Kritika není cenzura

21. 8. 2020 / Raphael Fabisiewicz

čas čtení 28 minut
Nedávno zveřejnil známý americký časopis Harper’s otevřený dopis, který se zabývá současnou atmosférou okolo veřejné rozpravy. Dopis, který podepsalo 153 signatářů z různých poměrů, oborů a s různými politickými názory, začíná takto: „Naše kulturní instituce čelí zkoušce. Pokračuje, že

neliberální složky nabírají na síle po celém světě a mají mohutného spojence ve formě Donalda Trumpa, který představuje opravdovou hrozbu pro demokracii. Nesmíme však dopustit, aby se odpor změnil ve svůj vlastní druh dogmatu nebo donucení – který pravicoví demagogové již využívají. Demokratické inkluzivity, kterou chceme, lze dosáhnout pouze, když vystoupíme proti nesnášenlivé atmosféře, která na obou stránách nastala.

Hlavní obavou dopisu není, jak shrnul Jiří Sobota v komentáři pro Respekt, hrozba, která „nepřichází ze strany nostalgických nacionalistických populistů typu Donalda Trumpa“, kterému dopis věnuje jednu celou větu, ale „z řad fronty hlásající radikální pokrok.“

Dopis popisuje svět – aspoň ten anglosaský –, ve kterém se meze veřejné rozpravy den, co den nebezpečně zužují. Jak Sobota popisuje, dopis upozorňuje na


stále utaženější atmosféru vyvolanou zvláštním akademickým radikalismem, který začíná nepříjemně připomínat sektu disponující „zjevenou“ pravdou. V takovém prostředí, jak také dopis upozorňuje, končí racionální debata. V té musí vždy zůstat prostor pro svobodné názory, myšlenkové experimenty, otevřenost a toleranci.

Kdo by s tím mohl nesouhlasit? Dopis tak dlouhý není, a proto ho cituji ve (skoro) plném znění, abychom se jím mohli férově zabývat.

Svobodná výměna informací a myšlenek, tato živá voda liberální společnosti, se den ode dne stává omezenější. Ačkoli jsme si navykli toto očekávat od radikální pravice, cenzura se šíří ještě více v našem vlastním kulturním prostředí: netolerance k odlišným názorům, záliba ve veřejném skandalizování a ostrakizaci, tendence ztrácet složité otázky v oslepující morální jistotě... Příliš často jsou slyšet požadavky na rychlou a tvrdou odplatu v reakci na domnelé přestupky řeči i myšlení... Jakékoliv budou argumenty kolem každého daného případu, výsledkem je neustálé omezování hranic toho, co se smí říct bez toho, aniž by zde hrozila odveta. Za to už platíme ve formě větší neochoty k riziku mezi spisovateli, umělci i novináři, kteří se bojí o svou obživu, pokud se odchýlí od všeobecného názoru nebo jim chybí dostatečná úroveň nadšení.

Dusivá atmosféra nakonec poškodí nejdůležitější věci naší doby. Omezení debaty, ať už represivní vládou či nesnášenlivou společností, vždy ubližuje těm, kterým moc chybí, a má za důsledek to, že všichni jsou méně schopní demokratické účasti. Chybné názory je možné porazit pouze tak, že je představíme, vystavíme argumentům a vyvrátíme, nikoliv tak, že je umlčíme a počkáme si, až zmizí. Odmítáme falešnou volbu mezi spravedlností a svobodou, obě hodnoty nemohou existovat jedna bez druhé.

My všichní vnímáme nebo víme o této „nesnášenlivé atmosféře“, ať už z osobní zkušenosti, z doslechu nebo z nepřetržitého zpravodajství o ní. A je to určitě pravda, že leckdy zachází pokusy o sociální spravedlnost přílíš daleko. V dobré víře by to nikdo nemohl – a neměl – popřít.

Problémem je, že dopis zní věrohodně následkem zjednodušení složitého tématu, což samo přispívá k pocitu, že „nic se dnes nesmí říct“ nebo že politická korektnost zašla příliš daleko. Dopis popisuje případy odloučení z jejich kontextů tak neurčitým způsobem, že působí dojmem, že „nesnášenlivá atmosféra“ nastala „na obou stranách“ ve srovnatelné míře, nebo dokonce i že hlavní hrozba pochází z „radikální levice.“

Výběr a neurčitost případů je ale prozrazující. Je možné diskutovat o dusivé atmosféře dnešní doby s nuancí, ale tento dopis to nedělá. Cílem tohoto článku bude ukázat, jak dopis – a názory mu podobné – špatně pochopí situaci, respektive, zaměňuje kritiku s cenzurou a tím pádem zcela překroutí skutečnou situaci. Tento článek bude snaha zasadit dopis do širšího amerického (i anglosaského) kontextu.

