Tony Judt: Varovný hlas z minulosti k - poněkud - apokalyptickému dnešku

26. 4. 2019 / Jan Čulík

Tony Judt (1948-2010) byl britský historik a esejista, studoval v Cambridgi a v Paříži a léta pak působil na britských i amerických vysokých školách, zejména na New York University. Předčasně zemřel, když v roce 2008 onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelným neurodegenerativním onemocněním, vedoucím k naprosté fyzické nehybnosti. Předtím publikoval množství článků a recenzí především ve známém americkém intelektuálském časopise The New York Review of Books. Pražské nakladatelství Prostor nyní vydalo pod názvem Zapomenuté 20. století téměř pětisetstránkový výbor překladů z těchto, především, recenzí.

 

V první řadě je nutno říci, že ty eseje jsou vlastně svým způsobem zastaralé. Většina z nich je z devadesátých let dvacátého století, nejnovější dvě z let 2005 a 2006, kdy byl svět úplně jiný než dnes. Nikdo tehdy v optimistickém, i když z dnešního hlediska možná tak trochu přihlouplém (na Západě i na Východě) raném postkomunistickém období netušil, jak drasticky potemní mezinárodní politická i ekonomická sféra po roce 2015. I když, a je nutno říci, že právě proto jsou “zastaralé” Judtovy eseje i dnes zajímavé, autor v nich varuje před potenciálně nebezpečným vývojem, k němuž také posléze po jeho smrti došlo.

Tony Judt mi přijde mezi západními intelektuály, většinou neznalými cizích jazyků a posedlými orientalisticky jen svým vlastním písečkem velmi cennou výjimkou.

(Zlé jazyky, k nimž patřím, tvrdí, že vzhledem k tomu, že v důsledku neznalosti cizích jazyků nemohou zejména anglosaští univerzitní pracovníci srovnávat situaci v různých zemích Evropy a světa, tak aby něco akademicky plodili, vymýšlejí teorie, na čemž si vybudují kariéru, a jiní akademici si pak vybudují kariéru na jejich vyvrácení. Pracovat na britské univerzitě jako odborník na středovýchodní Evropu je do značné míry kalvárie, neboť periodicky musíte hájit svůj obor před likvidací - “kdo by se přece mohl zajímat o něco tak irelevantního, jako jsou středoevropské země”. Právě teď čelím stížnostem od svých nadřízených orgánů na Glasgow University, že máme v programu srovnávací literatury, jímž jsme byli před lety nuceni nahradit náš u studentů vysoce úspěšný program studia slovanské kultury, literatury, filmu a historie, “příliš mnoho východoevropského materiálu” a “studenti například hispanistiky by si mohli stěžovat”. Jiný nadřízený kolega nás nutí, aby v programu komparativní literatury byly materiály “z opravdové Evropy”, míní tím Francii a Španělsko.)

Tak takový, jako moji hispánští a frankofonní nadřízení na Glasgow University, Tony Judt nebyl. Jako student univerzit v Británii i ve Francii hovořil jak anglicky, tak francouzsky, jako rodilý mluvčí, a nejen že mluvil těmito jazyky. Projevoval velký zájem a velkou informovanost i o středovýchodní Evropu, v níž těsně spolupracoval s mnoha akademiky a intelektuály, a naučil se i česky. (V tom není ale v anglosaském prostředí výjimkou, česky tam umí celá řada akademiků, a nejsou to jen bohemisté, jmenujme jen třeba kontroverzního Roberta Scrutona, zcela nekontroverzního ekonoma Martina Myanta či historičku Mary Heimannovou, nebo politologa Johna Keana, autora knihy Václav Havel: Politická tragedie v šesti dějstvích.) Judtovy znalosti středovýchodní Evropy jsou vynikající a jeho eseje jsou tím informovány.

