společná identita – proti velkým atlantickým mocnostem.

Mnoho Američanů mimochodem nesdílí rozšířený německý názor, že mír v Evropě není možný bez Ruska. Mám tedy obavy z německého chování vůči Rusku? Ano. Berlínská vláda jaksi stále nepochopila, co je dnes v sázce. Když sociální demokraté mluví o politice svého kancléře na Ukrajině, rádi používají jedno slovo: "Chytrost".

Díky kurzu Olafa Scholze se NATO nestalo stranou války a Putin neodpálil jadernou bombu, říkají pak. Tohle mě opravdu rozčiluje. To má být solidarita? USA utratily miliardy dolarů na vyzbrojování evropské země, Ukrajiny. Je daleko od našich břehů, ale byla napadena jinou evropskou zemí, Ruskem. Kdyby to USA neudělaly, EU by se zhroutila.

WELT: Pozoruhodné jsou rady mnoha odborníků, kteří doporučují, aby Německo hrálo v Evropě vedoucí roli. Co si o tom myslít, když přece i nyní v případě pomoci Ukrajině je zřejmé, že Německo nechce ani nemůže vést?

Kornblum: Argumentuji proti tomu, kde mohu, protože zaprvé jde o vojenské vedení a zadruhé o otázku, zda by ostatní Evropané byli vůbec spokojeni s větším německým vlivem. V každém případě v zákulisí mělo Německo po desetiletí silné vedení nad zbytkem Evropy a dokonce i nad Amerikou. Kohlovo jednostranné očekávání znovusjednocení Německa je dobrým příkladem. Podívejme se zpět na chování Německa ohledně eura, jaderných zbraní, energetické politiky, jednání s uprchlíky nebo obchodu s Čínou: Můžete vidět, jak rozhodně mohou německé metody zasáhnout.

Stejné kritické komentáře však lze slyšet také o vlivu USA. Merkelová dokonce jednou řekla, že Německo je Amerika Evropy. Ale kdo potom představuje skutečný stabilizační faktor v Evropě? Amerika samotná, samozřejmě.

WELT: Co je největším problémem Německa a co je největší chybou EU v očích amerického diplomata, jakým jste vy?

Kornblum: Že Němci neignorovali francouzské obavy, když šlo o integraci evropské obrany do NATO v 90. letech. To je největší chyba Němců za posledních 30 let a zklamání pro nás Američany, že jsme byli tak zklamáni. Tato hořkost se velmi často vyskytuje ve vyjádřeních předních Američanů. Když Evropané v roce 1992 podepsali Maastrichtskou smlouvu, nepochopili, že potřebují nový koncept pro období po studené válce.

Ignorovali skutečnost, že USA se již dávno staly vedoucí evropskou mocností. Aby evropské cíle byly vždy úzce spjaty s USA ve společném úsilí západního společenství – a ne při plánování vlastní protistruktury NATO. Kdyby to Evropané obratně zvládli, bylo možné odvrátit velké snížení počtu amerických vojáků po roce 2010 a Putin by čelil zcela jiné vojenské situaci v Evropě. Budoucí otázka pro Evropany a jejich přátele bude znít: Proč nemůže být sjednocená Evropa ničím víc než protilátkou na minulost? Proč dnes musí více než 500 milionů lidí žít v ustrašené, stagnující a bezbranné Evropě?

WELT: Co to znamená pro koncept Západu, který se podle některých kritiků, jak z hlediska vnitřního stavu, tak i vnější obrany, nezdá být dostatečně obranyschopný a zdá se, že prochází krizí smyslu?

Kornblum: Pro západní svět, který čelí obrovským výzvám, má mentální a dokonce duchovní zdraví našich společností zásadní význam. Nejprve pozitivum: Po roce 1990 vznikla západní komunita s téměř miliardou duší, které vyznávaly principy svobody a tolerance. Západní "operační systém" se jednoduše dokáže vypořádat s výzvami digitalizace, globalizace a vzájemné závislosti mnohem lépe než kterýkoli jiný.

Přesně tento úspěch štve Putina, nikoli NATO. Svět se podle něj vzdaluje Rusku. A zná na to jen jednu reakci: Potlačení. Další dobrá zpráva je: Nemáme na výběr. Stávající uspořádání se vždy zhroutí. Všichni, včetně Evropanů, se budou muset změnit. Jedinou otázkou je, zda naše instituce a jejich lídři tuto výzvu zvládají. Protože špatná zpráva je: Tyto změny budou zásadní, destruktivní a rušivé.

WELT: Když mluvíte o duchovní krizi: je Západ obětí vlastního úspěchu?

Kornblum: Proč selhal pečlivě vyvinutý multilaterální management? Zdá se, že síly uvolněné technologickými změnami na konci studené války způsobily, že hierarchické struktury jsou stále více neužitečné, a to jak v politice, tak v soukromém sektoru. Iracionalita nahrazuje století racionality. Hodnoty se mění, stejně jako společenské trendy, vše je obráceno nebo vzhůru nohama. Do toho zapadá i Trumpovo hnutí MAGA, brexit nebo bolestná volba nového předsedy Sněmovny reprezentantů USA: Rozvrat směřující k destrukci.

WELT: Ale přes veškerou kritiku Ameriky a její politické krize, co vysvětluje její trvalou sílu a výjimečnost? Ze 100 největších a nejhodnotnějších společností na světě podle tržní hodnoty je 62 z USA, 15 z Číny, 15 z Evropy a nula z Německa?

Kornblum: No, naše země prostě nežije podle předsudků. Každá společnost má svůj hodinový stroj, jak tomu říkám. Americký vliv není způsoben pouze vedením nebo čirou mocí, ale například vřelostí, která vzniká ze společenského života. Tato jedinečná směs ras a kultur udržuje americkou společnost schopnou nacházet nové cesty a směry.

Nejnovější příklad: Baracka Husseina Obamu následoval Donald Trump. Nějakým způsobem se skrze tyto rozpory, dezorganizaci a narcismus toho, co Arthur Holitzer nazval "dráždivou zemí", neustále objevují nové vzorce, které slouží jako motor pro obnovu amerického vlivu. A ani přátelé, ani protivníci nemohou uniknout této směsi tvrdé a měkké síly. Amerika je jako kubistický obraz od Picassa. Vidíme drsné obrysy postavy, ale bez pečlivého studia vnitřního fungování nám podstata zůstává skryta.

WELT: Brzy vám bude 80 let. Před 80 lety pronesl Goebbels svůj projev o "totální válce". Tato řeč je stále symbolem absolutně zlého a destruktivního světa. Jak se díváte zpět na svůj život a co si přejete do budoucna?

Kornblum: Před lety se mě můj nejmladší syn, který studoval německou historii na škole v Berlíně, zeptal: "Pověz mi, tati, kdo byl kancléřem, když jsi se narodil?" Krátké ticho. Pak jsem se sebral: "No, to byl Adolf Hitler." Další ticho. Svět se může během života dramaticky změnit. Za mého života existovala čtyři Německa. Země se změnila z nejnenáviděnější země v zemi, která je v dnešním světě velmi respektována. Jinými slovy, každý jednotlivý člověk může ovlivnit svět, ve kterém žije. Neexistují žádné historické síly ani hierarchie, které by posuzovaly, jak bychom měli žít.

Zdroj v němčině: ZDE

0
Vytisknout
3699

Diskuse

Obsah vydání | 6. 2. 2023