* * *

Tradiční liberální koncepci novin dobře vystihl Sobota v kontextu NYT, jejichž názorové stránky „jsou prostorem, který dává nahlédnout do hlavy mnoha různých aktérů.“ Ale hned narazíme na problém. Do hlavy jakých aktérů? Do hlavy všech ovšem ne. Jak sám Sobota připustil v komentáři o vyhazovu jednoho redaktora NYT (o čemž víc níž), „jistě, hledání [jiných názorů] má své meze, nikdo by nezveřejnil text rasistický, nenávistný, diskriminační.“ Meze tak existují, ale proč jsou rasismus, nenávist, nebo diskriminace za nimi? Když chceme „nahlédnout do hlavy mnoha různých aktérů“, jak máme rozhodnout, do jakých hlav nenahlédnout? Proč nezveřejnit texty, které dávají nahlédnout do hlav rasistických, nenávistných aktérů? Nebo do nacistických, pro-fašistických aktérů?

Odpověď spočívá v tom, co společnost považuje za něco, o čem se dá rozumně debatovat. Ale jak se o tom rozhodovat? Jaká témata stojí za vážnou diskuzi? Text na podporu neonacistických názorů by NYT (doufejme) nezveřejnil, protože za vážnou diskuzi takové názory nestojí, ostatně jejich logický výsledek je jednoznačným popřením lidských práv (a hůř). Obdobně by mainstreamové noviny nezveřejnily články na podporu otroctví, která v 19. století sice v očích mnohých stála za vážnou diskuzi, dneska ale ovšem ne. Jako společnost jsme se rozhodli, že za vážnou diskuzi taková témata nestojí. Proto spadají mimo hranice slušné veřejné rozpravy. Někdo sice má právo takhle myslet i takové názory vyjádřit, nemá ale právo na to, aby si ostatní jeho názorů vážili a brali je vážně. Jediná otázka je to, jestli daná řeč nebo názor naznačuje nepřijatelné popření práv.

Hlavním problémem dnešní doby podle dopisu je v teorii to, že „nesnášenlivá atmosféra“ nespravedlivě zmenšuje meze veřejné rozpravy tak, že témata, která stojí za vážnou diskuzi, nelze otevřeně debatovat. V praxi ale je problémem to, že najednou – se vznikem sociálních sítí atd. – mohou obyčejní lidé tvrdit, že nějaké názory stojí – nebo nestojí – za vážnou diskuzi tak otevřeně a hlasitě, že to, co kdysi bylo jednosměrným procesem stanovení mezí veřejné rozpravy – od komentátorů i novin k lidem – se stává den co den obousměrným.

Změna k obousměrnému procesu stanovení mezí ale ohrožuje postavení těch, kteří jsou zvyklí stanovit meze sami bez „pomoci“ obyčejných lidí. Následkem toho mylně vnímají kritiku jako cenzurování, protože těm, kdo jsou zvyklí mluvit bez obav, že je někdo bude kritizovat, se zdá jakákoliv kritika jako snaha je umlčit.

Chtěl bych opakovat, že netvrdím, že ti, kteří kritizují veřejné osobnosti, mají vždy pravdu. Je velice pravděpodobné, že bych dokonce i souhlasil s příklady uvedenými v dopisu, kdyby je konkrétně poskytoval. Samozřejmě se stalo, dokonce i mnohokrát, že někdo z „radikální levice“ špatně rozvedl dané téma a ve snaze činit lidi zodpovědnými za to, co říkají, překročil hranice rozumu.