Za nejvýznamnější považuju v souboru Judtových textů vlastně jeho předmluvu “Svět, který jsme ztratili”. Kolem roku 2007 v ní Judt varuje, že ztrácíme jakékoliv historické povědomí a porozumění tomu, co bylo, a tak znovu opakujeme chyby, které už dělali naši předkové a z nichž se poučili. Toto Judtovo varování je samozřejmě ještě daleko aktuálnější dnes, kdy zcela ztrácíme povědomí o hrůzách holocaustu a druhé světové války, a obrovské množství neodpovědných blbců se znovu vrací k rasismu, populismu a extremismu, jaký ve třicátých letech dvacátého století vedl k nejvražednější válce v historii.

Judt kritizuje, že veškeré vnímání historie zdegenerovalo v triumfalistické vzpomínání  - pamatujete, jak Fukuyama v devadesátých letech pošetile tvrdil, že boj komunismu s kapitalismem skončil vítězstvím kapitalismu na celé čáře a to tedy znamená “konec historie”? Dnes se takovému hloupému tvrzení můžeme jen smát. Judt těmto nesmyslům ale nepropadal ani v devadesátých letech.

Nejsme schopni vnímat sdílenou minulost, varuje Judt. Vybíráme si z ní jen to, co rezonuje s našimi nacionalistickými předsudky a lidi z jiných komunit ostrakizujeme, odmítáme je jako odlišné, varuje Judt.

Tony Judt je v mnoha svých esejích silně kritický vůči Spojeným státům, které považuje ve srovnání s Evropou v mnoha ohledech za zaostalou zemi, která propadá nacionalismu, iracionálně věří šíleným náboženstvím, nesmyslně vězní statisíce svých občanů (v Evropě je percentuálně ve vězeních daleko menší množství lidí než v Americe) a nezrušila trest smrti. Má pravdu: I dnes se Spojené státy na mezinárodní scéně spojují s těmi nejkonzervativnějšími režimy, nejnověji například ve snaze vetovat rezoluci OSN proti používání znásilňování žen jako válečné zbraně.

USA v posledních více než sto letech nezažily válku na vlastním území a americké obyvatelstvo tedy netuší, na rozdíl od Evropanů (kteří to věděli alespoň ještě do nedávné doby), jak strašlivé je válečné vraždění. Z toho podle Judta plyne obrovský rozdíl mezi postojem Evropy a Ameriky k válce. Američané většinu válek vyhráli, a tak americká zahraniční politika i americké obyvatelstvo považuje válku za dobrý, pozitivní nástroj k prosazování svých zájmů. Jde to samozřejmě až do extrémů, ke zbožnění americké armády. Kdo byl někdy na nějakém americkém letišti, povšimne si absurdního opatření, že pokud jsou mezi cestujícími chystajícími se k nástupu do letadla nějací američtí vojáci, mají před všemi při nástupu přednost: nastupují jako první. Český Josef Švejk by se tomu hodně smál.

Evropané se v důsledku svých zkušeností z dvou naprosto ničivých válek ve dvacátém století možné další války hrozí. Právě proto vznikla po druhé světové válce Evropská unie – aby se zabránilo válkám mezi evropskými státy. (Mnozí poukazují na to, že Angličané propadli destruktivní chiméře brexitu i proto, že ani Anglie nemá zkušenost z ničivosti války na jejím vlastním území – takže při debatách o Evropské unii Angličané jako kramáři - jimiž je nazvali J.G. Herder a   Napoleon - neustále mluví jen o obchodu – skutečnost, že EU vznikla primárně jako pojistka proti válce, jim uniká.)

Nově vznikající problémy, které Judt jakž takž začíná v zárodku zaznamenávat (konec konců psal už po 11. září 2001), tedy terorismus, populismus, xenofobie, vyvolávání nenávisti vůči druhým, ty všechny trpí zjednodušováním. Terorismus existoval vždycky, v sedmdesátých a v osmdesátých letech dvacátého století umíralo v Evropě na teroristické útoky řádově daleko více obětí než dnes. Motivace teroristů není jednotná, je nesmírně různorodá. Házením všech problémů do jednoho pytle si svět zadělává na obrovské další problémy, varuje Judt.

