Bezdomovectví není volba, pane starosto

13. 10. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty

Když čtu o rozhovoru se starostou Prahy 14 Jiřím Zajacem, který si stěžuje, že „neumíme vyhnat bezdomovce“ z okolí metra Černý Most, cítím hluboký smutek — a také vztek. Ne proto, že by mě překvapovalo, že český politik nechápe realitu lidí bez domova. Ale proto, že se znovu ukazuje, jak málo empatie a znalostí o skutečných příčinách bezdomovectví mají ti, kdo rozhodují o lidských osudech. https://www.blisty.cz/art/129267-fasista-21-stoleti.html

 
Během svého života jsem poznal stovky lidí bez domova. Mnozí z nich prodávali časopis Nový Prostor, jehož jsem byl šéfredaktorem. Každý měl svůj příběh — někdy bolestný, někdy absurdní, ale vždy lidský. A jeden společný jmenovatel: duševní nemoc. Podle světových výzkumů trpí zhruba polovina bezdomovců schizofrenií nebo jinou závažnou duševní poruchou. Další velká část bojuje s depresí, úzkostmi, bipolární poruchou či závislostí, která je často jen zoufalým pokusem o sebe-léčbu.

Ti lidé neskončili na ulici proto, že by „nechtěli pracovat“ nebo „se jim tam líbilo“. Skončili tam, protože jejich mozek je zradil, společnost je nepochopila — a systém jim přestal naslouchat. 


Když jsem psal letos na jaře o nové naději v léčbě schizofrenie, o léku Cobenfy, zmiňoval jsem, že v Česku je oficiálně diagnostikováno kolem 50 000 lidí se schizofrenií. Ve skutečnosti jich může být mnohem víc — včetně těch, kteří nikdy nebyli vyšetřeni, protože už dávno žijí mimo systém. https://blisty.cz/art/125228-nadeje-a-rizika-nove-lecby-schizofrenie.html

Právě tito neviditelní pacienti tvoří podstatnou část lidí, které dnes starosta Zajac označuje za „nežádoucí“. Schizofrenie není jen nemoc halucinací. Je to pomalé vyhasínání motivace, schopnosti udržet práci, vztahy, byt. Člověk se stává stále více cizincem i sám sobě. A když ztratí oporu rodiny či přátel, skončí na ulici — často bez diagnózy, bez léků, bez šance. Kdo toto neví a přesto mluví o „vyhánění bezdomovců“, mluví jako někdo, kdo nechápe ani medicínu, ani lidskost.

Jan Čulík ve svém textu trefně píše o „fašismu 21. století v oblečku ODS“. Nejde o uniformy, pochodně ani výkřiky. Jde o tichou, chladnou krutost — o myšlení, že hodnota člověka se měří podle jeho příjmu nebo čistoty jeho bot. Je to fašismus maloměšťáka, který se bojí pohledu na ubohost, protože mu připomíná vlastní křehkost.

Ale městský starosta by měl být opakem tohoto strachu. Měl by chápat, že bezdomovec není problém, ale symptom problému. Že jeho úkolem není „odvézt“ nebo „vyhnat“, ale pomoci integrovat, uzdravit, naslouchat.

Nedávno jsem mluvil s jedním bývalým prodejcem Nového Prostoru, který po letech na ulici dostal příležitost v projektu Housing First. Řekl mi prostou větu: „Poprvé po deseti letech jsem měl dveře, které můžu zamknout.“ To je všechno, co mnohdy stačí k tomu, aby se někdo z bezdomovectví dostal — bezpečí, stabilita, ticho. Teprve potom může přijít léčba, práce, návrat do společnosti. Proto útoky na programy jako Housing First nejsou jen politickou nekompetencí. Jsou útokem na samotnou myšlenku lidskosti.

Bezdomovectví není morální selhání jednotlivce. Je to selhání společnosti, která nerozumí duševní nemoci a raději zavírá oči.

Starosto, než budete mluvit o „vyhánění“, zkuste si někdy sednout s člověkem, který slyší hlasy, který se bojí vlastních myšlenek a který už dávno přestal věřit, že může být znovu součástí světa. Možná pak pochopíte, že žádný člověk si ulici nevybral. Ale mnozí byli k ní vyhnáni — i těmi, kdo se dnes nazývají „slušnými občany“.

-1
Vytisknout
838

Diskuse

Obsah vydání | 13. 10. 2025