Dopis například konstatuje, že jeden badatel byl „propuštěn kvůli tomu, že koloval vzájemně hodnocenou akademickou studii.“ To odkazuje na jednoho datového analytika, Davida Shora, který byl propuštěn poté, co na twitteru sdílel akademický referát o neúčinnosti násilí v protestech. Důvody následující kontroverze se nechci zabývat víc, než je shrnout tak, že jeho tweet s odkazem na referát připadnul na první den masových protestů po vraždě Georga Floyda. Podle mě byly kritiky referátu samy o sobě legitimní. Stejně tak, pokud ve skutečnosti byl propuštěn kvůli tweetu, což se zdá pravděpodobné (i když ani on ani jeho zaměstnavatel to neokomentovali), považoval bych to za naprosto nespravedlivé. Sdílení referátů vydáných v akademických zdrojích nemá být důvodem pro propuštění, bez ohledu na jeho případně nemístné načasování.

Propuštění zaměstnanců kvůli jejich politickým názorům, když tyto názory nejsou přímo spojené s prací, považuji za jednu z největších hrozeb pro svobodu projevu. Oponuji upevnění moci nad svobodou projevu zaměstnanců v rukou zaměstnavatelů. Potěší mnoho liberálů i levičáků, když stoupenci bílého nacionalismu jsou propuštěni kvůli svými názorům, jako v případě účastníků shromáždění „Unite the Right“ (Sjednoťte pravici, shromáždění takových jednotlivců). Musíme ale postupovat obezřetně, protože z hledisek historických i soudobných, svoboda projevu všech občanů je v nebezpečí, když má zaměstnavatel takovou moc.

Můžeme – a máme – silně kritizovat ty, kteří mají rasistické, nenávistné názory. Ale je nepřijatelné a nebezpečné, když budou zaměstnanci potrestáni za jejich projevy mimo práci. V Americe bydlí pouze zhruba polovina pracujících v místech, ve kterých jsou soukromé projevy i politické činnosti aspoň částečně chráněné před odvetou zaměstnavatelů. Ale i nazvdory jakékoli legální ochraně jsou zaměstnanci propuštěni, jakmile začnou mluvit o zakládání odborů. Pro zaměstnance jsou právní výdaje ve většině případů přílíš drahé, aby mohli tomuto protiprávnímu zákroku oponovat.

Pokud tedy příklad v dopisu o nespravedlivě propuštěném profesorovi má představovat případ stoupající kontroly zaměstnavatelů nad svobodou projevu jejich zaměstnanců, souhlasím s dopisem.

Celkově ale musím tvrdit, že výběr i neurčitost příkladů, vyjma toho profesora (který ale také nebyl jmenovaný), ukazují na záměnu kritizovaní za cenzurování, které tvoří základ dopisu.

Uvažme nad druhým poměrně jasným příkladem, na který dopis upozorňuje: „Redaktoři jsou propouštěni kvůli vydávání kontroverzních článků“. Je to také ten nejznámější příklad: redaktor názorové rubriky pro NYT, James Bennet, odstoupil z funkce po vydání komentáře od krajně pravicového (podle měřítka Spojených států) republikánského senátora Toma Cottona s nadpisem „Vyšlete armádu“. V článku Cotton říká, že „jeden jediný způsob víc, než co jiného vrátí pořádek na naše ulice: převážná ukázka síly, aby rozptýlila, zadržela, a nakonec odradila ty, kteří porušují zákon.“ Článek vyvolal urputné kritiky, zejména u mnohých černošských novinářů NYT i ostatních novin.

V souladu se záměnou kritiky za cenzuru popisuje Sobota situaci kolem Cottonova článku takto:

vedení [New York Times] neustálo organizovanou vzpouru afroamerické části redakce. Ta rovnou vyrazila mimo redakční debatu a její členové synchronizovaně na Twitteru zveřejnili stížnost, že je senátorův komentář „ohrožuje“. Vzápětí začal mezi redaktory kolovat dopis na jejich podporu, který podepsala zhruba tisícovka zaměstnanců. Výsledkem byla změna postoje vedení listu, které komentář původně hájilo, a dokonce propuštění šéfa komentářové rubriky. Deník také připravuje nová pravidla hry, jež by napříště měla omezit počet externích přispěvatelů na komentářové stránky.

Sobota sice má pravdu v obecném popisu situace, opomine ale jednu podstatnou informaci: podle New York Times, redaktor názorové rubriky si ani nepřečetl Cottonův článek před jeho vydáním. Opakuji to ještě jednou: článek, u kterého by jakýkoliv rozumný redaktor mohl čekat, že bude velice kontroverzní, sám redaktor nepřečetl. A nejen to, ale vydavatel NYT řekl, že článek představoval „významné selhání našeho redakčního procesu,“ které vedlo k fakticky neopodstatněnému článku vyvolávajícímu násilí. Nemusíme tvrdit, že za žádných okolností by neměly NYT vydat takový článek, jaký byl ten Cottonův. Ale od NYT bych čekal alespoň minimální pečlivost při jeho vydání.

