Proč padl starý Řím

21. 10. 2026 / Rostislav Svoboda

 

Autorem té knihy je americký archeolog, antropolog a historik Joseph Tainter a vydal ji už v roce 1988. V roce 2007 pak vyšla v českém překladu pod (doslova přeloženým) názvem Kolapsy složitých společností. Nejde tedy o žádnou novinku, přesto se domnívám, že je stále nedoceněná, a to i v souvislosti se zánikem římského panství nad západem Evropy. Jak je z názvu knihy zřejmé, římská říše není jejím jediným tématem, není ani tématem ústředním, přesto je v ní římské říši věnováno významné místo – je jednou ze tří společností, jejichž zhroucení je podrobněji popsáno a rozebráno. Autorovým cílem nicméně nebylo přinést paralelní popis vybraných kolapsů, nýbrž odpovědět na otázku, proč se vůbec společenské uspořádání hroutí. Rozklad římské říše je tak v této knize zasazen do obecnějšího rámce, není vykládán jako událost vyvolaná specifickými místními okolnostmi, nýbrž jako událost, která se v různých obměnách odehrála v různých dobách na mnoha místech světa. Tainter tedy přináší obecnou teorii kolapsů platnou pro všechny společnosti kdekoli na světě a kdykoli v čase a římský kolaps do této obecné teorie zařazuje.

Než se dostanu k samotnému obsahu knihy, chtěl bych ještě odpovědět na otázku, proč se vůbec rozkladem římské říše dnes zaobírat. Copak nejde o více než tisíc let staré události, které už dávno zavál prach? Copak dnešní svět nemá řadu svých vlastních naléhavých problémů, jak ostatně Britské listy dennodenně ukazují? Nejde jen o téma pro hrstku zájemců o historii? Za jiných okolností by to snad tak bylo, jenže téma římského kolapsu rádi zneužívají různí demagogové, kteří říkají: „římská říše zanikla proto a proto a my si tudíž musíme dávat pozor, abych nedělali totéž, jinak dopadneme stejně“; přitom je jasné, že za ono „proto a proto“ si dosazují, co se jim momentálně zrovna hodí, a odkazem na římskou říši tak své demagogii dodávají zdánlivou vědeckou oporu. Například za takzvané migrační krize 2015-16 se varovalo, že Řím zanikl, protože (také) čelil invazi barbarů, zastánci nízkých daní pro bohaté varují, že Řím doplatil na nadměrné zdanění obyvatel, a takových varování pro dnešek je mnohem víc, ale jelikož se jedná vesměs o nesmysly, nestály mi za to, abych si je zapamatoval (nejkurióznější „vysvětlení“ římského pádu, s nímž jsem se kdy setkal, bylo, že se v Římě příliš rozmohla homosexualita, což je tak hloupé, že to se nezapamatovat nedá). Když už tedy pro nic jiného, jen proto, abychom nesedli na lep dnešním demagogům, má smysl se rozkladem římské říše zaobírat (ostatně Boris Cvek to ve svém prvním jmenovaném článku rovněž zmínil).

Nejprve – než se dostanu k samotnému zhroucení Říma – budu muset popsat Tainterův výklad obecného zdůvodnění kolapsů. Tato část popisu jeho knihy se může zdát poněkud nezáživná a možná kvůli spoustě neobvyklých pojmů i hůř srozumitelná. Budu se snažit, aby byla taková co nejméně, avšak soustředěné čtení stejně bude nutností. Doufám nicméně, že odměnou za to bude pochopení.

Složité společnosti

Jelikož Tainterova kniha má v názvu složité společnosti a složitost společnosti je pojem, který v jeho obecné teorii kolapsů hraje podstatnou roli, je třeba se nejprve věnovat vysvětlení tohoto pojmu. Tainter uvádí, že složitost se týká velikosti společnosti, počtu jejích částí a jejich rozlišitelnosti, rozmanitosti a celkového počtu specializovaných sociálních rolí, které v sobě společnost zahrnuje, a různorodosti mechanismů, které je integrují do soudržného, fungujícího celku. Jednoduché společnosti jsou poměrně malé, čítají od desítek do několika tisíc osob a obývají tomu odpovídající nevelká území. Složité společnosti jsou naproti tomu lidnaté a zaujímají leckdy rozsáhlé území. Jednoduché společnosti jsou organizovány na základě příbuzenských vztahů a jedinec zná všechny nebo téměř všechny příslušníky společenství, složité společnosti jsou organizovány teritoriálně prostřednictvím neosobních struktur a fungují navzdory tomu, že jejich příslušníci se vzájemně neznají. Vedení v jednoduchých společnostech je minimální, má osobní charakter a je založeno zejména na charismatu a přesvědčování. Naproti tomu ve složitých společnostech je vedení výrazně institucionalizováno a má k dispozici donucovací moc. Společenské rozdíly v jednoduchých společnostech jsou poměrně malé a důraz se klade na rovnost, ve složitých společnostech je nerovnost velká, někdy až příkrá a je přijímána jako přirozená. Mezi jednoduchými a složitými společnostmi není ostrá hranice, různé společnosti můžou stát na různém stupni složitosti, bez obav lze nicméně říct, že společnost, která je organizována jako stát, je složitá společnost.

