Bezpečnost? Jaká a kde?

11. 1. 2026 / Jan Molič

čas čtení 11 minut
Loni jsme na Britských listech publikovali článek o potenciálním útoku na českou IT infrastrukturu, který by paralyzoval Česko na několik týdnů. Důležité je, že ten útok by mohl provést v podstatě kdokoli, kdo má k dispozici asi padesát tisíc korun. Okamžitě se ozvali lidé z branže, ať ten článek stáhneme, že je návodný. Stáhli jsme ho. Psali, že “o věci víme, ale věc nemá řešení – protože peníze”. (Jako vždycky.) Poslal jsem ten text aspoň na patřičná místa v tomto státě, předpokládaje, že by mohl někoho zajímat. No dopadlo to jako vždycky.

Způsobit blackout? 

Shodit platební terminály? Hračka. Mobilní síť se po osmi hodinách bez proudu rozpadne, takže se nikam nedovoláte. Povodeň na Jesenicku toto jasně ukázala: funkční zůstaly jen plesnivé telefonní dráty (a Muskův Starlink). Mnozí lidé neměli spojení se světem po několik dní. Jenže tu byl zásadní rozdíl: tehdy nebylo zasaženo komunikační centrum.

Co kdyby bylo zasaženo komunikační centrum? Kdyby byl realizován přesně ten útok, o němž jsem psal loni? Ukažme si to na příkladu supermarketů.

Přijdete do Lidlu a – nic. Moderní pokladny sice dokážou fungovat v offline režimu (načtou čárový kód a vypočítají cenu bez připojení k centrále), jenže výpadek proudu či IT systémů po několik dní neustojí. Supermarkety navíc fungují tak, že většinu tržeb tvoří karty. Kdyby lidé začali platit hotovostí (kterou navíc v peněženkách nemají), prodejnám by rychle došly drobné mince na vracení. Zároveň by bezpečnostní agentury nestíhaly takové objemy hotovosti odvážet a zpracovávat. A asi také jim by nešel proud ani IT systémy.

Další problém je logistika. Ta dnes funguje způsobem, že když se prodá mléko, systém ho rovnou objedná z velkoskladu. V prodejně samotné sklad není, kromě několika chladicích boxů a prostoru pro prázdné přepravky a palety. Říká se tomu Just-in-Time zásobování. Cílem je, aby zboží nezůstávalo "vzadu", protože tam nevydělává peníze. Ideálně by mělo jít z kamionu rovnou do regálu. 

Většina supermarketů proto je zásobována jednou i víckrát denně. Bez dat z pokladen ale velkosklad nebude vědět, co do které prodejny poslat. A velkosklady? To nejsou ledajaké sklady, nýbrž robotizované haly, kde se bez elektřiny a softwaru nepohne ani paleta!

Zajímavý fakt: Pokud by se v Česku úplně zastavilo zásobování (kamiony by přestaly jezdit), běžný supermarket by byl do dvou až tří dnů v podstatě prázdný.

A teď si představte zákazníky: regály s těstovinami opět vymetené jako za covidu. Mouka je fuč. Za covidu však nebyl problém v nedostatku těstovin ani mouky, nýbrž v tom, že doplňování regálů v prodejně nestíhalo tempo, jakým lidé házeli balíky do košíků. Jinak všechno fungovalo. Přesto lidé se chovali jako kobylky.

(Kromě těstovin vykupovali tzv. "svatou trojici" krizových zásob: mouku a kvasnice, rýži a luštěniny, toaletní papír. Čili pokud by tentokrát vypadl proud, jedli by zřejmě mouku syrovou, přikusovali kvasnice, a nakonec by posloužil toaletní papír.)

A co zásobování pohonnými hmotami? Kdybyste se třeba rozhodli odjet za svými blízkými, kteří se vám též nemohou dovolat – stejně jako asi další milion lidí v Praze – která pumpa by vám prodala benzin, když je všude chaos, nejdou terminály, stěží akceptují hotovost (kterou nemáte, poněvadž nejdou bankomaty)?

Covid byl proti tomuhle “slevová akce”.

