Jak chtěl vlastně Hitler porazit Británii

22. 5. 2024 / Boris Cvek

V létě 1939 se Hitler nejvíce bál toho, že mu nějaká „svině“ hodí vidle do války s Polskem. A na poslední chvíli se o to skutečně pokusily Británie a Itálie diplomatickou ofenzívou podobnou té v případě Československa. Vůdce zahrál nepřesvědčivou komedii o ochotě k míru, pokud budou splněny nesplnitelné požadavky. Válku měl a dosáhl toho, čeho chtěl. Armáda ho v tom podporovala. Rychlý pád Polska, ponechaného Hitlerovi napospas navzdory tomu, že Británie i Francie vyhlásily Německu válku, byl v očích Němců další velký triumf německé říše, byť v „mírového kancléře“ už věřil málokdo. Byla to první a poslední válka, v níž Hitler nemluvil vojákům do jejich řemesla.

Pokud byly s napadením Polska nějaké obavy, byly to obavy z otevření západní fronty. Ta východní byla pojištěna v létě 1939 paktem Molotov-Ribbentrop. Na jeho začátku stály sovětské námluvy, ale nakonec to byl Hitler, kdo naléhal a spěchal, protože se nemohl dočkat války proti Polsku. Od začátku bylo ale oběma diktátorům jasné, bez ohledu na to, že Stalin byl Hitlerovi v lecčems sympatický (viděl v něm svůj vlastní osud), že válka mezi nimi je jen odložena někam do budoucnosti. Pokud jde o západní frontu, postoj Británie a Francie dal Hitlerovi za pravdu, pokud šlo o to, že odmítal věřit, že se obě velmoci k něčemu vzmohou.

Pakt se Stalinem udělal z „antibolševické“ Osy frašku. Mussolini navíc nechtěl válku s Polskem, protože se bál, že z toho bude válka se západním mocnostmi – a na tu měl mít dozbrojeno podle svého odhadu až kolem roku 1942. Hitler si šel ovšem svou cestou. Pro Polsko neměl na začátku války žádný plán. Případná dohoda se Sověty na vzniku nějakého loutkového státu se nezdařila.

Bylo tedy rozhodnuto, že v Polsku vznikne pro Poláky něco jako koloniální rezervace, v níž budou žít v bídě, bez vzdělání a bez elit a budou využíváni k fyzické práci jako otroci. Západní oblasti Polska měly být etnicky „vyčištěny“, což znamenalo vraždění, transporty atd. Mnoho Poláků z těchto oblastí bylo transportováno do zmíněné rezervace, zvané Generální gouvernement, aniž by pro ně bylo ubytování a jídlo. Měli zemřít. Naopak nacistické vedení této rezervace si žilo jako feudální šlechta.

Někteří důstojníci byli znepokojeni zločiny, které zejména jednotky SS v Polsku páchaly, ale vedení armády si umylo ruce s tím, že odpovědnost přešla na civilní správu. Himmler navíc generály ujišťoval, že se v Polsku neděje nic, co by bylo v rozporu s Führerovou vůlí. A říkal jim pravdu. Hitler trval na tom, že je třeba přistupovat k Polákům bez soucitu a co nejtvrději, a to s odůvodněním, jaké načerpal v první světové válce, že přežít vyžaduje zabíjet.

Mnohem více generálům vadil Hitlerem prosazovaný útok na západní mocnosti. Vzniklo dokonce spiknutí, v němž ale nebyl nikdo, kdo by našel odvahu. Generál Halder, jeden z nejvýše postavených vojáků, nosil na setkání s Hitlerem pistoli, ale nedokázal to udělat. Když o tom vyprávěl, plakal. S tím velice kontrastuje bombový atentát, jemuž Hitler unikl jen o cca deset minut díky shodě náhod. Vyšetřování ukázalo, že za atentátem stál prostý řemeslník, volič komunistů, který v době před akcí nacházel sílu v chození do kostela, Georg Elser. Pro nacisty bylo neuvěřitelné, že něco takového mohl spáchat jediný člověk, navíc prostý Němec, proto byl jeho čin spojován, zcela lživě, s britskou rozvědkou.

