Protesty ve Venezuele: Tradiční pokus o svržení demokraticky zvolené vlády

24. 2. 2014 / Daniel Veselý

čas čtení 7 minut

Protesty na Ukrajině a ve Venezuele mají cosi společného. Násilná opozice v těchto zemích příliš demokratických gest nepobrala; infiltrace ukrajinské "revoluce" krajní pravicí a neprůhlednou oligarchií a účast pučistů z roku 2002 na venezuelských protestech, kdy byl s podporou Bushovy vlády dočasně svržen prezident Chávez, tomu nasvědčuje.

Ve stínu ukrajinských protestů pokračují protivládní demonstrace také ve Venezuele. Na rozdíl od alespoň pro mě složité situace na Ukrajině, kde se nebezpečně střetávají různé proudy zájmů, včetně zájmů západních zemí, jak informují právní expert a specialista na Rusko Francis Boyle ZDE, který má za to, že cílem USA/NATO/EU je destabilizace a rozdělení Ukrajiny a expanze dál na východ, a politolog a rusista Stephen Cohen, jenž tvrdí ZDE, že existují dvě Ukrajiny a dodává, že Evropská unie, Mezinárodní měnový fond a Spojené státy mají na násilném ukrajinském scénáři svůj podíl -- a také zájem na tom, aby se Rusku dostaly blíže za krk, je jejich průběh celkem čitelný. Robert Fisk pro změnu píše ZDE, že protesty na Ukrajině mají blízko k válce v Sýrii, kde je situace rovněž velmi nepřehledná.

Business as usual

Poměry ve Venezuele se alespoň zatím zdají být celkem přehledné. Známí autoři a komentátoři zabývající se děním v této latinskoamerické zemi (tedy mimo západní mainstream a většinu venezuelských sdělovacích prostředků, jež jsou proti vládě tradičně nakrknuté a nepřátelské) se vesměs shodují v tom, že opozice v ulicích nebojuje za demokratické hodnoty a svá práva, ale že to spíš vypadá na tradiční pokus o (násilné) svržení demokraticky zvolené vlády v čele s Nicólasem Madurou. Tato taktika cílené subverze není nic nového pod slunkem -- počínaje pučem v roce 2002 a generální stávkou opozice v ropném průmyslu v témže roce. Po těchto neúspěších přišla opozice s bojkotem voleb a snahou sesadit prezidenta Cháveze prostřednictvím referenda, to se jí však rovněž nepodařilo. Souběžně se do záležitostí suverénní Venezuely vměšovaly americké "nevládní" organizace, jako jsou National Endowment for Democracy (NED), USAID, International Republican Institute (IRI) a National Democratic Institute (NDI) ZDE. Tato seskupení mají bohaté zkušenosti s destabilizací suverénních vlád v řadě různých států, nezřídka v součinnosti se CIA ZDE.

Role Washingtonu

O vměšování se do interních záležitostí Venezuely a podpoře pučistů v roce 2002 vládou George W. Bushe toho bylo napsáno mnoho, avšak ani vláda jeho nástupce v tomto ohledu příliš nelení. Obamova administrativa na rok 2014 vyčlenila 5 milionů dolarů na "posílení venezuelské občanské společnosti, demokratických institucí a snah podpořit politickou soutěž ZDE". Jde ale jen o špičku ledovce, jak píše ekonom a odborník zabývající se děním ve Venezuele Mark Weisbrot; Spojené státy ve snaze svrhnout venezuelský režim od roku 1999 utratily stovky milionů dolarů ZDE.

Jestliže uznáváme výsledek posledních voleb, jež ve Venezuele proběhly loni na jaře, nemůžeme přece narušovat chod této země jen kvůli tomu, že "naši nevyhráli". Je třeba si položit otázku, jak by se podobný postoj líbil nám -- v Evropě a Spojených státech? A dále, jak je možné, že Venezuelané neustále dávají přednost prochávezovskému kurzu před opozicí, a to přes všechny slabiny a nešvary Chávezových vlád a nyní Madurova kabinetu?

Další pokus o svržení demokraticky zvolené vlády

Demonstrace proti zvolené vládě jsou samozřejmě legitimní, ale musíme rozpoznat, kdo z nich tyje -- zda obyčejní Venezuelané nebo opoziční elity. Kdyby byly zájmy elit v souladu s potřebami obyčejných Venezuelanů, tak by volby za volbami tyto elity vyhrávaly. Konkrétním příkladem proč tomu tak není, může být fakt, že se venezuelské vládě v roce 2012 podařilo výrazně redukovat chudobu v zemi ZDE.

Protivládní protesty, v jejichž čele nejprve stáli studenti a které si dosud vyžádaly přinejmenším 10 lidských životů, vypukly na začátku února, v plné míře pak 12. února ZDE. Demonstrace byly široce podporovány kampaní sociálních médií, jež se pokusily vládu prezidenta Madura vylíčit jako násilnou diktaturu, ačkoliv jde o vládu vzešlou ze svobodných voleb ZDE, jak už bylo napsáno. Zatímco řada západních médií a politiků považuje demonstranty en bloc za demokraty, někteří z těchto "bohatýrů" se zúčastnili protivládního převratu v roce 2002. O provázanosti venezuelské opozice s pučisty z roku 2002 informuje třeba list Christian Science Monitor ZDE.

Podstata ekonomických problémů ve Venezuele

Snad nikdo otevřeně nepopírá, že ekonomická situace ve Venezuele není zdaleka růžová; přetrvává řada problémů: Venezuelany sužuje vysoká kriminalita, narůstající nedostatek základního zboží, zásobování obyvatel potravinami není na dobré úrovni, v zemi panuje vysoká míra inflace -- a konec konců Maduro má více chyb a méně zkušeností a charismatu než jeho předchůdce.

Současnou ekonomickou situaci líčí sociolog a novinář specializující se na Venezuelu Greg Wilpert ZDE. Přestože existují problémy s nedostatkem zboží včetně potravin, Venezuelané dnes spotřebují více kalorií než v době, kdy se Chávez chopil moci. Venezuelané sice podle Wilperta nyní hlady netrpí, nicméně trpí frustrací z nedostatku zboží a kvůli dlouhým frontám při nákupech. To je vyhnalo do ulic. Wilpert se též vyjadřuje k inflaci ve Venezuele -- inflace v zemi roste už od 80. let, v 90. letech činila ročně 50%, a za Chávezovy vlády klesla v průměru na 22% ročně s výjimkou loňského roku. Říká se tomu holandská nemoc, pokračuje Wilpert s tím, že Venezuela je zahrnuta petrodolary, které jdou do ekonomiky a zvyšují úroveň mezd a cen, což vede k zvýšené inflaci. Jde o přetrvávající chorobu, která postihuje země, jejichž příjmy tvoří především petrodolary, vysvětluje sociolog. Problém tkví podle něj v tom, že se Venezuela snaží přejít na socialistické hospodářství, což s sebou přináší další problémy, protože země existuje v rámci globální kapitalistické ekonomiky, a to doprovází únik kapitálu. Tomu se vláda sídlící v Caracasu snaží zabránit a souběžně bojuje s inflací, což je mimořádně obtížné, míní Wilpert.

Politické a ekonomické pozadí násilných protestů ve Venezuele přirozeně hraje důležitou roli. Jádro věci ale spočívá v tom, že současné protesty je nutné vnímat také v rámci destabilizačních snah nekonstruktivní opozice svrhnout legitimní vládu, jež sahají do roku 1999 a jež jsou podporovány zvenčí zemí, která by si tuto strategii nenechala vůbec líbit.

0
Vytisknout
8721

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2014