V tom spočívá záměna kritizování za cenzurování. Dopis cituje tento příklad, jako kdyby se meze veřejné rozpravy následkem vyhazovu redaktora nějak zúžily, nebo jako kdyby redaktoři po celé zemi byli denně vyhazováni za to, že zveřejnili kontroverzní články. Není to tak. Dokud nedostanu víc příkladů obdobných vyhazovů, zůstanu nepřesvědčen, že čelíme problému nespravedlivých propuštění redaktorů za zveřejnění kontroverzních článků.

Sobota ale jde ještě dál a konstatuje, že možná i představuje příklad „destrukce institucí, jež mají racionální svobodnou společnost udržovat v rovnováze, byť nejsou samy dokonalé. Věda ohmatává hranice poznatelného, i když se její výsledky nemusí každému líbit.“

Dobře, já jsem už tvrdil, že Cottonův článek by mohli vydat, i když by se všem nelíbil. Ale základnější povinnost redaktora, než je přečíst články před vydáním, natož články, které bezpochyb budou velice kontroverzní, si nedokážu představit. Nelze srovnávat tento případ s případem analytika, který byl propuštěn za tweet, který sdílel mimo pracoviště. Rozhodnutí vydat článek bylo kritizováno za to, že redaktor úplně selhal ve své funkci jakožto redaktor. Kdyby někdo z nás ke tak velké škodě svému zaměstnavateli (velké množství abonentů zrušilo své předplácení) – a nejen jednou – otevřeně a ohromně nesplnil povinnosti své funkce, je těžko si představit, že by takový zaměstnanec nebyl také propuštěn. To není příklad „neliberální tendence“, je to někdo, kdo špatně konal, respektive nekonal, povinnosti své funkce, následkem čehož byl propuštěn.

Obdobně u knih, které prý „jsou staženy kvůli údajné ‚neautentičnosti‘“. Obdobně, protože nejde o žádnou „neliberální tendenci“, ale o záměnu legitimních kritik dotyčných knih za nebezpečné cenzurování a omezení mezí veřejné rozpravy. Dopis špatně pozná střety moci v společnosti: v souladu s ostatními příklady dopis plete moc kritizovat na Twitteru, kterou mají mnozí, s mocí stáhnout knihy, kterou ty samí určitě nemají. K žádnému uživatelovi Twitteru vydavatelé knih zavázaní nejsou.

Dopis neupřesňuje, jaké knihy byly staženy. Uvažme nad dvěma knihami, kolem kterých se rozpoutaly mezi pokrokáři silné kontroverze kvůli jejich údajné „neautentičnosti“: American Dirt (Jeanine Cummins) a Rainbow & Park (Rainbow Rowell).

U první knihy se rozpoutala kritika na následek toho, že kniha od bílé autorky popsala životy mexických imigrantů v Americe způsobem, který by podle autorky měl odpovídat realitě, ale který však zcela zkreslila falešnými stereotypy o Mexičanech. Autorka dokonce i kopírovala narativní prvky dvou latinskoamerických autorek. Ale jak píše mexickoamerický autor a profesor David Bowles, „není nic špatného, když ne-Mexičan píše o tíživých situacích Mexičanů. Co je špatné, je vymazaní autentických hlasů, aby prodával nepřesnou kulturní apropriaci za miliony.“ Jinými slovy, problém nespočívá v neautentičnosti knihy samé v sobě. Problém spočívá spíš v tom, že navzdory tomu, že v Americe už jsou tisícovky schopných, nadaných latinskoamerických autorů, kteří sami píšou o podobných tématech, vydavatelství namísto toho vybral knihu, která nijak neodpovídá realitě.

Nepovažuji za neliberální tendenci, když čelí silným kritikám někdo, kdo vydělává hříšné sumy peněz za knihu postavenou na posílení falešných stereotypů ale kdo je zároveň pochválen za autentičnosti příběhu.

