Může v postmerkelovském Německu přežít tradiční Ostpolitik?

26. 7. 2021

čas čtení 4 minuty
  • Německá Ostpolitik erodovala již před rokem 2014.
  • V krátkodobém výhledu o zahraniční politice rozhodne volební výsledek. 
  • Německá zahraniční politika je však ovlivňována i vnějšími faktory, které se do dalšího vývoje promítnou. 

Klíčová výzva pro každého, kdo nakonec převezme kancléřský post, bude dvojího druhu: Rozhodnout co udělat s dvojstrannými vztahy s Ruskem a současně určit, jak se vyrovnat s často protichůdnými prioritami ostatních evropských partnerů a zejména USA, napsal Matteo Fumagalli.

Vztah mezi Německem a Ruskem (a předtím SSSR) byl po skončení 2. světové války pro evropskou bezpečnost klíčový.

V posledních dekádách byl postoj Berlína k Moskvě veden Ostpolitik zformulovanou v roce 1969 tehdejším západoněmeckým kancléřem Willym Brandtem. Byla určena k tomu dosáhnout změny prostřednictvím navázání přátelských styků. Tento vztah založený na angažovanosti, včetně spolupráce v energetice, pokračoval po skončení studené války, přežil rozklad SSSR a znovusjednocení Německa. Ačkoliv Ostpolitik nikdy nebyla opuštěna, mnohé se v posledních letech změnilo. Došlo k tomu dokonce ještě před krizí roku 2014, kterou vyvolala ruská anexe Krymu a hybridní válka proti Ukrajině v Donbasu. Má to mnoho společného s rekalibrací rovnice "hodnoty versus zájmy" v německé zahraniční politice. Osobní vztahy mezi lídry se pokazily, vzájemná důvěra upadla. Německé veřejné mínění se stalo kritičtějším vůči Rusku.

Ostpolitik postupně erodovala.

Na německo-ruských vztazích záleží, ale platí to v širším kontextu. Jako se Berlín zabývá vztahy s Moskvou, musí se také zabývat Ukrajinou a Běloruskem, podezřením, které některé evropské země chovají vůči Rusku, obchodem s Čínou, uchováním silných vazeb s Washingtonem, zatímco Rusko, Čína a USA jednají navzájem vůči sobě.

Z pohledu německé domácí politiky jakékoliv možné přizpůsobení v zahraniční politice zřejmě vzejde od politického vedení, epistemických komunit, průmyslu a byznysu nebo veřejného mínění.

Německý průmysl a byznys nadále s Ruskem široce sympatizuje. Změna v Rusku už nevzejde z obchodu, ale je nepravděpodobné, že by německé firmy chtěly opustit rozsáhlé komerční zájmy v Rusku kvůli náhlé reorientaci zahraniční politiky, zejména když se i ekonomická spolupráce s Čínou ocitá pod drobnohledem. Média, akademická sféra a think tanky jsou rozpolcené. Veřejné mínění je vůči Rusku ambivalentní až kritické. Potlačování disentu a zákaz opozice spolu s autoritářstvím založeným na ekonomice ropy a zemního plynu nepřitahují německou veřejnost. To ponechává přinejmenším v bezprostředním výhledu vzájemné vztahy na rozhodnutí nového politického vedení.

Vítězství kandidáta CDU Armina Lascheta by zajistilo nějaký stupeň kontinuity, ačkoliv Německo by už nepokračovalo stejně jako za Merkelové. Minulá Laschetova vyjádření naznačují větší vstřícnost k Rusku a pragmatičtější pohled na německo-čínské vztahy. Větší role Zelených by otevřela nové scénáře. Ve věci lidských práv a dekarbonizace by měla kandidátka Zelených Annalena Baerbocková blíže k Bidenovým USA než Rusku a Číně. Nicméně měla by zřejmě velké problémy s domácím byznysem, pokud by se snažila odpoutat německou ekonomiku od energetických vztahů s Ruskem nebo čínského projektu Pás a stezka. Koalice CDU-Zelení by bez ohledu na to, kdo se stane kancléřem, prošla delší fází vzájemného přizpůsobování.

Je však nepravděpodobné, že by se jediným faktorem změny stala výměna ve vedení země. Koneckonců mimo Německo samotné je toho také mnoho v pohybu. Bilaterální vztahy komplikuje to, že se odehrávají ve složitém prostředí, kde každá země operuje na různých scénách, z nichž některé zahrnují různé aktéry a role, které mají sklon se případ od případu měnit.

Projekt plynovodu Nord Stream 2, i když německo-ruské vztahy nevyčerpává, ilustruje jak výzvy pro tento vztah, tak naznačuje možné cesty vpřed. Projekt obchází Ukrajinu, prohlubuje energetickou závislost Německa na Rusku a zvyšuje závislost Evropy na fosilních palivech v době, kdy by měly zrychlovat energetická tranzice a přechod na obnovitelné zdroje.

V důsledku toho je německá vnitřní politika v pohybu. Výměna ve vedení země ponese důsledky, ale vytvoří pouze jednu stranu rovnice rozhodující o směřování německé zahraniční politiky v příštích letech.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
5930

Diskuse

Obsah vydání | 28. 7. 2021