Z hlediska mnoha občanů České republiky byl Judt asi zatraceným levičákem. Národovectví, nacionalismus a populismus považuje Tony Judt za nejničivější vlastnosti našeho světa. Ostře kritizuje Izrael za jeho brutální útlak Palestinců a argumentuje, že se z něho stal teroristický stát. Omluvou za teroristické chování Izraele už nemůže být, že babička izraelského vojáka, který terorizuje palestinskou ženu na pohraničním přechodu, zahynula v Osvětimi.

Na příkladech Rumunska a Belgie Tony Judt ukazuje odstrašující dopady národovectví - ukazuje, jak vede ke krizím, když je národní identita považována za hodnotu vyšší než cokoliv jiného, znamenající, že "jiní" občané jsou nebráni vážně, anebo jsou ponižováni či perzekvováni. Belgie není podle Judta skutečný stát - vlastně v ní existují jen městské komunity. Důraz na význam národností a jazykové totožnosti nositelů různých jazyků vede k tomu, že všechno v té zemi musí být za obrovské peníze duplikováno. Systém je tak přebyrokratizován a nefunguje. Rumunsko je posedlé výjimečností své národní totožnosti. Historie obou národů je podle Judta varováním pro celou Evropu.

Judt je ostrým kritikem ekonomického neoliberalismu, jak byl bezmyšlenkovitě a nekriticky zaváděn všude od období Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Všechny extrémy škodí. Jak to dokazuje situace dnešní Velké Británie (zrovna byla zveřejněna zpráva, že v Británii závisí více než půldruhého milionu lidí a půl milionu dětí na charitativním rozdávání potravin z food banks - Judt píše o Británii v době vlády Tonyho Blaira a právem kritizuje apokalyptickou spoušť rozbitých veřejných služeb a nefungující, drahé zprivatizované železnice – od doby Tonyho Blaira se situace v Británii ještě daleko více zhoršila – nefungují školy, jimž musejí rodiče žáků poskytovat finanční dary, aby vůbec mohlo probíhat vyučování – v krizi je zdravotnictví, veřejná doprava, vězeňství, bytový fond…) přehnané zavádění neoliberálních ekonomických praktik vede nakonec k nebezpečnému nárůstu extremismu. Stát podle Judta musí zajistit svým občanům důstojnou existenci, jinak dojde k ultrapravicové katastrofě. Zase je nutno říci, že Judt předvídá ve své době nebezpečí – to, před čím varuje, se právě nyní bohužel už děje.

Judt postuluje důležitost civilizační role státu. Zajímavé však je, že tak, jak je Judt ostře kritický vůči přehnanému ekonomickému neoliberalismu, stejně nesmlouvavý je vůči, především, západní levici. Především evropskou, francouzskou levici Judt právem ostře kritizuje za pokrytectví a za její flirt a podporu zločineckých komunistických východoevropských režimů. Intelektuální historie dvacátého století je podle Judta nesmazatelně spojena s podporou velkého množství západoevropských intelektuálů pro marxismus a východoevropskou verzi komunismu. Judt to netoleruje. Odmítá argumentaci některých levičáků, že marxismus a komunistické učení je v pořádku, že bylo jen zmršeno východoevropskou stalinskou a neostalinskou praxí. Tento jeho postoj je zřejmě důsledkem dlouhých debat se středoevropskými a východoevropskými intelektuály. Ne, apologie marxismu či leninismu, to jsou všechno nesmysly. Komunistická myšlenka automaticky vede k vraždění a k útlaku. Útlak je do ní integrován a není možno se mu vyhnout. Je to přímou součástí komunistické teorie a ideologie.

Judt tak varuje před oběma extrémy, z pravice i z levice: Likvidace státu a přehnaná aplikace neoliberálních principů vede k násilí a k pravicové diktatuře – aplikace komunistické teorie podle Judta vede k obdobnému násilí a k vzniku diktatury levicové.