Tainter cituje odhad jiného výzkumníka, podle nějž po 99,8% lidských dějin žili lidé v jednoduchých společnostech, které jednaly nezávisle a byly většinou soběstačné, a složité společnosti jsou záležitostí teprve posledních asi šesti tisíc let. Dále pak přináší obsáhlý přehled a rozbor dosavadních teorií vysvětlujících, proč složité společnosti a mezi nimi zejména státy vznikly. Na všech teoriích vidí nedostatky, avšak přesto mezi nimi nachází jeden styčný bod: složité společnosti jsou organizace určené k řešení problémů. Vyrůstají ze změněných okolností a jsou reakcí na tyto změny. Jak to okolnosti vyžadují, vzniká v nich větší počet částí či různých druhů částí, větší společenské rozrůznění, větší nerovnost, více typů centralizace a řízení. Důvodem, který ke zvětšování složitosti vede, jsou tlaky, jimž je lidská společnost vystavena, ať se jedná o tlaky vnější nebo vnitřní: jestliže společnost nemůže na ony tlaky reagovat přesunem do jiných míst nebo snížením hustoty osídlení (čili přesunem části společnosti jinam), musí na ně zareagovat opatřeními, která zvětší její složitost (příklady budou zmíněny později).

Co je kolaps

Joseph Tainter charakterizuje kolaps složité společnosti jako rychlý a výrazný pokles zavedené úrovně její složitosti. Zavedenou úrovní složitosti myslí, že společnost na dané úrovni složitosti setrvává déle než jednu nebo dvě generace, rychlým poklesem pak myslí pád, který netrvá déle než několik desetiletí. Společnost, která se zhroutila, se vyznačuje zejména následujícími rysy: nižším stupněm sociálního rozvrstvení a rozrůznění, nižší ekonomickou a pracovní specializací jednotlivců a skupin, menší centralizací řízení, menším usměrňováním a zasahováním do chování jednotlivců, menšími investicemi do průvodních jevů složitosti jako monumentální architektura, výtvarná a literární díla atd., nižším tokem informací mezi jednotlivci a skupinami a mezi centrem a periferií, menší mírou sdílení zdrojů, obchodování s nimi a jejich přerozdělování, menším celistvým územím v rámci jedné politické jednotky. Všechny tyto rysy nemusí být uplatněny v každém případě kolapsu, záleží na předchozí úrovni dosažené složitosti.

Příklady kolapsů

Kolaps je podle Taintera všeobecný proces, který se neomezuje na určitý typ společnosti nebo na určitý stupeň složitosti. Římská říše proto nebyla zdaleka jediná, kterou postihl, a autor z toho důvodu v knize přináší stručný přehled některých dalších případů podobného zhroucení. Z jeho seznamu zde vybírám jen některé, o kterých soudím, že by aspoň zčásti mohly být v našich končinách známé: zánik harappské civilizace (v údolí Indu) kolem roku 1750 př. n. l., zhroucení egyptské Staré říše kolem 2180 př. n. l., zánik chetitské říše koncem 13. století př. n. l., zánik mínojské civilizace na Krétě kolem 1380 př. n. l., zánik mykénské civilizace kolem 1200 př. n. l., zánik klasické mayské civilizace kolem roku 900 n. l.

O těchto (a dalších) kolapsech jsme jen vzácně informování z písemných pramenů (to z části platí o kolapsu římském a egyptském), jinak je známe zejména díky archeologům. Archeologie přichází s těmito jejich typickými rysy: rozpad způsobí zánik centrálního řízení; někdejší politická centra ztratí na významu, někdy můžou být i pleněna a opuštěna; na místě původního velkého útvaru vznikají menší celky, z nichž jedním může být bývalé hlavní město s okolím; dříve spolupracující oblasti se odcizují nebo mezi nimi vzniká nepřátelství (období po kolapsu nezřídka bývá obdobím nepřetržitých konfliktů); monumentální stavby a umění přestávají existovat; gramotnost (pokud se zhroutila gramotná společnost) po kolapsu výrazně poklesne; výrazně se omezuje stavební činnost, budovy se neopravují a stanou-li se neobyvatelnými, slouží jako stavební materiál; dochází k omezení obchodu a upadá specializace řemesel; omezení styků mezi regiony vede ke vzniku místních stylů výrobků; technická zařízení se vracejí k prostším formám; výrazně ubývá obyvatel ve městech i na venkově (počet obyvatel i jejich sídlišť může klesnout na úroveň, jaká byla před staletími).

