Průběh ukrajinské krize potvrzuje, že dnešní svět je jen jeden

14. 3. 2014 / Michael Kroh

Zní to poněkud komicky, ale ve skutečnosti současné zmatené výroky i počiny politiků odrážejí skutečnost, že současný svět je propojen sítí obchodních vztahů, investicemi, plynovody a ropovody. A rovnou je třeba říci, že je to jen dobře. Byznysmeni ani občané -- spotřebitelé nechtějí obětovat dosažené hospodářské výsledky a potenciál jejich dalšího růstu bohovi války, ani té studené. Světová válka je v současné situaci nesmysl, protože by všichni ztratili. Prostě s těmito objektivními skutečnostmi nic nenadělají ani přední politici světa. Bez souhlasu celého mezinárodního společenství nelze ani ztrestat krvavého diktátora někde v Africe či Asii. Západ proto potřebuje Rusko a Rusko potřebuje Západ.

Snaha vytvářet obraz dvou světů -- dobra a zla, jak se o to někteří snaží, je předem odsouzena k nezdaru. Evropská unie není vysněným rájem, jak se snad domnívali protestující na kyjevském Majdanu. Ostatně většině z nich nešlo o "evropské hodnoty", pokud měli vůbec nějaké ponětí, co to je, ale zcela pragmaticky o bezvízový styk přinášející možnost vycestování za prací. Kdyby je ale zajímal text, zjistili by ke svému překvapení, že připravená asociační dohoda nic takového předem nezajišťuje a neslibuje ani potřebnou finanční injekci. Tu se evropští předáci uvolili poskytnout až ve chvíli, když Rusko své sliby vzalo zpět.

Stejně tak nejsou Putin a Rusko zosobněním zla. Prostě jen ve změněné situaci rovněž pragmaticky hájí své zájmy. A k důkazu, že se situace opravdu změnila, stačí jen porovnat dnešní Krym se stavem v době, kdy Ukrajině vládla Tymošenková za pomoci stejných politiků a oligarchů, kteří se dostali k veslu po vyhnání demokraticky zvoleného prezidenta. K žádným výbuchům nacionalismu tam nedocházelo a referendum o odtržení nikdo otevřeně nepožadoval.

Co se tedy změnilo po pádu Viktora Janukovyče? Nová vláda posvěcená Majdanem namísto aby se snažila rozšířit základnu vlastní moci získáním umírněných stoupenců bývalého režimu a představitelů národnostních menšin, dopustila rozpoutání nacionalistického běsnění pod taktovkou ultrapravicových bojůvek, jejichž podpora ze strany veřejnosti je podle posledních průzkumů veřejného mínění hluboko pod pěti procenty. Naopak na stranu vlády přešlo několik desítek poslanců bývalého vládního tábora. "Proevropští" ukrajinští lídři tedy nacionalistické radikály pro dosažení většiny vůbec nepotřebovali a skutečnost, že jim poskytli tak velký podíl na moci, svědčí buď o jejich nekompetentnosti nebo nesvéprávnosti. Namísto sjednocení Ukrajinců pod novým vedením došlo k jejich hlubokému rozštěpení, nacionalismus na jedné straně probudil totéž i na straně druhé a ony příkopy, před kterými varoval Miloš Zeman, byly zásluhou obou táborů vykopány již do značné hloubky.

To, co zde konstatuji, říkají realisticky uvažující komentátoři a činitelé napříč politickým spektrem. Ne vždy ale chápou, že zde jde primárně o ukrajinsko -- ukrajinský a nikoli o ukrajinsko -- ruský konflikt a řešení tudíž není jen na mezinárodní úrovni, kde se jej snaží hledat politici Západu. Jednání Kerryho s Lavrovem či Jaceňuka s Medveděvem přijatelný kompromis přinést nemohou, protože se na nich operuje a i v budoucnu bude operovat mezinárodním a ne vnitřním právem. Je si třeba znovu připomenout, že změna situace na Krymu nastala až tehdy, když bylo jasné, že Kyjev ovládli nacionalisté a ještě předtím, než se zde aktivizovala ruská námořní pěchota, vyhlásila nesouhlas s ústřední vládou většina tamního obyvatelstva.