U Eleanor & Park spočívá údajná „neautentičnost“ v tom, že podle asijsko-amerických kritiků, autorka - běloška zcela rasisticky zkreslila korejskou kulturu. Kniha ale nijak nebyla stažená, ale znovu právě naopak: dostala vřelé recenzeNYT, a filmová adaptace se připravuje. Zase nebyla cenzurována, pouze kritizována, a legitimně k tomu.

To, že v otázce stažených knih dopis zamění legitimní kritizování za cenzurování, dosvědčí fakt, že z 10 nejkontroverznějších knih roku 2019 (tj. ty, které byly protestovány, cenzurovány, nebo naprosto zakázány ve amerických knihovnách, školách, a na univerzitách), 6 mají transsexuální hlavní postavy, a 8 mají LGBT témata. Celkově víc než polovina zakázaných – ano, zakázaných – knih mají LGBT obsah. Zákazy těch knih neplynou z jejich „neautentičnosti“ ale vlastně z jejich autentičnosti. Mezi stížnostmi bylo to, že kniha „popisuje mužskou anatomii“, že „vytváří zmatek“, a že „má transsexuální postavu.“ Knihy byly kritizovány i cenzurovány.

Nemám nic proti těmto stížnostem o sobě samých. Mám problém s tím, že ve skutečnosti byly zakázané, ale navzdory tomu považuje dopis za nejlepší zástupce dnešní dusné atmosféry knihy údajně stažené kvůli „neautentičnosti“. Proč je cituje dopis, když má před sebou tak četné jasné příklady opravdu zakázaných knih, když má před sebou příklad tak nepřijatelného omezení mezí veřejné rozpravy? Ale když neupřesňuje, o jakých knihách mluví, rozmaže kontext a tvoří příběh, že ti první jmenovaní jsou tak ohrožení, jak jsou ti druzí. Nejsou.

Rovněž s tvrzením, že „profesoři jsou vyšetřováni kvůli tomu, že citovali díla literatury během lekcí.“ Může si čtenář opravdu myslet, že je to tak? Že žádné další okolnosti neexistují, že takový popis situace není zjednodušením až k nesmyslnosti? Může, protože znovu neukazuje na konkrétní příklad, a tím může ho čtenář spojit s pocitem, že je to něco, co by se mohlo stát, aniž by se zabýval, jestli se to fakt stává nebo stalo.

Jednou možností, a také nejpravděpodobnější, je, že je to odkaz na (bílou) básnířku a profesorku v The New School v New Yorku Laurii Sheckovou, která byla vyšetřována za použití slova nigger (v češtině negr) během diskuze o použití toho slova černošským autorem Jamesem Baldwinem.

Ale je jasné, že profesorka nebyla vyšetřována za to, že citovala literaturu během lekce. Nejde o svobodu říct toto slovo; ve skoro všech takových případech se univerzity zastaly profesorů, kteří slovo použili. V Sheckově případě univerzita vyšetřovala, jestli použití tak kontroverzního slova bylo oprávněné, a došla k závěru, že ano, bylo. Tudíž byla Shecková kritizována, nijak cenzurována.

Promiňte, ale nepoužití jednoho jediného slova žádné omezení „svobodné výměny informací a myšlenek“ není, a je fakt nepochopitelné, že by ho někdo mohl považovat za hrozbu pro veřejnou diskuzi. V různých kontextech je mnoho slov považováno za nemístné: nevtipkoval byste (většinou) např. s pozůstalými na pohřebu na základě toho, že právem máte svobodu projevu to dělat. Jak argumentovala jedna skupina černošských studentů, aby přesvědčila svého profesora toto slovo nepoužít, „Slovo N je tak významově zabarvené, nenávistné, a koneckonců rozptylující, že jeho použití v třídě zrušilo jakékoli vzdělávací přínosy.“ Ohleduplnost je také důležitá, ale očividně ne v případě mnoha profesorů. A potlačení diskuze na následek použití toho slova, které by mohlo vést k atmosféře dusivé pro mnoho studentů, se samozřejmě však nepočítá jako nepřijatelné omezení rozpravy.

Znovu se musím ptát: proč nebýt přesnější? Proč neurčit, o jakém případu mluví? Protože by se musel dopis zabývat kontextem, a kontext mu moc nepomáhá stavět svůj argument. Ale znovu je dopad takový, že případ profesora, který je kritizován za použití jednoho slova, nakonec jaksi naznačuje, že profesoři jsou pronásledováni a musí se do značné míry krotit ve výrazech. To ale naznačuje mýlně.

