Musíme se odvážit prohlásit kapitalismus za mrtvý - než nás všechny zlikviduje

26. 4. 2019

Po většinu svého dospělého života jsem láteřil proti "korporátnímu kapitalismu", "konzumeristickému kapitalismu" a "mafiánskému kapitalismu". Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že problémem není to přídavné, ale to podstatné jméno, píše George Monbiot.

Zatímco někteří lidé odmítli kapitalismus radostně a rychle, já jsem tak učinil pomalu a neochotně. Částečně bylo důvodem, že jsem neviděl jasnou alternativu: na rozdíl od některých antikapitalistů jsem nikdy nadšeně nepodporoval myšlenku státního komunismu. Také mi bránil náboženský status kapitalismu. Říci v jednadvacátém století  "kapitalismus selhává" je jako říci v devatenáctém století "Bůh je mrtvý" - je to světské rouhání. Vyžaduje to určitou míru sebevědomí, které jsem neměl.
 

Avšak jak stárnu, uvědomil jsem si dvě věci. Zaprvé, že je to systém, nikoliv jen nějaká varianta systému, který nás nevyhnutelně žene ke zkáze. Zadruhé, že nemusíte přednést definitivní alternativu, když říkáte, že kapitalismus selhává. Vyžaduje to ale úsilí snažit se vyvinout nový systém.

Selhání kapitalismu je založeno na dvou jeho definujících prvcích. Prvním je trvalý, nekonečný růst. Ekonomický růst je agregovaným důsledkem snahy akumulovat kapitál a získávat zisky. Kapitalismus bez růstu kolabuje, avšak trvalý růst na konečné planetě nutně vede k ekologické katastrofě.

Ti, kdo kapitalismus hájí, argumentují, že jak se spotřeba přesune od zboží k službám, hospodářský růst bude možno oddělit od užívání hmotných zdrojů. Minulý týden zkoumal tuto premisu článek od Jasona Hickela a  Giorgose Kallise v časopise New Political Economy. Jeho autoři zjistili, že i když ve dvacátém století došlo k určitému relativnímu oddělení růstu od zdrojů, v jednadvacátém století se věci zase sloučily: rostoucí spotřeba zdrojů se znovu rovná míře hospodářského růstu anebo ji převyšuje. Absolutního oddělení, jehož je zapotřebí k odvrácení ekologické katastrofy (snížení užívání hmotných zdrojů) nebylo nikdy dosaženo a zdá se nemožné, dokud ekonomický růst bude pokračovat. Ekologický růst je jen iluze.

Jak míra ekonomické aktivity roste, kapitalismus má dopad na všechno, od atmosféry až po hluboká dna oceánů, celá planeta se stává zónou oběti: všichni obýváme periferii mašinérie vyrábějící zisky.

To nás vede k takové katastrofě v takovém rozsahu, že si ji většina lidí ani nedovede představit. Hrozící rozklad systémů, které podporují náš život, je horší než válka, hladomor, epidemie či hospodářská krize, i když zřejmě povede ke všem čtyřem. Společnosti se dokáží zotavit z těchto apokalyptických událostí, ale ne ze ztráty půdy, biosféry a obyvatelného klimatu.

Druhým definujícím prvkem kapitalismu je bizarní předpoklad, že každá osoba má právo na získání tak velkého podílu světového přírodního bohatství, jaké si finančně může dovolit koupit. Tato konfiskace společného bohatství dále vyvolává dislokace. Zaprvé dochází k závodu o nadvládu nad nerozmnožitelným bohatstvím, což znamená násilí nebo legislativní omezování práv druhých lidí. Zadruhé to znamená ožebračení lidí ekonomikou založenou na plenění. Zatřetí jde o proměnu hospodářské moci v politickou moc, kdy vede moc nad životně důležitými zdroji k moci nad společenskými vztahy, které je obklopují.

Z ekologického hlediska je vytváření bohatství konfiskací bohatství. Ekonomický růst, přímo vázaný na zvyšující se exploataci přírodních zdrojů, znamená konfiskaci přírodního bohatství jak od živoucích systémů, tak od budoucích generací.

Poukázat na takovéto problémy znamená vyvolat vlnu obvinění. Ta bývají založená na premise: kapitalismus osvobodil stamiliony lidí z chudoby, vy je chcete nyní znovu ožebračit. Je pravda, že kapitalismus radikálně zlepšil prosperitu velkého množství lidí. Velká část bohatství bohatých národů ale byla - a stále je - založena na otroctví a koloniálním vyvlastňování.

Tak jako uhlí, kapitalismus přinesl mnohý prospěch. Avšak jako uhlí, nyní kapitalismus působí více škod než dobrého. Musíme najít prostředky, jak vytvářet pozitivní podmínky pro život lidí, které jsou lepší a méně škodlivé než kapitalismus.

Není cesty zpět: alternativou ke kapitalismu není ani feudalismus ani státní komunismus. Sovětský komunismus měl více společného s kapitalismem, než se přiznává. Oba systémy jsou (nebo byly) posedlé vytvářením hospodářského růstu. Oba jsou ochotny působit ohromující množství škod při realizaci tohoto cíle. Oba slibovaly budoucnost, v  níž se bude pracovat jen několik hodin denně, avšak namísto toho vyžadují nekonečnou, brutální, tvrdou práci. Oba jsou dehumanizující. Oba jsou absolutistické, trvají na tom, že jedině jejich je ten pravý Bůh.

Takže jak vypadá lepší systém? Nemám kompletní odpověď a tu nemá asi nikdo. Ale myslím, že je vidět, že pomalu vzniká hrubý rámec. Částečně ho poskytuje ekologická civilizace, kterou navrhuje Jeremy Lent, jeden z největších myslitelů naší doby. Jiné prvky pocházejí z koblihové ekonomiky Kate Raworthové a ekologického myšlení Naomi Kleinové, Amitava Ghoshe, Angaangaqa Angakkorsuaqa, Raje Patela a Billa McKibbena. Částečně spočívá odpověď v myšlence "soukromého dostatku, veřejného luxusu". Jiná část vzniká z vytvoření nového pojmu spraveldnosti založeného na tomto prostém principu: každá generace, všude, bude mít stejné právo užívat přírodní bohatství.

Jsem přesvědčen, že naším úkolem je identifikovat nejlepší návrhy od mnoha různých myslitelů a utvořit z nich koherentní narativ. Protože žádný ekonomický systém není jen ekonomický systém, avšak zasahuje do všech aspektů našich životů - ekonomického, ekologického, politického, kulturního, sociálního i logistického.



Podrobnosti v angličtině ZDE

 


0
Vytisknout
8110

Diskuse

Obsah vydání | 30. 4. 2019