Nový ruský kult války

28. 3. 2022

čas čtení 9 minut
  • Ukrajinci chtějí přijmout mnoho, ne-li všechny hodnoty, které jsou drahé i jiným evropským národům. Pan Navalnyj chce totéž pro Rusko. Vladimir Putin nemůže přijmout ani jednu z těchto tužeb.

Jak řekl Dmytro Kuleba, ukrajinský ministr zahraničí, listu The Economist: „Pokud Rusko vyhraje, nebude žádná Ukrajina; pokud Ukrajina vyhraje, bude nové Rusko." Toto nové Rusko je terčem Putinovy ​​války, stejně jako Ukrajina. Jeho potenciál musí být rozdrcen stejně jistě, jako potenciál Navalného.

Křížová výprava proti liberální evropské budoucnosti se vede ve jménu "ruského světa" – dříve nejasného historického termínu pro slovanskou civilizaci založenou na sdíleném etniku, náboženství a tradici. Putinův režim oživil, propagoval a znehodnotil tuto myšlenku v tmářskou protizápadní směs ortodoxního dogmatu, nacionalismu, teorie spiknutí a stalinismu bezpečnostního státu.

Válka je nejnovějším a nejmarkantnějším projevem tohoto revanšistického ideologického hnutí. A vnesla do popředí temnou a mystickou složku, tak trochu zamilovanou do smrti. Jak říká nakladatel Andrej Kurilkin: "Podstata mýtu je méně důležitá než jeho posvátná povaha... Legitimita státu se nyní nezakládá na jeho veřejném dobru, ale na kvazináboženském kultu."

Kult byl hrdě vystaven během prvního veřejného Putinova vystoupení od invaze – shromáždění na stadionu Lužniki plné 95 000 lidí mávajících vlajkami, většinou mladých, z nichž někteří přijeli autobusem, mnozí tam pravděpodobně přišli z vlastní vůle. Jako oltář sloužila otevřená osmiboká stavba uprostřed stadionu. Putin stál u ní a chválil ruskou armádu slovy z evangelia svatého Jana: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele."

Jeho řeč, přednesená v kabátě Loro Piana za 14 000 dolarů, se hodně opírala o Fjodora Ušakova, hluboce věřícího admirála, který v 18. století pomohl získat Krym nazpět od Osmanů. V roce 2001 byl kanonizován pravoslavnou církví; později se stal patronem jaderných dálkových bombardérů. "Jednou řekl, že válečné bouře oslaví Rusko," řekl Putin davu. "Tak to bylo v jeho době; tak je to dnes a vždy bude!"

Kopule katedrály o průměru 19,45 metru

Jak v široce pojatých apelech na náboženství, tak ve specifickém zaměření na svatého Ušakova se Putin držel Stalinova příkladu. Po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 někdejší seminarista, který se stal komunistickým diktátorem, rehabilitoval a kooptoval dříve pronásledovanou pravoslavnou církev coby způsob, jak zmobilizovat lid. Vytvořil také medaili za vynikající službu námořních důstojníků s názvem Ušakovův řád a zařídil, aby byly jeho ostatky znovu pohřbeny.

Nebyla to pouhá ozvěna nebo napodobenina; existuje část historie, která vede z oné doby přímo do současnosti. Vazby mezi církví a bezpečnostními složkami, které byly poprvé pěstovány za Stalina, se po pádu komunismu upevnily. Zatímco různé západoevropské církve činily pokání a reflektovaly poté, co poskytly Hitlerovi podporu, moskevský patriarchát nikdy nečinil pokání za tajnou dohodu se Stalinem v takových věcech, jako je represe vůči ukrajinským katolíkům po roce 1945.

Oddanost jejích vůdců, ne-li všech jejích duchovních, byla nyní přenesena na Putina. Kirill, patriarcha ruské pravoslavné církve, nazval jeho prezidentství "zázrakem Božím"; on a další se stali ochotnými zastánci kultu války. První náznak této možnosti byl k vidění v roce 2005, kdy oranžové a černé stuhy Řádu svatého Jiří, vojenského světce uctívaného pravoslavnou církví, dostaly znova přednost při připomínkách boje proti Německu v letech 1941-45, v Rusku známého jako "velká vlastenecká válka". Jeho křiklavé vyvrcholení lze vidět v Hlavní katedrále ruských ozbrojených sil v Kubince, 70 km západně od Moskvy, která byla slavnostně otevřena 22. června (v den, kdy Hitler zahájil svou invazi) v roce 2020 (75. výročí konce války) za účasti Putina a Kirilla.

Katedrála je byzantskou monstrozitou v barvě khaki, její podlaha byla vyrobena z roztavených německých tanků. Nevěnuje se však pouze válkám minulého století. Mozaika připomíná invazi do Gruzie v roce 2008, anexi Krymu v roce 2014 a roli země v syrské občanské válce: Andělé se usmívají na vojáky, kteří vykonávají svou svatou práci.

