Jane, známe se mnoho roků, ještě ze studií na Akademii v ateliéru Arnošta Paderlíka, to bylo na konci sedmdesátých a na počátku let osmdesátých, v jejich druhé polovině přišla doba dnes kunst-historicky posvěcených a do učebnic zařazených Konfrontací, které prý zavanuly novým větrem do údajně zatuchlého rybníčku tehdejšího akademického školení, mám pocit, že s Petrem Vaněčkem jste to byli právě vy dva, kteří jste vznik Konfrontací iniciovali, nebo jak to tehdy bylo?

Na Konfrontacích jsem vystavoval, nebyly moji iniciativou, ani jsem při organizaci nepomáhal. Velkou energii do Konfrontací vložil Jiří David. Asi je nedělal sám, a tak se omlouvám těm, které nejmenuji. Petr Vaněček spolupracoval na velké výstavě ve Vinohradské tržnici, před její rekonstrukcí v osmdesátých letech. Stál tam opřený o zeď, kouřil, a usmíval se : „Hele pověs to támhle, tam to bude dobrý.“ A bylo. Byl velmi elegantní. Konfrontace byly důležitý, vznikli z nich „Tvrdohlaví“ a „12/15“.

Ano, také líbal dívkám ruce…myslím, že Petr Vaněček byl ještě před příchodem Jiřího Davida, Petra Nikla a Oto Plachta jedním z hlavních tahounů atelieru Arnošta Paderlíka směrem k alternativním přístupům v malbě, a uvažováním nad současnou tvorbou, vzpomínám si, jak místo modelu maloval rostoucí, a posléze kvetoucí hlávku zelí, kterou před tím položil na topení, považuji ten obraz za jeden vůbec z prvních postmoderních přístupů u nás, co ale tobě osobně přinesla účast na výstavách Konfrontací, ovlivnilo to tehdy nějak tvoji tvorbu?

Konfrontace moji tvorbu neovlivnily, byly to nezávislé výstavy. Něco se dělo v době, kdy se nic dít nemělo, a nesmělo, kdy byla pasivita společenskou normou. Ta iniciativa byla vedle informace co maluje tzv. mladá generace velmi důležitá, a je stále aktuální.

V čem jsou ale tehdejší nezávislé výstavy aktuální pro dnešek? Jako inspirace? Vždyť dnes se po roce 1989 může dít svobodně a nezávisle na poli výtvarného umění úplně všechno, a všude, a také se to děje, pasivita dnes určitě není v tomto oboru kultury normou, ba naopak, vše je možné, a vše je vlastně aktuální.

Svoboda není povel z balkonu, tu buď dotyčný má, nebo nemá, dnes jako tenkrát. Když ano, je to cesta k nekonvenčnosti, ke změně, k překvapení. V opačném případě hrozí nuda, není to černobílý ani jasný a zřetelný. Nějak ve smyslu štěkajícího psa, který nekouše. Z opačného konce, demokracie má milou tezi o rovné příležitosti, tak by bylo fajn, moci odečíst umění z daní, jako je to možné s nábytkem, nebo s občerstvením…

To by bylo fajn, ale ti, co dělají zákony si asi myslí, že umění není nábytek ani občerstvení, jejich „kulturnost“ je nám k ničemu…Jasně, říkal jsi, že šlo tehdy o nezávislé výstavy, jinými slovy šlo o nezávislé aktivity organizované spontánně, a neschválené tehdejším svazem výtvarných umělců, takže v tomto smyslu přece šlo o prosazení umělecké svobody, a vůle k ní, která už ale souvisí s osobním založením toho kterého autora, který se nechce či chce chovat na povel organizovaně. To jsou ale podle mě vnější projevy, které ještě nic nevypovídají o kvalitě tvorby. Míra vnitřní svobody, či svobodomyslnosti ještě přece nezaručuje kvalitu tvorby, je jen jistým předpokladem, že to tak může, ale nemusí být. Takže dneska jako tenkrát, jedno zda ve svobodných či nesvobodných podmínkách, se může divák setkat jak s nudnou, tak s nekonvenční tvorbou, tedy s něčím, co vybočuje. Nyní vystavuješ své rozměrné abstraktní obrazy ve Špálově galerii v Praze, které podle mě žádným výrazným překvapením v kontextu tvé předešlé tvorby ani v kontextu tzv. současné malby nejsou, avšak přesto to není nuda, v tomto smyslu mě napadá úplně hloupá otázka, proč a co vlastně maluješ?

