Budoucnost vzdělávání závisí zejména na tom, co se odehraje mimo školy
5. 2. 2026
/
Bohumil Kartous
čas čtení
6 minut
Jde pochopitelně zejména o technologický vývoj. V prostředí sociálních sítí vyrůstá už druhá generace dětí v demokratických zemích. Na sociálních sítích nacházejí svoje vzory, svoje komory ozvěn, sledují trendy, sledují influencery. Krmí algoritmus svými touhami a sny, stejně jako svými obavami, zklamáními, křivdami. Formují své postoje sami k sobě a ke světu kolem, aniž by to do toho škola dokázala nějak podstatně intervenovat.
Škola se faktu, že dochází k historicky radikální změně dětství a dospívání nejprve bránila, popírala, nebrala vážně. Teď si bezradně zoufá nad tím, kolik dětí má vzdělávací poruchy a kolik jich je "nepřizpůsobivých". Lidový soud také rychle našel viníka, tedy inkluzi (v tomto směru jsme neuvěřitelně agilní). Nojo, ale jak správně řekl před pár týdny na diskusi o speciálních školách současný ministr škol, těch dětí, které by bylo možné nastrkat někam mimo hlavní vzdělávací proud je nepodstatné množství. To podstatné, nějaké menší desetitisíce, jsou děti, které nemají žádný fyzický, smyslový nebo mentální handicap.
Mají to, čemu se říká poruchy chování nebo poruchy učení. Trpí nepozorností, emoční labilitou, jsou impulzivní, agresivní, nechápou roli autority, mají problémy navazovat vztahy, mají problém se sociální interakcí. Do speciálních škol se vážně nevejdou, ačkoliv by si to mnoho lidí možná přálo. Hloupou diagnózu budou provázet hloupé návrhy "léčby".
Co se bude ve škole bude dít dál? Bude se strastiplně (a neúspěšně) hledat cesta k tomu, aby se s tím škola vyrovnala. To, co ale skutečně pomůže, budou řešení přijatá mimo školu: omezení působení sociálních sítí s potenciálně toxickým algoritmem a to, čemu se říká mitigating measures, tedy řešení kompenzující destruktivní dopad socek. Některým lidem v Česku se spouští se slovem "zákaz" v hlavě jakási iracionální panika (mnohdy dokonce, domnívám se, diskursivně osvojená) a začnou mluvit o cenzuře a omezování práv (děje se to i jinak rozumným lidem). Nic lepšího než omezit přístup věkem ale v současné době nemáme, protože provozovatelé platforem jsou cynická banda šmejdů, kterým jsou životy lidí a demokracie ukradené. V Austrálii to pochopili, v Dánsku to pochopili, ve Španělsku, Francii, Řecku též. Česko se také připojí, ale ne z vlastního rozhodnutí. Bohužel.
Technologie ovlivňují způsob práce s informacemi, způsob poznávání, způsob vytváření názorů a postojů, tedy vše, co má dělat škola. Více a více. Strojové učení je dalším historickým skokem v tomto směru. Navazuje na změnu v přístupu ke skutečnosti, na změnu vnímání toho, čemu říkáme "svět", na změnu přijímání vlastní identity a role v něm.
Musíme nejprve pochopit, jak se to děje, následně připustit, že koncept výchovy a vzdělávání je bez toho nezpůsobilý s během dějin a proměňující se realitou a pak se třeba, na základě takového konsensu, i v Česku něco stane. Třeba i na úrovni škol. Nevidím ale, že by se k tomu byť jen schylovalo, přitom těch příslovečných red flags vyzývajících k hluboké proměně školy přišlo nepočítaně. Škola jako systém zůstává většinově inertní, čest všem nesystémovým výjimkám a pozitivním deviacím, které musí navíc mnohdy čelit nevraživosti příznivců dogmat.
Škola jistě není - neměla by být - ztracený případ. Je posledním místem, kde se děti a mladí lidé mohou učit žít spolu v rámci demokratického hodnotového řádu. Chce-li Česko dosáhnout skutečně dosáhnout změny, nezbývá mu, než jít cestou bypassů a pokusit se na ně na pojit i školy. Bypass je způsob, jak pomocí technologie a inovativního způsobu vzdělávání (objevování, motivace, překonávání překážek, sdílení hodnot...) vytvořit přímou vztah s dětmi, dospívajícími nebo dospělými, kteří se chtějí (potřebují) vzdělávat, aniž by k tomu bylo třeba školy. Škola zůstává, je pořád velmi důležitá, je nutné ji podporovat, zejména ředitele a učitele, ale je v tomto směru sekundární, protože jako systém je příliš pomalá v adaptaci a v Česku navíc shora neřiditelná. Vše mají v rukou ředitelé škol.
To klíčové, ať už jde o orientaci v digitální džungli, o práci prostřednictvím technologií, o vztahy, o demokracii, to mohou zajištovat bypassy: komplexní nástroje personalizovaného učení, jako je Foxino, gamifikované vzdělávací aplikace a hry na témata dnes považovaná za extrakurikulární nebo nepodstatná (vztahy, duševní zdraví, informační gramotnost, soudobá historie, demokratické občanství), inovativně expertní vzdělávací projekty v oblasti neformálního vzdělávání. Velká část z toho může být dostupná jak přímo primární cílové skupině (dětem, dospívajícím, dospělým), tak škole. Škola může s těmito nástroji pracovat a jejich prostřednictvím se rychleji adaptovat na novou roli ve světě, v němž postupně ztrácí významnou část své původní společenské role.
Pokud škola tuto příležitost pochopí a uchopí, má šanci přežít v podobě veřejného systému vzdělávání (a s ní i demokratická společnost, jak ji známe). V tom případě bude ale nutné významně proměnit primární roli učitelů, kteří se nebudou tolik zabývat informačním obsahem vzdělávání, nýbrž tím, jak spolu děti a dospívající ve školách interagují, jak spolu dokážou spolupracovat a jak chápou hodnotový rámec, v němž se ocitli. Tento scénář stojí na příležitosti, kterou technologická disrupce přináší. Její využití závisí nikoliv na technologické dostupnosti, ale na významné a celospolečenské proměně mentality. Je to poslední šance. Pokud ani na tyto impulsy nebude škola jako společenský systém reagovat, nemůže v dosavadní podobě přežít.
Rozhovor na téma budoucnosti vzdělávání pod tlakem technologických změn s autorem v Hospodářských novinách zde.
365
Diskuse