V souladu s tímto postojem Kirill prohlásil současnou válku za božskou záležitost a ocenil roli, kterou bude hrát při ochraně Ruska před hrůzami pochodů gay-pride. Horlivější církevníci zašli ještě dále. Elizbar Orlov, kněz v Rostově, městě blízko hranic s Ukrajinou, řekl, že ruská armáda "čistí svět od ďábelské infekce".

Jak ukazuje katedrála, oběť a vítězství ruského lidu ve velké vlastenecké válce, která znamenala jak ztrátu 20 milionů sovětských občanů, tak vytvoření větší říše než za carů, mají ústřední význam pro novou Putinovu ideologii ruského světa. Dnes jsou však nepřátelé a spojenci ze 40. let 20. století promícháni, což umožnilo přeformulovat válku jako součást útoku na ruskou civilizaci, do níž se Západ po staletí zapojoval. Hlavními viníky této agrese jsou Británie a Amerika – již nejsou připomínány jako spojenci v boji proti nacistům, ale místo toho jsou pojaty jako podporovatelé imaginárních nacistů, před nimiž musí být Ukrajina zachráněna.

Projekt Rusko

Ještě důležitější pro kult než kněží jsou siloviki bezpečnostních služeb, z jejichž řad vzešel sám Putin. Důstojníci FSB, jednoho z nástupců KGB, jsou jádrem ruské politiky již 20 let. Stejně jako mnoho lidí žijících v uzavřených, pevně provázaných a mocných organizacích mají tendenci se považovat za členy tajného řádu s přístupem k odhaleným pravdám, které jsou nižším lidem odepřeny. Protizápadní mentalita spojená s pocitem obležení jsou ústředním bodem jejich víry. Putin se pokud jde o informace o světě spoléhá na svodky, které mu dodávají, vždy svázané ve výrazných červených složkách.

Také v této oblasti byl obrat k ideologii, která se nyní propaguje, poprvé k vidění v roce 2005, kdy frakce v rámci FSB vytvořila anonymní knihu nazvanou "Projekt Rusko". Byla doručena kurýrními službami různým ministerstvům zabývajícím se bezpečností a vztahem Ruska ke světu a varovala je, že demokracie je hrozbou a Západ nepřítelem.

Málokdo tomu věnoval větší pozornost. Ačkoli Putinovu nástupu do prezidentského úřadu v roce 2000 pomohla ochota vést válku v Čečensku, jeho mandátem bylo stabilizovat ekonomiku, která se stále vzpamatovávala z dluhové krize z roku 1998, a konsolidovat zisky z první postsovětské dekády, které většinou získali oligarchové. Jeho smlouva s ruským lidem nebyla založena na náboženství nebo ideologii, ale na zlepšení příjmů. Pouze soustředění pozorovatelé Kremlu, bystří umělci jako Vladimir Sorokin a několik politických aktivistů věnovali velkou pozornost nové ideologii izolacionismu, která se objevila v některých temnějších koutech mocenské struktury. V době postmoderní ironie, módy a hédonismu se to zdálo přinejlepším marginálním.

O dva roky později se nový způsob myšlení stal pro vnější svět mnohem zjevnějším. Putin ve svém mnichovském projevu v roce 2007 formálně odmítl myšlenku integrace Ruska a Západu. Ve stejném roce na tiskové konferenci v Moskvě řekl, že jaderné zbraně a pravoslavné křesťanství jsou dva pilíře ruské společnosti, jeden zaručující vnější bezpečnost země a druhý její morální zdraví.

Poté, co v letech 2011-12 desetitisíce příslušníků střední třídy pochodovaly Moskvou a Petrohradem a požadovaly "Rusko bez Putina", začali sekurokraté a duchovní rozšiřovat svá dogmata do každodenního života. Režim, který udržoval a byl udržován sítěmi korupce, dobývání renty a vydírání, vyžadoval náboženství a ideologii národní velikosti, aby obnovil legitimitu ztracenou během rabování. Jak poznamenal Navalnyj ve videu, které odhalilo Putinův palác v Soči, zakrývání věcí takové velikosti vyžaduje pořádnou porci ideologie.

Odtud válka proti Ukrajině, která je také válkou proti budoucnosti Ruska – nebo alespoň budoucnosti, jak si ji v posledních 350 letech představovala ruská někdy malá, ale často dominantní západní frakce. Stejně jako na Ukrajině má válka vymazat možnost jakékoli budoucnosti směřující k Evropě a nějaké formě osvobozující modernity. Na Ukrajině by na jejím místě nezbyla žádná soudržná budoucnost. V Rusku by modernizátoři odešli, protože jejich již tak zmenšený svět by byl nahrazen čímsi zuřivě reakčním a do sebe zahleděným.

Vzorem mohou být Ruskem podporované "republiky" v Doněcku a Luhansku. Tam byli podvodníci a násilníci povýšeni do nezvyklého stavu, vyzbrojeni novými zbraněmi a vybaveni údajně slavným účelem: Bojovat proti evropskému snu Ukrajiny. V Rusku by měli za úkol zabránit tomu, aby se jakýkoli takový sen vrátil - ať už ze zahraničí, nebo z cely.

Celý text v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
5689

Diskuse

Obsah vydání | 31. 3. 2022