V první a druhé části souboru nakladatelství prostor nalezneme portréty několika významných, často židovských intelektuálů z dvacátého století – Arthura Koestlera, Prima Leviho, Manese Sperbera, Hanny Arendtové, Louise Althussera, Erica Hobsbawma, Leszka Kolakowského, Jana Pavla II. a Edwarda Saida. Jsou to eseje zajímavé, ale vzhledem k tomu, že jsou to skoro vždycky vlastně jen novinové  recenze monografií o těchto osobnostech – jistě, Judt ty knihy recenzuje velmi informovaně – přijde mi, že jaksi úplně nepronikají k podstatě těchto osobností ani neanalyzují jejich dílo dostatečně do hloubky. Přiznám se, že jsem nevěděl, že Arthur Koestler měl ve zvyku nutit k sexu skoro každou ženu, s níž se kdy poznal, způsobem, který by v dnešní době vedl k jeho naprosté ostrakizaci – avšak je to skutečně důležité? Judt chválí Koestlera, že svým románem Tma o polednách dokázal, že komunismus je podvod – avšak argumentuje, že se Koestler svých sympatií vůči komunismu přesto úplně nevzdal – pořád tvrdil, podle Judta chybně a nepřesvědčivě, že “komunismus byl lepší než jiné diktatury”.

O Hanně Arendtové píše Judt, že to byla autorka bez intelektuální disciplíny, že její dílo je nejednotné a zmatené, nicméně že se jí podařilo definovat totalitarismus. Britského komunistického historika Erica Hobsbawma Judt chválí jako “nejnadanějšího historika” - poukazuje však na to, že Hobsbawm se své příslušnosti ke komunistické straně nikdy nevzdal – pozoruhodně, Hobwsbawm miloval NDR. :) Judt tu Hobsbawmovu celoživotní náklonnost ke komunismu nevysvětluje. Přijde mi tu, podobně jako v jiných svých recenzích, že tu Judt zůstává tak trochu na půl cesty. Leszka Kolakowského Judt chválí za jeho monumentální historii marxismu ve dvacátém století i za to, že Kolakowski, podle mě právem, charakterizuje politický marxismus jako náboženství, které má svou eschatologii. (Vzpomínám, jak jsem měl na mezinárodní konferenci v italské Sieně v roce 2005 konflikt se slavnou americkou odbornicí na stalinismus v Rusku Sheilou Fitzpatrickovou, která mi tam tvrdila, že ne, že v žádném případě nemá komunismus a stalinismus s náboženstvím nic společného.)

Často na svých přednáškách studentům argumentuji, že by měli něco o marxistické filozofii vědět, protože – jak na to poukazuje skoro celou touto knihou Tony Judt – silně ovlivnil celé dvacáté století. Dobrou zprávou je, že porozumět marxistické filozofii není zas tak složité – mně se obyčejně daří v hodinách před studenty shrnout její základní principy tak za pět minut. Potěšilo mě, že Kolakowski potvrzuje, že je to možné. Píše totiž: Marxisté jsou líní – marxismus je prostý.

Značně kriticky se Tony Judt staví k osobnosti Jana Pavla II. Nesporně se stal spojencem americké vlády v boji proti komunismu, i když Judt poukazuje na to, že triumfalistická hagiografická argumentace, že Karel Wojtyla v osmdesátých letech “uzavřel s Ronaldem Reaganem tajný pakt s cílem svrhnout komunismus”, je chybná. Po pádu komunismu se Jan Pavel II. stává podle Judta velmi kontroverzní osobností, dogmatikem, který zosobňuje boj církve proti světu. Podle Jana Pavla II. byl největší hrozbou církvi západní konzumerismus a – píše Judt – podobně jako pro Václava Havla, zdrojem krize pro něho byla modernita a bezvěrecký Západ.

