Staří lidé a AI – dystopický mix Leoše Kyši

12. 11. 2026 / Matěj Metelec

Při kadenci, s jakou Kyša píše knihy, se není čemu divit, že Nástupci kotletovky přece jen v mnohém připomínají – liší se spíš s ohledem na použité rekvizity (mírnější slovník, méně tělních tekutin, méně vystřílené munice a mrtvol), ale struktura, postava ironicky glosujícího vypravěče i spád jsou stále pulpové. (Zmíněný vypravěč vás mimochodem sice ostentativně upozorňuje na to, že v roce 2060 je náš svět pro většinu postav pravěk, trousí ovšem popkulturní narážky, které jsou sice srozumitelné pro toho, kdo se narodil v osmdesátkách, ale budou dosti kryptické už pro dnešní náctileté.)

Přestože se Kyša problémům, které v románu otevírá, chce věnovat se vší závažností – a jak dopady AI, tak stárnutí populace a zamrznutí politiky, která se stane obsluhou nejpočetnější voličské skupiny, seniorů, si vážný zájem nepochybně zaslouží – pulpové psaní tento záměr do jisté míry podrývá. Třeba tím, že autor svým postavám maximálně zjednodušuje rozhodování i pohyb ve světě. Pohyb sociálním terénem je podobně jednoduchý, jako v tom fyzickém – když hlavní hrdina potřebuje auto s plnou nádrží nebo policie neznámé útočiště, je instantně k dispozici, a podobně mu nestojí v cestě žádné vztahy, které by jej konfrontovaly s odlišnou perspektivou. Román kvůli tomu připomíná devadesátkové thrillery s Harrisonem Fordem, ale v podstatě postrádá skutečně dramatický konflikt.

Vypravěč/hrdina je také až příliš schopný, okouzlující ženy mu padají příliš snadno k nohám a příliš lehce vzdoruje (přitom zdánlivě všemocnému a všehoschopnému) státnímu aparátu. Postavy se občas schovávají před fízlujícími drony, vypínají telefony, aby policii nezalarmovalo moc lidí přítomných na jednom místě, a systém zcela očividně balancuje na hraně diktatury, ale Mofi tejgom, „policie neřeší“ – přitom se jedná (jak se ukáže) o vcelku kompetentní protisystémové podzemní hnutí, které by sotva mohlo uniknout pozornosti natolik zkorumpovaného a paranoidního systému, jaký Kyša v Nástupcích vykresluje.

Mofi tejgon patří k zajímavým momentům knihy. Jde vlastně o jakousi verzi Bondyho invalidů z Invalidních sourozenců ve světě, kde nejen většinu populace tvoří staří a stárnoucí, ale většinu někdejší lidské kreativity zastoupila umělá inteligence. Na rozdíl od většiny pasivních NPC Mofi tejgom vzdorují absenci autenticity a budoucnosti – poněkud zvláštní je to ovšem tím, že jim v jejich světě chybí „naděje na lepší svět, na lepší postavení, na něco, čemu se dřív říkalo kariéra“, s čímž se anarchizující a DIY étos, který je jinak charakterizuje, moc nerýmuje.

Kyša s oblibou prohlašuje, a činí tak i v doslovu k Nástupcům, že proroctví z jeho knih se často plní. V tom aktuálním případě na tom něco bude, hlavně proto, že kniha vlastně nijak moc neprorokuje – pouze, jako každá dobrá satirická próza, dotahuje do extrémů (či důsledků) fenomény, které sledujeme už v přítomnosti. Děti vyrůstají v digitálním světě, AI požírá pracovní místa, politické strany svůj úspěch zakládají na „uplácení“ svých voličských skupin, dramaticky stárne populace, to všechno vidíme kolem sebe už nyní, a není třeba čekat do roku 2060. To je na Nástupcích vlastně nejzajímavější – v celkově přiznané pulpové poloze se věnují zásadním společenským tématům současnosti. Vlastně ukazují, že společensko-politická témata zcela samozřejmě patří k literatuře, a že se tahle soupatřičnost nijak neomezuje jen na knihy, které řadíme do „vysoké literatury“. Je dokonce velmi pravděpodobné, že díky pulpové formě ve vás Nástupci vyvolají víc otázek a košatější, třeba i polemický, vnitřní dialog než řada děl, jež se k ní počítají.