Jednodušší než prosazování umělecké svobody, vnitřní svobody, nesvobody, spontánnosti, míry svobodomyslnosti, či kvality tvorby je, že se věci prostě dějí. Tuhle iniciativu jsem měl na mysli. Malování je kousek mého myšlení. Jedno je dobré pro druhé a naopak. Trochu závislost. Na otázku co vlastně maluju, je odpověď jednoduchá, maluju obrazy, prostě maluju. Někdy mám obraz obrazu v hlavě, jindy si ho uvědomím až při malování. Někdy to funguje, jindy je to čiré bloudění…

Máš na mysli to, že vnitřní umělecká svoboda se v tvorbě prosazuje sama, stejně jako spontánnost a kvalita? Že toto všechno se děje nezávisle na vůli, či chtění? S tím bych docela souhlasil, konvenuje to mé sympatii k intuitivnosti v tvorbě, ostatně předpokládám, že způsob tvé malby je intuitivní, i když máš někdy jakousi představu obrazu v hlavě. Říkáš, že malování je kousek tvého myšlení, mě by zajímal způsob tvého myšlení malbou či v malbě...

Ano, spontánnost po očistci, kterým projdeš díky své heroické vůli, to je to, oč tu běží. K tvé otázce na způsob mého myšlení malbou, nebo v malbě snad jen, že vnímání mě vede k malování, a naopak malování ovlivňuje, jak své okolí vnímám, ale to asi platí všeobecně. Z nějakého důvodu maluji, je to živý proces, a věci se vyvíjejí jinak, než byl původní záměr. I to je důvod malování, zvědavost, jak obraz dopadne…

Očistec, heroická vůle, máš tím na mysli proces tvorby? Setrvání u malby za každou cenu, projít tím, když se obraz nerodí podle představy? Jak prožíváš syndrom čisté bílé plochy?

Vyjádřil jsem se sice příliš teatrálně, ale jen ve spontánnosti to není, i když to na první pohled tak vypadá. Z čistého plátna respekt nemám. Za to mám někdy pocit, že od první čáry obraz opravuju. Trochu otravný pocit nespokojenosti.

Tvé abstraktní obrazy považuji za něco, co bych vyjádřil slovy „čistá malba“, či „čistá abstrakce“, avšak místy mi některé tvé obrazy přesto evokují třeba krajinu, cosi mi připomínají, co mám uloženo ve své vizuální paměti, je tvým cílem malovat tak, aby tvé obrazy nešlo interpretovat, či nějak vykládat?

Když nechci své „čistě abstraktní“ obrazy vykládat, neznamená to, že o ničem nejsou. Motivem k jejich namalování jsou reálné věci proto, že s nimi žiju. Z obrazů by měl mít divák emotivní vjem, ten vyložit neumím, jestli to nějak jde. Někdo vykládá obrazy motivem, námětem nebo technologií, ale obsah je něco jiného.

Obsahem tvých obrazů je tedy pocit, který si z nich divák odnese? Začínal jsi figurální existenciálně laděnou malbou, tam bylo možné vystopovat téma celkem bez problémů, a tak moje trochu provokativní otázka zní, jak je to u tebe s tématem v abstraktní malbě, usiluješ pouze o vyjádření pocitu?

Obsah je váha věci, energie, pro kterou se k ní vracíš, důvod, proč ji musíš mít. Moje figurální existencionálně laděné obrazy byly směsicí povinného školního drilu, četby J.P. Sartra, a pití piva v restauracích čtvrté cenové skupiny, pro zoufalce a studenty.

Kdysi jsi používal lomené tóny barev, nyní pracuješ prakticky jen se základní škálou barevného spektra, minimálně používáš polotóny, to činí tvé obrazy výraznými, má pro tebe barevnost, kterou používáš, nějaký symbolický význam? Proč zrovna tato barevnost?

Lomené tóny si žádala tíha doby. Pak mě přestalo bavit něco řešit, a šťastně jsem se vrátil k barevné škále pastelek svého dětství. Ale je to taky barevnost mého oblíbeného renesančního německého malíře Petera Grunewalda. Já mám tyhle barvy rád, dělají mi dobře.

Není možné si nevšimnout kompozičního řešení tvých obrazů, zcela zřetelně se převážně odehrává v horizontálách a vertikálách, přestože jde o uvolněnou malbu, tak v té dynamice výtvarného projevu cítím jistý řád, není to chaos, i když to tak může vypadat, uvědomuješ si tuto okolnost když maluješ?

Nějaký řád v obrazech je. Chaotický řád. Je to víc mechanický než nějaký úmysl jako, že horizontála krajina, hmota a vertikála myšlenka, duše…

Tvá malba nereaguje na žádnou společenskou aktuálnost, zdá se být tématem jen sama v sobě, nebojíš se, že časem neudržíš sílu výrazu, a sklouzneš k opakování, k estétství, k nějaké formě manýrismu, formálnosti, vyčerpanosti, která ostatně hrozí každému autorovi?

Velká témata jsou stále tady, ve všech „historických“ fázích. Od avantgardy přes klasické, romantické až k dekadenci. Mění se jen reálie doby. Asi se mi ty hrozný věci, na které se ptáš, přihodit můžou. Nenapadlo mne na ně myslet, dokud jsi se nezeptal. Někdy se obrazy povedou, jindy ne.

To ano, ale já měl na mysli právě ty aktuální reálie doby, na které se většina současných umělců snaží nějakým způsobem reagovat : politika, masmédia, vztahy, atd. u tvé tvorby mám pocit, že tě to míjí, že tato témata tě umělecky nezajímají, soudě podle toho, co maluješ…

V současných reáliích zdejší politiky, masmédií, nebo vztahů, nevnímám něco inspirativního. Parta si hraje na blbý a chytrý, po čtyřech letech si role vystřídají, a zbytek se tím kombajnem zaměstnává. Je jedno, jestli souhlasíš, nebo ne, když „tomu“ platíš daně. Ale obecně, je to o našich vlastnostech, které rozhodují o dobru a zlu, o souvislostech, ve kterých je vnímáme, jak jim rozumíme, o vůli a síle, se kterou jsme schopni je prosadit. Ve filmu, divadle, happeningu nebo literatuře, se na podobenství může divák připravit, je tu prostor pro příběh. Dobré obrazy mají něco společného, jsou krásně namalované, a tato kvalita je nezávislá na době vzniku díla, či dobových reáliích.

V čem podle tebe spočívá nadčasovost uměleckého díla? Respektive co by mělo takové dílo například obsahovat, aby mu diváci rozuměli ještě za 100 let?

Mělo by obsahovat něco, co je a pro diváka bude aktuální i za sto let, velkorysost, oduševnělost…

Věříš něčemu podobnému, co by se dalo zahrnout pod pojem národní umění? Spatřuješ něco specificky českého v současném umění, co nelze nalézt na té globální multikulturní umělecké scéně, na níž lze dnes třeba obtížně rozeznat malířské dílo od současného čínského malíře, a malíře argentinského?

Myslím, že lze od sebe odlišit tvorbu autorů z různých kultur, tak, jako se odlišují národní povahy. Globalizaci tady bereme zbytečně osobně. Každý národ má svoje tempo, svoji dynamiku ověřenou svojí historií. Měli jsme Karla IV, Masaryka, Havla, ale vždycky se vrátíme k vládě hašteřivých staříků, kteří jsou zdejší většině srozumitelní Spolehlivě nám ochrání lety zajeté pořádky, na které sice nadáváme, ale umíme v nich žít. Prostě každý národ má svá specifika, která jsou více či méně v jeho umění zjevná.

