Důvody jsou komplexní směsicí historie, politiky, státní organizace a specifické bezpečnostní kultury, která se hluboce zakořenila v průběhu desetiletí, ne-li století, a jejíž hranice jsou i dnes neustále posouvány.

Francouzská policejní politika má kořeny v Napoleonově ultracentralizovaném státě a v politické filozofii republiky. Ve Francii je policie nástrojem státu. Jejím hlavním úkolem je stát chránit, prosazovat jeho zákony a udržovat veřejný pořádek.

Koncepčně je to na hony vzdálené například Spojenému království, kde je policie od počátku 19. století považována za služebníky veřejnosti, jejichž autorita vychází z veřejného souhlasu a jejichž hlavní odpovědností je udržování míru.

Francouzští policisté jsou zástupci státní moci. To znamená, že protesty, blokády a hromadné nepokoje nejsou jen občanským obtěžováním, ale přímými výzvami vůči autoritě republiky. Prioritou policie je získat zpět kontrolu nad ulicemi, nikoli vyjednávat.

To vysvětluje agresivní taktiku, jako je systematické obklíčení a uvěznění davů, a jejich pokračující používání zbraní, z nichž mnohé jsou jinde v Evropě zakázány nebo přísně omezeny.

Například obranné granátomety vystřelují gumové projektily rychlostí 300 km/h. Výbušné granáty, které zranily demonstranty hnutí gilets jaunes na konci desátých let a zabily ekologického aktivistu v roce 2014, byly postupně vyřazeny z používání, ale nahradily je pyrotechnické omračující granáty.

Jsou navrženy k rozptýlení davů jak nárazem, tak akustickým šokem o síle 160 dB, a v posledních letech způsobily četná zranění, včetně ztráty očí a zubů, zlomenin čelistí a několika amputací končetin. Často také vyvolávají masovou paniku.

Násilné policejní metody jsou podporovány také téměř jedinečnou francouzskou kulturou pouličních protestů. Dědictví povstání sahající až k revoluci z roku 1789 znamená, že demonstranti vědí, že ulice může – a obvykle také dokáže – donutit vlády ustoupit.

Na rozdíl od Německa či Nizozemska nejsou francouzské odbory, ačkoli často stávkují, formálními vyjednávacími partnery vlády. Převážně prezidentská struktura Páté republiky odsouvá institucionální konzultace na okraj.

To znamená, že silně centralizovaný stát často schvaluje zákony bez širšího souhlasu veřejnosti, čímž se „síla ulice“ stává jedním z mála schůdných prostředků občanů, jak vynutit ústupky. Protest je zde považován za občanskou povinnost a legitimní demokratický nástroj.

To vytváří začarovaný kruh. Francouzské úřady vnímají velké davy jako existenční hrozbu, a proto nasazují policii. Jejich taktika vojenského typu prohlubuje agresivitu a odcizuje pokojné demonstranty. To podněcuje radikálnější skupiny k volbě násilnějších taktik. Místo toho, aby tyto prvky izolovala, však policie reaguje útoky obušky a střelivem. A to proměňuje protesty v boje.

Údaje organizací monitorujících konflikty, jako je například Acled, důsledně ukazují, že Francie, možná překvapivě, ne vždy zaznamenává nejvyšší počet demonstrací v západní Evropě (o tento titul soupeří také Německo a Itálie).

Ukazuje to však, že Francie trvale vykazuje nejvyšší míru eskalovaných, vysoce intenzivních nepokojů, včetně pouličních barikád, rozsáhlého vandalismu a rabování, žhářských útoků a přímých střetů mezi demonstranty a policií.

Francouzský přístup k policejní práci a řízení davů již desítky let vyvolává kritiku ze strany mezinárodních organizací na ochranu lidských práv a skupin občanské společnosti, včetně Amnesty International, Human Rights Watch a Rady Evropy.

Zprávy dokumentují případy nepřiměřeného použití síly, zneužití granátů a gumových projektilů, svévolných hromadných zatýkání a rutinního nasazování slzného plynu proti převážně nenásilným demonstrantům. Tento model však přetrvává a dokonce se rozšiřuje.

Minulý měsíc se tisíce lidí zúčastnily protestního pochodu proti navrhovanému zákonu o „licenci k zabíjení“, jehož cílem je zavést právní „presumpci sebeobrany“ pro policisty a četníky používající střelné zbraně při výkonu služby.

Tento zákon, proti němuž se stavějí organizace na ochranu občanských práv, levicoví politici, odborový svaz soudců a OSN, by ve skutečnosti přesunul důkazní břemeno na oběti a jejich rodiny, které by musely prokázat, že policejní střelba byla nepřiměřená.

Kritici tvrdí, že by to v podstatě institucionalizovalo beztrestnost policie a opět posílilo bezpečnostní kulturu, která s veřejným nesouhlasem a společenským napětím zachází nikoli jako s demokratickými realitami, s nimiž je třeba se vypořádat, ale jako s povstáními, která je třeba potlačit. Boj o francouzské ulice zdaleka neskončil.

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout