Svoboda slova není beztrestnost. Bradáčová vrací kauzu plakátů SPD před Nejvyšší soud

10. 11. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Bradáčová označila případ za hraniční. Střetávají se v něm podle ní dva zásadní chráněné zájmy: svoboda projevu a právo vyjadřovat politické názory na jedné straně a ochrana zranitelných skupin před předsudečnou nenávistí na straně druhé. Právě rozdílné právní závěry obou soudů podle ní odůvodňují, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud.

Nejde tedy o předjímání viny SPD ani o snahu kriminalizovat politickou kritiku. Jde o otázku, kterou by demokratický právní stát neměl ponechat bez přesvědčivé právní odpovědi.

Dva plakáty, které otevřely otázku hranic politického projevu

Případ se týká dvou grafik použitých v kampani SPD před krajskými a senátními volbami v roce 2024. První zobrazovala muže tmavé pleti se zakrváceným nožem a zakrvácenou košilí. Doprovázel ji slogan „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší ‚chirurgové‘ z dovozu“ a výzva „Stop Migračnímu paktu EU“.

Druhý plakát zobrazoval dva romské chlapce s cigaretami. Text k němu zněl: „Říkají, ať chodíme do školy, ale naši to maj' na háku…“ a „Podpora pouze pro rodiny, kde děti plní školní docházku!“

SPD argumentovalo, že plakáty vyjadřovaly politické postoje k migraci, bezpečnosti, školní docházce a sociálním dávkám. Státní zastupitelství v nich naopak, zcela správně , spatřovalo paušální připisování negativních vlastností skupinám obyvatelstva na základě jejich původu či etnické příslušnosti.

Právě zde leží podstata. Politická strana má nepochybně právo kritizovat migrační politiku, fungování sociálního systému i problémy ve školství. SPD nevedlo spor o migraci či sociální politiku. Plakáty záměrně spojovaly konkrétní etnické skupiny s kriminalitou, nebezpečím a nezodpovědností.

 

První soud: názor a způsob jeho vyjádření nejsou totéž

Obvodní soud pro Prahu 1 dne 3. června 2026 uznal SPD vinným z přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob a uložil mu peněžitý trest tři miliony korun. Rozsudek tehdy nebyl pravomocný.

Soudkyně Ivana Tichá při odůvodnění zdůraznila, že „mít názor a způsob, jakým ten názor projevím, jsou dvě odlišné věci“. Podle soudu nebylo rozhodující, zda má politická strana právo kritizovat migraci nebo sociální politiku. Problém spatřoval ve způsobu, jakým plakáty vykreslovaly určité skupiny obyvatel a stavěly je do protikladu vůči zbytku společnosti.

Tomuto rozsudku se věnoval také předchozí komentář Rozsudek nad SPD není jen o billboardech.

Odvolací soud dal přednost širokému pojetí politického projevu

Městský soud v Praze 1. září 2026 rozsudek zrušil a SPD pravomocně zprostil obžaloby. Předsedkyně senátu Monika Křikavová označila použitou formu za „výraznou, zjednodušující, místy provokativní, na hraně dobrého vkusu“. Současně však konstatovala, že takový způsob vyjadřování je pro předvolební agitaci a politické debaty v zásadě typický.

Podle odvolacího soudu musí být demokratický právní řád dostatečně sebevědomý, aby podobné politické projevy snesl. Posuzování vhodnosti politických názorů a jejich komunikace podle něj přísluší především politické soutěži a voličům, nikoli trestnímu soudu. Měli bychom se ale také ptát příslušníků napadené menšiny, zda mají být právě oni těmi, kdo musí snášet takovou kampaň a také její důsledky, ve jménu sebevědomé demokracie.

 

Tím se ovšem dostáváme k zásadnímu problému: kde přesně leží hranice mezi provokativním politickým sdělením a projevem, který už překračuje meze trestněprávní ochrany svobody projevu?