* * *

Chtěl bych upozornit na to, že dopis, který se prý zabývá nejzávažnější hrozbou pro svobodu projevu, zcela opominul tu nejvážnější ze všech. Je prozrazující, že vnímal jako hlavní hrozbu nejmenovanou levici a jí působenou „nesnášenlivou atmosféru“.

Hlavní hrozbou pro veřejnou rozpravu, prostě řečeno, je neustálé slučování mediálních zdrojů. Krůček za krůčkem, sloučení za sloučením, se blíží média směrem k systému, ve kterém kontrolu nad informacemi, které většina společnosti konzumuje, drží zmenšující se počet nesmírně bohatých jednotlivců i korporací. To platí jak v Americe, kde šest firem má kontrolu nad drtivou vetšinou médií, tak v Česku i jinde.

Tento fakt nestojí za zmínku v dopisu proto, že žádnému ze signatářů toto upevnění nevyhrožuje. V Americe se sice stává proces stanovení mezí veřejné rozpravy obousměrným, při tomto stanovení ale převažují noviny, jaké jsou The New York Times (NYT) nebo The Washington Post (WaPo), kteří většinou definují liberální hranici, a konzervativní hranici definuje The Wall Street Journal (WSJ). Tyto hranice představuje meze názorů elit americké společnosti, mezi které patří drtivá většina signatářů. Ti většinou mají k dispozici skoro kdykoliv mezinárodní platformu s čtenáři často v řádu milionů, pomocí které stanovují meze veřejné rozpravy. Problémem není, že by ztratili tuto platformu následkem upevnění mediální kontroly. Problémem je, že nebudou moct jednosměrně stanovit meze rozpravy.

To vyjde zcela najevo, když se podíváme na chování různých signatářů, kteří chybné názory nijak neporazí tak, „že je představíme, vystavíme argumentům, vyvrátíme“, ale ano, že „je umlčíme“. Ukázkový příklad: v okamžiku skoro neuvěřitelné ironie, Thomas Chatterton Williams, hlavní autor dopisu, přiznal, že novinář Glenn Greenwald byl vynechán ze seznamu signatářů proto, že jiným signatářům se jeho názory nelíbily. Dál to neokomentuji. Myslím si, že to mluví za sebe.

Další příklady:

  1. Vedení časopisu Harper’s je stále proti odborům. Sám prezident Harper’s v 2011 oponoval založení odborů zaměstnanci. No, tato svoboda projevu zaměstnanců se nepočítá, samozřejmě. Že by článek o svobodě projevu vyšel v takovém čase je zcela směšné.

  2. Jedno z nejpatrnějších témat diskuze, ve kterých zásady vyjádřeny v dopisu očividně neplatí, jsou proti-izraelské názory. Ať už si myslíte co chcete o konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, cenzurovat profesory kvůli jejich názorům o konfliktu se mi zdá, no, nějak proti duchu dopisu, řekneme. Profesor Joseph Massad, palestinsko-americký profesor, byl vyšetřován poté, co pravicové a sionistické organizace mimo univerzitu ho obvinily z antisemitismu. Skoro žádné stížnosti proti němu nepocházely z jeho studentů. Tyto snahy ho pomlouvat se houževnatě, a dlouhodobě, účastnila Bari Weissová, signatářka otevřeného dopisu (o dlouhé historii jejích snah umlčet pro ti-Izraelské profesory a aktivisty můžete číst zde). Vyšetřování ho nakonec zbavilo obvinění z antisemitismu, a právě naopak, ho pochválilo za jeho odsouzení antisemitismu. Ale NYT to nevadilo. NYT ostře kritizovaly vyšetřování za to, že ho nevyšetřilo dost. Vyšetření tak jsou nepřijatelné hrozby pro svobodu projevu, když oni to říkají, ale když oni požadují vyšetřování, tak určitě je to opodstatněné.

  3. Rovněž u profesora Stevena Salaity, jehož nabídku profesury na Virginia Tech Univerzitě kancléřka univerzity stáhla poté, co si univerzitní dárci, profesoři i studenti stěžovali na jeho tweety ohledně Izraele z důvodu údajného antisemitismu. Cary Nelson, signatář dopisu, podpořil rozhodnutí univerzity stáhnout nabídku; Americký svaz univerzitních profesorů, jehož prezident byl sám Nelson, naopak tvrdil, že „důvody poskytnuty [univerzitou]...nejsou v souladu se zárukou univerzity svobody politické řeči.“ Kancléřka odstoupila z funkce poté, co vyšlo najevo, že tajila emaily týkající se stáhnutí nabídky.