Ačkoli Hitler neměl jednomyslnou podporu nejvyššího velení armády pro válku se západními mocnostmi, pustil se do ní. Jako vrchní velitel se už při bojových operacích v Norsku ukázal psychicky labilní, což dále podrývalo důvěru armádních špiček. Nicméně plán útoku na Francii přes Ardeny byl z velké části jeho nápad – a když Hitler dostal informaci o tom, že podobně uvažuje jeden z důstojníků, poručil jeho plán uplatnit. Přispělo k tomu i to, že letadlo s dokumenty o původním plánu průběhu operace se shodou okolností dostalo do belgických rukou. Hitler se během války pohyboval blízko fronty a s nadšením sledoval, jak se francouzský odpor rychle hroutí, tak rychle, jak to nikdo nečekal. Zdá se, že hlavní zásluhu na tom má právě nečekaný útok přes Ardeny, tedy Hitler sám.

Jestliže to, že přežil shodou náhod atentát, posílilo Hitlerovo přesvědčení, že nad ním bdí prozřetelnost, tak rychlý pád Francie rozhodně neposkytoval lék proti tomuto blouznění. Přesto jednu fatální chybu Führer zřejmě udělal. Proti vůli nejvýše postavených generálů zabrzdil průběh ofenzívy tak, že Britové, kteří měli ve Francii téměř 400 tisíc vojáků, mohli evakuovat své síly. Kdyby se to nestalo, byla by asi Británie na kolenou. Hitler později vydával své rozhodnutí za záměr s tím, že nikdy nechtěl zničit britské impérium. To druhé je ovšem pravda, to první ne. Hitler očekával, že po pádu Francie dojde k tomu, že Britové požádají o mír a nechají Evropu Německu.

Postoj Británie pro něj představoval svízelný problém. Navenek dával najevo, že dostane Brity na kolena přímou konfrontací, nejprve leteckou, potom pozemní invazí. Sám tomu ale moc nevěřil. Když se ukázalo, že Britové se dokázali na poslední chvíli skvěle připravit na leteckou válku (včetně rozluštění šifry enigma), nebyl Hitler překvapen. Naopak překvapeni byli Berlíňané, když poprvé v této válce zažili nálety. Atmosféra ve společnosti s tím, jak se válka zdála bez konce a jak lidé stále častěji cítili její následky, měla k nadšení daleko.

Hitlerovi nejbližší varianta, jak Británii zničit, byl útok na Sovětský svaz. Úvaha zněla jednoduše: pokud padne SSSR, Británie zůstane v Evropě sama a Američané budou mít mnoho práce v Pacifiku s Japonci. Navíc se Hitler z různých důvodů domníval, že válka se Sověty bude krátká. Vycházel jak z finské války, tak ze Stalinových čistek, ale nakonec i z rasistického pohrdání Slovany. Armáda nebyla šťastná z představy války na dvou frontách a nakonec dosáhla odkladu ofenzívy proti SSSR na květen 1941.

Nabízelo se ještě jedno řešení, blízké Ribbentropovi, totiž vytvořit evropskou, dokonce světovou (zapojení Japonska) koalici proti Británii, do níž mohl být zapojen i SSSR. Pokud jde o Sověty, Hitler se o sblížení nesnažil. Naopak když byl Molotov v listopadu 1940 na oficiální návštěvě v Berlíně, měl Hitler radost, že jednání byla neúspěšná. O společnou frontu s Itálií, Francií a Španělskem, která by zamířila na britské území v Africe, ovšem stál velmi.

Speciálním vlakem cestoval Francovi naproti, ale shledal, že jde o „jezuitskou bestii“, protože Franco nic nedbal Hitlerových hereckých scén a držel se při zemi. Například na ujišťování, že Británie brzy bude na kolenou, odvětil, že v takovém případě britská vláda odejde do Kanady a bude pokračovat ve válce v koalici s Američany. Hitlerovi se dokázal vzepřít dokonce i maršál Pétain. Frankovi ani Pétainovi šlo o jejich vlastní zájmy, které se navíc – ještě spolu s italskými – navzájem různě popíraly. Hitler nakonec musel odejít s prázdnou. Mussolini se navíc pokusil bez Hitlerova vědomí (ten ovšem tajil útok na SSSR nejen před ním, ale dokonce i před Goebbelsem) o dobytí Řecka, ale byl brzy odražen. Pro prestiž protibritské koalice to byla veliká rána.

Celkově lze říci, že už na podzim 1940 byl Hitler v poměrně bezvýchodné situaci. Na jedné straně sice snil o světovládě a veřejnost ujišťoval o konečném vítězství, na druhé straně se právem bál Spojených států a Sovětského svazu. Závodil s časem a věděl, že tento závod může prohrát, i když to veřejně nepřipouštěl. Na druhou stranu válka proti SSSR byla jeho cílem od samého začátku, a když Francie, i britskou pomocí, padla tak rychle, očekával – nota bene s pomocí prozřetelnosti – že válka v Rusku bude ještě snadnější.