Rozdíl mezi oběma rozsudky není pouze otázkou hodnocení vkusu nebo politické kultury. Jde o rozdílný právní výklad hranic trestní odpovědnosti. Právě tomuto rozměru se věnoval také komentář Když soud posune hranici. Demokracie není jen právo většiny křičet hlasitěji.

Proč je dovolání Bradáčové důležitým krokem

Podání dovolání je v této situaci namístě. Jestliže dva soudy v téže věci dospěly k zásadně odlišným právním závěrům, je legitimní požadovat, aby Nejvyšší soud vyjasnil, podle jakých kritérií mají být obdobné případy posuzovány.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem upraveným v § 265d trestního řádu. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by znovu kompletně projednávala celý případ a nahrazovala hodnocení důkazů nižších soudů. Přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích zákonných dovolacích důvodů. Může dovolání odmítnout či zamítnout, případně napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

Význam případného rozhodnutí přitom nemusí zůstat omezen na samotnou kauzu SPD. Nejvyšší soud může formulovat důležitý judikaturní standard pro budoucí případy. To znamená právní vodítko, podle něhož mají soudy vykládat zákon a posuzovat obdobné projevy. Nejde o nový zákon ani o automatický seznam zakázaných výroků – rozhodující budou vždy konkrétní okolnosti případu.

Takové vyjasnění je důležité i z opačného důvodu: trestní právo nesmí být nástrojem k postihování každého kontroverzního, nepříjemného nebo urážlivého politického názoru. Současně však svoboda projevu nemůže sloužit jako univerzální omluva pro podněcování k nenávisti vůči lidem na základě jejich původu či příslušnosti ke skupině.

Evropský soud pro lidská práva: politický projev nemá neomezenou ochranu

Český spor nelze posuzovat izolovaně od evropské judikatury. Evropský soud pro lidská práva opakovaně řešil střet svobody projevu podle článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech s ochranou lidské důstojnosti a práv dalších osob.

Zvlášť významný je rozsudek Féret proti Belgii z roku 2009. Případ se týkal předsedy belgické krajně pravicové strany, který v rámci politické kampaně šířil materiály stigmatizující přistěhovalecké skupiny. Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení svobody projevu jeho odsouzením.

Soud zdůraznil, že politické strany mají v demokratické společnosti významný vliv, a proto nesou také odpovědnost za způsob, jakým komunikují s veřejností. Předvolební kampaň neposkytuje automatickou imunitu pro rasistické či xenofobní projevy. Podněcování k nenávisti navíc nemusí mít vždy podobu výslovné výzvy k násilí. Za určitých okolností může být dostatečně závažným zásahem i hanobení, zesměšňování nebo stigmatizace určité skupiny.

Dalším důležitým rozhodnutím je Vejdeland a ostatní proti Švédsku z roku 2012. Stěžovatelé distribuovali na střední škole letáky, které spojovaly homosexualitu s HIV/AIDS a pedofilií. Evropský soud neshledal porušení článku 10 Úmluvy jejich odsouzením. Znovu potvrdil, že ochrana svobody projevu se nevztahuje bez omezení na projevy, které útočí na důstojnost skupin obyvatelstva, a že k zásahu nemusí být nezbytná výslovná výzva k násilí.

Na druhé straně však evropská judikatura varuje před příliš širokým používáním trestního práva. Rozsudek velkého senátu ve věci Perinçek proti Švýcarsku z roku 2015 se týkal tureckého politika, který veřejně popíral, že masakry a deportace Arménů v Osmanské říši v roce 1915 představovaly genocidu. Evropský soud dospěl poměrem deseti hlasů proti sedmi k závěru, že jeho odsouzení za konkrétních okolností porušilo článek 10 Úmluvy.

Tento rozsudek neznamená obecnou ochranu všech forem popírání genocidy. Soud posuzoval konkrétní kontext výroků, jejich obsah, okolnosti, v nichž zazněly, a přiměřenost trestního zásahu. Právě tím připomněl, že hranice svobody projevu nelze určovat mechanicky a bez individuálního posouzení.

Z evropské judikatury tak vyplývá dvojí požadavek: stát musí chránit svobodu politického projevu, ale současně může zasáhnout proti projevům, které překračují hranici legitimní kritiky a směřují k podněcování nenávisti či ponižování skupin obyvatelstva. Rozhodující je vždy obsah, kontext, forma, cílová skupina a přiměřenost případného trestu.

Český právní rámec: svoboda projevu a ochrana důstojnosti

Základní ústavní východisko představuje článek 17 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje svobodu projevu a právo na informace. Tato svoboda však není absolutní. Článek 17 odst. 4 Listiny připouští její zákonné omezení, je-li to v demokratické společnosti nezbytné například k ochraně práv a svobod druhých.

Na druhé straně stojí princip rovnosti a ochrany lidské důstojnosti, zejména články 1 a 3 Listiny. Významnou roli má rovněž článek 10 Listiny, který chrání lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst.

Trestněprávní rovinu případu představuje především § 356 trestního zákoníku, který postihuje veřejné podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Samotná kontroverznost či urážlivost politického sdělení však k naplnění skutkové podstaty trestného činu automaticky nestačí. Je nutné posoudit všechny zákonné znaky, včetně požadované formy zavinění a konkrétního obsahu jednání.

Důležitý je také § 12 odst. 2 trestního zákoníku, který vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe. Trestní odpovědnost a její důsledky lze uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje odpovědnost podle jiného právního předpisu. Trestní právo má být krajním prostředkem, nikoli běžným nástrojem pro řešení politických sporů.

Proto je nutné důsledně rozlišovat mezi právem kritizovat migraci, sociální politiku nebo fungování veřejných institucí a jednáním, které může naplnit znaky trestného činu podněcování k nenávisti.

V případě SPD je navíc třeba odlišovat trestní odpovědnost samotného hnutí jako právnické osoby od osobní trestní odpovědnosti jeho předsedy Tomia Okamury. Odpovědnost právnických osob upravuje zákon č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob, zejména jeho § 7 a § 8. Okamura čelí v souvislosti s plakáty samostatnému trestnímu řízení, které je přerušeno poté, co Poslanecká sněmovna nevyslovila souhlas s jeho vydáním k trestnímu stíhání. Jeho procesní situaci proto nelze zaměňovat s řízením vedeným proti SPD.

Protože plakáty pocházejí z roku 2024, musí být při právním posouzení respektována také časová působnost trestního zákona. Podle § 2 trestního zákoníku se trestnost činu posuzuje zásadně podle zákona účinného v době jeho spáchání; pozdější zákon se použije tehdy, je-li pro pachatele příznivější.

Demokracie musí chránit také ty, kteří nemají většinu

Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci bude důležité nejen pro politické strany a jejich volební kampaně, ale také pro budoucí posuzování nenávistných projevů ve veřejném prostoru. Politická soutěž jistě  potřebuje širokou svobodu projevu. Bez ní by nebylo možné kritizovat vládu, upozorňovat na problémy ani prosazovat zásadní společenské změny.

Demokratická společnost však není založena pouze na právu většiny prosazovat své názory. Její podstatou je také ochrana menšin a jednotlivců před diskriminací a ponižováním. Právě proto musí existovat co nejjasnější hranice mezi tvrdou politickou kritikou a veřejným šířením předsudků vůči celým skupinám obyvatelstva.

Podání dovolání nejvyšší státní zástupkyní je v tomto směru zcela  správným krokem. Neznamená požadavek, aby Nejvyšší soud automaticky potvrdil původní odsuzující rozsudek. Znamená požadavek, aby se nejvyšší soudní instance vypořádala s právní otázkou, na kterou dva soudy odpověděly zcela rozdílně.

Svoboda slova je jedním ze základních pilířů demokracie. Není však právem ponižovat druhé bez odpovědnosti za důsledky vlastního jednání. A právě hranici mezi těmito dvěma principy by měl Nejvyšší soud v této kauze pomoci přesněji vymezit.