Je známo (toto v Judtově knize není) že zákazem užívání kondomů na africkém kontinentě, kde zdravotní služby často poskytují katolické organizace – přispěl Jan Pavel II.výrazně k šíření nemoci AIDS. Pro katolickou církev v Jižní Americe bylo obrovským zklamáním, že problémy tohoto kontinentu Jan Pavel II.  ignoroval. Edwarda Saida Judt chválí, že výrazně přispěl k medializaci pravdy o otřesném izraelském zacházení s Palestinci. O Izraeli píše Judt víckrát. Je to podle něho “vzpurná, neukázněná a nevyspělá země”. Katastrofou pro Izrael bylo podle Judta jeho vítězství v šestidenní válce v roce 1967, protože se od té doby začal chovat nevýslovně arogantně a odcizil si skoro celý svět.

V závěrečné části tohoto výboru Judtových esejů se autor podrobně zabývá Spojenými státy a americkou zahraniční politikou. Ostře kritizuje nemorální a drsně pragmatickou zahraniční politiku Richarda Nixona a Henryho Kissingera (Kissinger chtěl zohledňovat jen zájmy velmocí a kašlal na útlak malých zemí, pokud “nedělají problémy”). Tato politika prý navzdory Kissingerově a Nixonově propagandě vůbec nebyla úspěšná, byla chaotická a rozporná a vyvolala čelné další problémy. Judt poukazuje na to, že v důsledku své arogance a svého triumfalismu je Amerika upřímně nenáviděná skoro na celém světě. Judt ostře kritizuje triumfalistické interpretace americké zahraniční politiky. Odsuzuje politiku George W. Bushe po 11. září a poukazuje na to, že boj proti islamistickému extremismu se stal v USA stejně zjednodušeným a stereotypním, jaký byl kdysi americký “boj proti komunismu”. Zahraniční politika USA “je dnes v izraelském stylu”, varuje Judt.

Zajímavé je, že ve své kritice USA předjímá Judt to, co nyní dělá Donald Trump. Ten považuje Evropskou unii za konkurenční hrozbu a snaží se jí rozbít. Evropa je podle Judta založena na kompromisu zájmů. Pro USA je Evropská unie hrozbou. Evropská unie je atraktivní: mnozí lidé z mnoha jiných zemí světa se tam snaží dostat. Spojené státy trpí přehnanou religiozitou, národovectvím, arogantně blokují mezinárodní normy i boj proti globálnímu oteplování. Spojené státy se nebojí válek, protože je nezažily. Důvodem pro existenci Evropské unie je naproti tomu předcházení válkám.

Evropská unie bude podle Judta silná, pokud bude jednotná a pokud v ní zmizí hranice mezi jednotlivými státy.

Celkově prosazuje Judt umírněnost – postoj, který dnes málokdo sdílí a který jsme zapomněli. Britskému kapitalismu se podle Judta v minulosti dařilo v důsledku regulačních mechanismů, které kapitalismus krotily, v důsledku spojení tržní ekonomiky s předkapitalistickými sociálními vztahy i v důsledku morálního očekávání společnosti. Británie byla – v minulosti, musím nyní bohužel dodat, protože v současnosti s brexitem toto všechno zmizelo – alergická na prosazování skupinových zájmů proti obecnému blahu.

Celkově je výbor Judtových esejí užitečným pohledem do minulosti. Jeho recenze a eseje obsahují množství zajímavých postřehů, i když, jak jsem se zmínil výše, některé z nich nejdou zase až tak příliš do hloubky. Je však zajímavé vrátit se k tomu, co si před dvaceti až třiceti lety myslel informovaný kritik mezinárodních poměrů, člověk s velkým globálním nadhledem. Dnes můžeme pohlížet jen s nostalgií na devadesátá či nultá léta, kdy možná bylo leccos v mezinárodním globálním vývoji problematické, ale situace zdaleka nebyla tak nebezpečná jako dnes. Přitom je pozoruhodné v těchto esejích vnímat, jak citlivě Tony Judt zaznamenává, co nebezpečného by se v budoucnosti na základě východisek, na nichž v devadesátých a nultých letech stál svět, mohlo stát – a co se také od té doby bohužel už stalo.

0
Vytisknout
6910

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2019