Někdo namítne: ke kolapsu civilizace nedojde. Ani na Ukrajině ke kolapsu nedošlo, ačkoli infrastruktura je v troskách. Společnost je dynamický systém a okamžitě začne hledat řešení.

To je pravda. Stát by měl podle zákona č. 15/1998 Sb., o hmotných rezervách udržovat zásoby potravin na tři měsíce. Ne, neumřeme. Jenže potrvá několik dní či týdnů než se situace srovná. Dovedete si představit ty kilometrové fronty před supermarkety? Fronty před výdejními místy krizových zásob? Máte ostré lokty? Chcete v těch frontách stát v minus deseti? O tohle jde.

Hra na bezpečnost

Stát by měl udržovat krizové zásoby potravin na 90 dní. Měl by mít scénáře jejich distribuce. Otázkou je, jak by to všechno fungovalo, kdyby vypadla komunikace a/nebo elektřina. Testoval to někdy někdo důkladně? Nebo se jen na papíře něco odškrtlo?

Pocit, že stát lidi ochrání, a to okamžitě, je naprosto iluzorní. Vůbec celý ten stav bezpečí je iluzorní.

Představte si, že jste na letišti. Procházíte kontrolními rámy a běda, kdybyste s sebou měli půl litru vody. Přezka na pásku – už to bliká.

Smyslem kontrol je, jistě, snížit riziko teroristických útoků, ale hlavně vytvořit v lidech pocit bezpečí. Jinak by se báli létat – a to by to pak nevydělávalo.

Jenže je to jen pocit bezpečí. Viděl jsem na vlastní oči, jak se dá protáhnout do letadla věc asi metr vysoká, vyrobená z kovu a ostrých dlouhých částí. Stačila trocha sociálního inženýrství. Kdybyste byli teroristé, do letadla zbraň dostanete.

Člověk má ale rád svůj iluzorní pocit bezpečí. Budují se kvůli tomu zábradlí (abysme neupadli). Když na lištu nenalepíte žlutočernou pásku a zjistí to bezpečák, napaří vám pokutu. Nebo když zapomenete dát výstražnou cedulku na jističe, je to úplný průšvih. K tomu připočtěte revize kotlů, revize komínů, revize ...

(Paradoxní je, že pak přijde Silvestr, občané odhodí všechny bezpečnostní normy a vyrazí na náměstí. Tam, posíleni alkoholem, pálí rachejtle do vzduchu, na okolní domy a spoluobčany. Další den se bilancuje, kolik zase chybí prstů. Kolik je mrtvých. Zapálí se za ně svíčky (zejména když ti lidé uhořeli, tak to je šílené samo o sobě!), udělá se několik bezpečnostních prohlídek a příští rok se může opět bilancovat, protože – ne, nebude to příště jiné, zákaz nezákaz. Nepřijde vám to absurdní? Vlastně, absurdní jsou už ty Vánoce, prý svátky klidu a pohody.)

Další příklad: pražské metro. To bylo stavěno jako kryt a mělo odolat jadernému výbuchu. Pak do něj natekla voda. Jeden tam totiž nechal díry, druhý nezavřel vrata, třetí vyčkával na prvního – a myslíte si, že by to při jaderném útoku vypadalo jinak? Vřele doporučuju zhlédnout dokument “Vyšetřování skončilo, zapomeňte”, můžete ho brát jako mustr pro všechny katastrofy příští.

Dokud nespadne lávka v Tróji, mosty se neopravují

Máme v sobě hluboce zakořeněný mechanismus, kterému se říká optimistické zkreslení. Naše mysl nás v podstatě chrání před tím, abychom se zbláznili ze strachu z budoucnosti, ale zároveň nás to činí zranitelnými.

Jinak řečeno, člověk se nerad připravuje na katastrofy. Mnozí lidé navíc uvažují magicky, domnívajíce se, že když se na ně budou připravovat, katastrofu přivodí.

Člověk je vůbec zvláštní tvor. Sice nevyniká v přípravách na katastrofy, zato exceluje v přizpůsobivosti, v reakci na přišedší katastrofu. Čili když už most spadne, přijede rychle sanitka.