Klíč k vyřešení ukrajinského problému mají proto sami Ukrajinci. Západní politici namísto směšného a neúčinného vyhrožování sankcemi na adresu Ruska by se měli ptát Jaceňuka a Turčinova, proč s obyvatelstvem Krymu a východu nikdo nejednal a proč vláda dala původně volnou ruku majdanským rowdies ke zpacifikování východu a jihu státu. Vždyť tuto otázku si v jednom televizním rozhovoru položil i v souvislosti s Ukrajinou hojně kritizovaný ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Pak ovšem odjel do Bruselu a od té doby jen papouškuje k velké nelibosti české veřejnosti i části spolustraníků názory svých kolegů z EU.

Ukrajinští vládní činitelé by se chtěli vrátit ke stavu, který sami zrušili neústavním sesazením prezidenta. To ovšem už dnes není možné. Ukrajina se musí změnit i co do státoprávního uspořádání, jinak nebude klid i kdyby Rusové poslechli výzev ze Západu a stáhli vojska na Krymu zpět do kasáren. Unitární stát s jednou autonomní republikou je prakticky mrtev a může být obnoven jen silou. Má to patrně zajistit mobilizace domobrany (přesněji vyzbrojení nacionalistických bojůvek) pod záminkou ochrany hranic. Pár desítek tisíc nevycvičených národních gardistů je pro ochranu hranice samozřejmě k ničemu, ale mohou být v případě potřeby použiti k potlačení snahy ruskojazyčného obyvatelstva a dalších národnostních menšin o větší autonomii či federalizaci. To by ovšem byl už poměrně zásadní krok k válečnému konfliktu a takovému vývoji by měli představitelé mezinárodního společenství zabránit.

Bohužel západní i česká politika se stále drží striktně mezinárodně právního hlediska, které dostalo v poslední době nejednu facku právě od těch, kteří se ho teď hlasitě dovolávají (Kosovo, Irák, Lybie atd.). Naše veřejnost tento rozpor velmi intenzivně pociťuje a ČSSD, o jejíž voliče především jde, to škodí a padají jí preference. Přitom čistě mezinárodně právní pohled působí navenek jako schvalování všeho, co nynější ukrajinská vláda podniká, včetně posilování krajní pravice a neofašistů. Jaceňuk a spol. jsou ve světě prezentováni jako div ne vzory evropanství a demokracie, ačkoli si v této oblasti nemají s Putinem co vyčítat. Je to krátkozraký postoj, zřejmě motivovaný antiruskými resentimenty (bývalé socialistické země) a velmocenskými geopolitickými hledisky (USA, Velká Británie, Francie atd.). Není ani vyloučeno, že někteří západní politici s nostalgií vzpomínají na doby studené války a přejí si její návrat -- snad proto, že v podmínkách hrozby války a mezinárodního napětí se podle nich lépe vládne.

Přes všechnu složitost ukrajinského problému jsem přesvědčen, že vzájemné mezinárodní vazby současného světa jsou pevnější než možné krátkodobé ochlazení vztahů Ruska a Západu. Ten by měl novou ukrajinskou vládu nejen podporovat, ale i tlačit ji k co nejrychlejším parlamentním (nejen prezidentským) volbám, které teprve ukáží pravé rozložení sil v zemi a mohou krajní pravici poslat opět do opozice. Vláda z nich vzešlá bude mít dostatečný mandát ke změně ústavy i k jednání s Ruskem. Mám však stále sílící pocit, že právě demokratických parlamentních voleb pod mezinárodní kontrolou se současná ukrajinská reprezentace bojí. Jiná cesta k vnitřní stabilizaci i obrazně do Evropy však neexistuje. Současný svět je totiž skutečně jen jeden a patří do něj Ukrajina stejně jako Rusko.