  4. Pro J.K. Rowlingovou, známou autorku série knih o Harrym Potterovi a signatářku dopisu, očividně neplatí tvrzení, že chybné názory vyvrátíme “nikoliv tak, že je umlčíme”. V reakci na tweet Rowlingová napsala: “Dokud nebudete chtít mluvit s Vašimi právníky, možná byste chtěla přehodnotit ten Váš tweet.” Když se Sobota ptá, jestli “pravdu prostě vytváříme energií své osobnosti, silou svého hlasu, vahou svého úřadu”, mám dojem, že neměl na mysli paní Rowlingovou.

Mohl bych pokračovat. Ale všimněme si něčeho. Meze veřejné diskuze čelí hrozbě, teprve až jsou kritizováni redaktoři, vedoucí, profesoři s určitými názory. Nezajímají se o všechny případy nepřijatelné omezení svobody projevu. Pouze kritika něčeho, co říkají oni, je hrozba. Umlčení lidí, kteří mají jiné názory, nic moc. Koneckonců jde o to, že meze se mění, ale ne podle libosti většiny signatářů. Neurčité popisy příkladů vedou k pocitu, že signatářům na svobodě projevu všech záleží. Většinou ale nezáleží (ale několika signatářům ano).

Svoboda projevu podle nich nečelila hrozbě, když liberální televizní stanice MSNBC zrušila velice populární talk show kvůli opozici jejího moderátora proti válce v Iráku. On byl prý “problematická veřejná tvář pro NBC v době války”, která poskytuje “domov pro liberální protiválečnou agendu, současně však naši konkurenti mávají vlajkou při každé příležitosti.” Nečelil hrozbě, když další novináři byli také propuštěni kvůli opozici proti válkám. Ostatně představovali nápady, které elitám nevyhověly, a to se přece nemůže stát. Dopis tvrdí, že „novináři mají zakázáno psát o určitých tématech“. Mluví o těchto případech?

Svoboda projevu podle nich nečelí hrozbě, když s fotbalistou Colinem Kaepernickem, poté, co začal klekat při zpívání národní hymny, žádný tým nepodepíše smlouvu. Očividně v tomto případě mají fanoušci NFL pravdu, že by Kaepernick měl “držet hubu a hrát.” Nebo možná měl republikánský poslanec Sean Roberts pravdu, když ohrozil basketbalový tým Oklahoma City Thunder stáhnutím dotací poté, co také klekli hráči při národní hymně. Řekl, že kleknutí je “proti-vlastenecké” a že bylo neuctivé “vůči americké vlajce a všemu, co zastává.”

Nečelil hrozbě, když již zmíněný Profesor Steven Salaita poté, co argumentoval proti “slepé podpoře vojska”, která se stane překážkou pro pochybování nad americkou zahraniční politiku, byl kritizován na sociálních sítích s požadavky, aby byl propuštěn, aby byl vyhostěn, aby chcípnul.

* * *

Meze veřejné rozpravy odpovídají ve velké části hranicím rozumné debaty a také ohleduplnosti. Proto bych se závěrem zeptal: co přesně je to, signatáři chtějí říct, ale nemohou? Jaká rozprava je limitovaná? A hlavně, jak se jížlivě zeptal politolog Ed Burmila, “když jsou tak umlčeni, čím je to, že žádný z nich nikdy nezmlkne, a my musíme vidět jejich názory nepřetržitě?”

Zůstávám v podstatě nepřesvědčen, že hlavní hrozbou pro svobodu projevu a otevřenou diskuzi jsou ti, kteří se sice leckdy mýlí, ale bojují za větší inkluzivitu, úctu a ohleduplnost. Hlavní hrozbou je upevnění mediální moci, ale signatářům je to jedno. Ti jsou zvyklí na neexistenci kritik svých názorů, ale teď se potýkají s jejich nenadálou, a hlavně velice viditelnou, přítomností. Ale kritika není cenzura.



0
Vytisknout
8334

Diskuse

Obsah vydání | 27. 8. 2020