Full Oral Pleasure, čili O libanonizaci českého historického diskurzu

16. 7. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Grafika: Wikimedia Commons. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported.
  • Fixace na orální historii přináší v České republice stejně otrávené a nejedlé plody jako v těžce zkoušeném Libanonu, kde každému sektářskému uskupení poskytla vlastní narativ ohledně občanské války. 
  • Svědectví jsou znepřátelenými stranami debaty vybírána jen proto a potud, jestliže a pokud potvrzují předem dané politické zadání, plní úkol dokázat apriorní interpretace starého režimu preferovanou vlastní stranou sporu o výklad čtyřiceti let komunismu. 

Těžce zkoušený Libanon netrápí zdaleka jen důsledky právě probíhajícího krachu vládní ekonomické politiky, nedávné děsivé exploze hnojiva či trvající dopady dlouholeté syrské okupace, která otevřela dveře íránskému vlivu. Tato země také dodnes postrádá jakoukoliv "oficiální" verzi občanské války z let 1975-1990. A tak si každé sektářské uskupení, které se války účastnilo, už třicet let vypráví samo pro sebe vlastní verzi příběhu o tom, jak dědeček statečně zabíjel kacíře, odpadlíky a bezbožníky.

Příběhy "očitých svědků", kteří samozřejmě disponují selektivní pamětí a ideologickou zaujatostí, stejně jako dobrými důvody si na leccos už vůbec "nevzpomenout", nejsou konfrontovány s kvalitnějšími prameny, ale pouze existují paralelně vedle jiných, podobně zkreslených a zaujatých, podobně nekritických.

I proto se libanonská společnost dodnes v zásadních otázkách nedokáže prakticky na ničem shodnout a domluvit, také proto zůstává rozdělena na nesmiřitelné sektářské tábory.

Pokud by vám to náhodou něco připomínalo, nemusí jít nutně o náhodu.

Také česká historická věda se ve vztahu k palčivé minulosti starého režimu zmítá v emocionálních křečích protichůdných "očitých svědectví". A to přesto, že nárok na oficializaci původně byl vznesen. Fixace na orální historii neumožňuje pokročit dále.

Na jedné straně se opakují výpovědi obětí, na druhé těch, kdo se s režimem smířili, našli s ním modus vivendi a nesnášeli spíše disidenty, "kteří dělali problémy", než vládnoucí struktury.

Nesmiřitelné tábory se vzájemně utloukají svědectvími politických muklů z uranových dolů a uklízeček ze Světlé nad Sázavou, kterým před listopadem 1989 vůbec nic nechybělo.

Možná že původně bylo cílem zprostředkovat díky osobním výpovědím jisté intangibles, které v psaných historických dokumentech snadněji přístupných kritickému přezkoumání nenajdete. Každopádně dnes už žádné autentické city aktérů z generalizací nevydestilujete. Zbylo jen historické porno - jako údajný dokument doby. Předpojatá ideologická zadání ("dokážeme, že komunismus byl skrznaskrz špatný", "dokážeme, že komunismus měl své kladné stránky a lidé s ním byli spokojeni") neumožňují nic než schématické reprodukování typizovaných narativů v nových a nových iteracích. Au suivant!

Český historický diskurs o starém režimu a jeho zániku byl zkrátka těžce libanonizován - a sotva se v blízké době dočkáme nápravy.

2
Vytisknout
5550

Diskuse

Obsah vydání | 20. 7. 2021