Vraťme se na začátek rozhovoru, členové skupiny Tvrdohlaví a 12/15 začali být díky své aktivitě na konci osmdesátých let také vidět na české umělecké scéně, zatímco mnoho dalších neméně kvalitních účastníků Konfrontací jakoby zůstalo v jejich stínu, ty jsi se víceméně odmlčel, rozhodně se nedá říci, že bys stále vystavoval, a snažil se být neustále viděn, proč? Co tě nutí být, promiň, stranou, a jen občas dát o sobě vědět?

Generace 12/15 byla v době Konfrontací už klasikou zdejší umělecké scény. Řekl bych, že se děním 80 tých let jen lehce motivovali k tomu, se sdružit. Na přelomu 80-90 tých let jsme žili pár let v Anglii, tak jsem vypadl z širšího kontextu. Já mám dojem, že si tady klademe podmínky, otázky, které nám“ komplikují“ věci „prostě“ udělat. Ptáme se coby, kdyby a chceme odpovědi předem. Nepřijímáme věci tak, jak jsou. O obrazech víc přemýšlíme, než se na ně díváme. Pořád hledáme něco navíc, ukryté významy, hlubší smysl. Jestli se nepletu, tak je zřejmé, proč jsem se svým přístupem outsider. A je to v pořádku.

Sloganem veletrhu Documenta Kassel bylo v roce 1992 přibližně toto : Umění je to, co je za umění prohlášeno. Jak se díváš na vztahy umělec, galerista a kurátor? Ty na své výstavě v galerii Václava Špály žádného kurátora nemáš, můžeš nějak porovnat svoji zkušenost s galerijní činností ve Velké Británii a u nás? Mám pocit, že zdejší tzv. renomované galerie stejně nechtějí, na rozdíl od těch západních, riskovat vystavování méně známých či dokonce neznámých umělců, a spoléhají se na již nějakým způsobem osvědčené a zajeté autory…

Vztah mezi umělcem, galeristou a kurátorem má smysl, když umělec tvoří, galerista vystavuje, propaguje, prodává, a kurátor dává autorovo dílo do kontextů k historii, čímž podporuje jeho společenskou závažnost, a růst ceny na trhu. Život běží, a všichni jsou spokojeni. Možnosti jsou dané velikostí a bohatostí trhu. Čím větší trh, tím je i rozmanitější zájem, různorodější zkušenosti. To je má představa o praxi, se kterou jsem se ale osobně u nás nesetkal. Dobrý je, že umělci nejsou dneska závislí na „prestižních“ galeriích. Jestli je polemické, že uměním je vše, co je za umění prohlášeno, tak jistotou je, že kterýkoliv prostor, kam lze umístit umění, je galerie.

Jane, několik otázek závěrem, zmínil jsi renesančního malíře Petera Grunewalda, je ještě někdo, nebo něco, co tě v tvém malířství ovlivnilo? To je otázka první, druhá, sleduješ-li vůbec současnou českou výtvarnou scénu, je něco, co tě na ní v poslední době zaujalo? A třetí, trochu patetická, co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Je mnoho okolností, které mě stále ovlivňují, a většinou nejsou o umění. Baví mě, jak se mění význam, smysl zažitých forem věcí. Co malují nové, přicházející generace sleduji, a baví mě to. V Čechách i v cizině. Co je pro mě v životě nejdůležitější je dané tím, v jaké situaci se zrovna nacházím. Jsem dost šťastný, když si povídám se svými dětmi. Jsou ve věku, kdy se od nich dost dovím o věcech, na které jsem už zapomněl.

Komentovaná prohlídka výstavy Jana Bačkovského se uskuteční za účasti autora ve čtvrtek 11. června 2015 od 17.30 hodin v galerii Václava Špály, Národní 30, Praha 1.