A ty pražské mosty! Další parádní příklad. O jejich havarijním stavu se vědělo. Řešilo se to? Chyba lávky. Začaly se pořádně opravovat až poté, když lávka v Tróji spadla. Teprve poté opravili Barranďák a kus Libeňského mostu rovnou zbourali.

V případě útoku na IT infrastrukturu nebo na rozvodnou síť by to byla úplně stejná písnička. Vlastně už teď je to stejná písnička: Jednak se ví o tom, že útok je možný, jednak se čeká až se stane a jednak, předpokládám, až se stane, tak krizové distribuční scénáře selžou – přesně jako vrata v metru. Tedy, ta vrata neselhala, selhal lidský faktor.

Úzké hrdlo systému

Platí, že systém je tak bezpečný jako jeho nejméně bezpečná část. Ta se nazývá úzkým hrdlem. Nezaslepené kabelové průchodky nad ocelovými vraty v metru, kudy tam natekla voda, budiž příkladem. Cílit na úzké hrdlo je proto nejefektivnější, pakliže vám jde o útok. A že těch úzkých hrdel máme!

Nutno si přiznat, že zlé Rusko je naopak nyní připraveno na výpadky svých systémů daleko lépe než my. Zatímco Rusové testují svou odolnost denně (občas jim vyhoří rafinérie), my tady pouze předstíráme, že něco testujeme. Zkoušíme sirény a občas generátory. Jenže nezkoušíme několikadenní plošné výpadky proudu ani IT systémů.

Dovedete si představit, jaký by nastal virvál, kdyby nějaký politik rozhodl to testování zavést? Shodit elektřinu v půlce Prahy po dva dny? Jejda to přece nejde. Ekonomika by stála, Lidl by měl zavřeno!

A tak se budou sirény nadále testovat každou první středu a vyrábět pocit bezpečí. Po katastrofě zřejmě zůstanou právě sirény tím jediným funkčním zařízením. Dokud také jim nedojdou baterie, protože kabely už tam nejsou. Se sirénami se odmlčí též obecní rozhlas.

Lidi totiž uvažují takhle: Není možné, aby spadla Trojská lávka, jelikož nespadla už třicet let. Není možné, aby na pražskou trafostanici přiletěl dron, jelikož nejsme na Ukrajině. A kdyby přiletěl, určitě je v záloze ještě druhá trafostanice. Nebo třetí. Někdo zařídí čtvrtou (večer objednáš, ráno v alzaboxu máš.)

Za stavu, kdy teroristovi stačí padesát tisíc korun k tomu, aby způsobil totální výpadek všech lidlů, albertů, mobilních operátorů, internetu a tak vůbec – mimochodem, digitální televize vám taky nepůjde – je prioritou našich politiků nakoupit několik F-35. Budou prý už za deset let.

Lidská blbost nezná hranic

Dost bylo teoretizování. Přistupme k praxi: proč si nenakoupit luštěniny a konzervy už dnes? Zjistíte, že jde o pár krabic. Pár tisíc korun na osobu. Pár minut času než to vyskládáte z auta. A máte na půl roku vystaráno!

Nebo ne? Je to celé nesmysl?  (Jako by snad platilo, že čím jednodušší je příprava na katastrofu, tím spíš se na ni úplně vykašleme?)

Pokud nejsme schopni udělat ani toto nejmenší, chováme se zcela iracionálně. Kde je potom rozdíl mezi lidmi, kteří věří v bezpečnou Trojskou lávku, protiatomové metro a lidmi, kteří věří v plochou Zemi?

Lidská mysl holt uvažuje iracionálně. Ve hře bude asi též prvek stádnosti, když ostatní nedělají nic a jsou v klidu – tak já jsem taky v klidu. Jako by snad platilo, že když tisíc lidí tvrdí, že lávka nespadne, tak nespadne.

Na druhou stranu, každému co jeho jest. Pokud někdo chce stát ty fronty na chleba v minus deseti, je to svobodná volba.

0
Vytisknout
1700

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2026