11. 1. 2019 / Karel Dolejší
Boj za svobodu v podmínkách všeobecného útlaku sebou nese kromě nespočtu nevýhod také jednu velikánskou výhodu. Člověk si může spoluobčany donekonečna idealizovat s odkazem na zjevný fakt, že prý v aktuální situaci vlastně nemají možnost "projevit své skutečné názory". Hypotetická situace, kdy tyto názory konečně projevit svedou, potom slouží jako úběžník všech nadějí. Všechno se prý změní, až budeme konečně svobodní.
Jenže nezmění.
Bojovnice a bojovníci proti brazilské vojenské diktatuře si dozajista ani v nejhorším snu nepřipustili, že voliči ve svobodných volbách jednou odhlasují za prezidenta člověka, který otevřeně rehabilituje starý režim a hájí jeho praktiky. Že mnozí budou volit strany demokratické pravice, o tom nebylo pochyb - a nešlo jinak, než se s tím smířit. Ale uvnitř mentálního horizontu bojovníka s diktaturou v 70. letech byste stoprocentně nenašli ani stopy po nějakém Bolsonarovi. Nevešel se tam. Prostě nemohl.
Jakmile však jednou po světě chodí živí Bolsonarové, Babišové a Zemani zvolení ve svobodných volbách, skandál je dovršen a kruh se uzavírá. Na mysli tane snad jen poznámka z Bondyho Kratéta: Kdo je ochoten dobrovolně vyměnit svobodu za mísu čočovice, nemá pak právo si na nic stěžovat.
Příběh Jana Palacha bude dříve či později třeba vyprávět zcela jinak, než bývalo dosud v Česku pravidlem.
Totiž jako konfliktní historii skrznaskrz prohnilého mravního společenství, které mezitím opakovaně prokazuje, že v Palachově době nestálo a ani dodnes nestojí za oběť jediného mladého života.
"zemřel živý člověk
a mrtví zůstali žít"
Diskuse