Vysvětlování kolapsů

O kolapsy se lidé zajímají dlouhou dobu (v gramotných oblastech světa už od doby, kdy tam ke kolapsu došlo) a setrvale, takže se do dnešní doby nashromáždilo mnoho různých vysvětlení, proč k nim došlo. Joseph Tainter uvádí, že takových teorií bylo předloženo mnoho, většina jejich autorů se nicméně zaměřila jen na vysvětlení kolapsu konkrétní společnosti a nepokusila se kolaps objasnit jako obecný jev; tentýž kolaps navíc bývá různými autory vysvětlován různě. Podle Taintera je veškerou rozmanitost předkládaných teorií možno shrnout do jedenácti základních témat. Nebudu je zde opakovat zcela všechny, vyberu jen ty, které jsou pro běžného čtenáře představitelné, a zejména takové, které bývají aspoň zčásti spojovány se zhroucením římského západu. Tainter prochází tyto základní rámcové teorie jednu po druhé a rozebírá, nakolik poskytují věrohodné vysvětlení kolapsu jakožto obecného společenského jevu. To posouzení zde rovnou uvedu spolu s daným vysvětlením kolapsu.

Vyčerpání zdrojů – Zhroucení společnosti se přisuzuje vyčerpání zdrojů (zejména zemědělských), na nichž je daná společnost závislá. Ačkoli je tato teorie lákavá, protože žádná společnost si nemůže uchovat svou složitost, je-li její zdrojová základna vyčerpaná, Tainter ji shledává nevyhovující. Podle něj totiž vyhledávání nových zdrojů patří k činnostem, které složité společnosti umějí nejlépe, a lze si sotva představit, že by nějaká společnost pozorovala, jak jí docházejí zdroje, a nic nepodnikala. Pokud by se nějaká společnost zhroutila kvůli vyčerpání zdrojů, problémem by nebyl samotný nedostatek zdrojů, ale otázka, co oné společnosti zabránilo hledat nové zdroje.

Katastrofy – Za zhroucením společnosti mají stát velké přírodní katastrofy jako zemětřesení, hurikány, sucho, záplavy, výbuchy sopek, epidemie smrtících nemocí. Opět jde o lákavé zdůvodnění kolapsů, ale Tainterova námitka je zde podobná jako v předchozím případě: s přírodními katastrofami se setkávají všechny společnosti ve všech fázích svých dějin a přesto se většina kvůli nim nehroutí. Protože přírodní pohromy jsou časté, mají složité společnosti běžně připravena opatření, jak jim čelit, a kdyby nějaká katastrofě čelit nedokázala, opět bychom se museli ptát, co se s ní dělo, že se nedokázala z utrpěné újmy zotavit.

Nedostatečná reakce na okolnosti – Podle některých autorů buď složité společnosti po určitém čase zkostnatí a nejsou schopny reagovat na změněné podmínky nebo jsou naopak ze své podstaty křehké a stačí malý otřes, aby se zhroutily. Na toto Tainter namítá, že naše znalosti o složitých společnostech takové domněnky nepotvrzují a že pokud by se přesto nějaká společnost takto chovala, bylo by zapotřebí vysvětlit, proč se tak neobvykle chová.

Vpád vetřelců – Jde o jedno z nejběžnějších vysvětlení kolapsů. Podle Taintera má však několik háčků. Jednak nemůže být obecné, protože některé kolapsy se vpádem vetřelců nedají vysvětlit. Některé kolapsy jsou navíc setrvale přisuzovány invazi, ačkoli archeologie pro ni nenachází žádné doklady. Pochybnost vzbuzuje především to, jak je možné, že složitá společnost schopná ze své podstaty mobilizovat zdroje a lidi se zcela zhroutí pod náporem nájezdníků na nižším stupni společenského vývoje. Protože se složité společnost s takovými nájezdy běžně dokážou vypořádat, zase se dostáváme k otázce, co nějaké společnosti zabrání to v konkrétním případě zopakovat.

Vnitřní rozpory nebo špatné řízení – Za příčinu kolapsu se nezřídka považují rozpory mezi vládnoucími a neprivilegovanými vrstvami společnosti nebo chyby, případně nežádoucí chování řídící elity. Do této skupiny spadají nadměrný útlak a vykořisťování produkčních vrstev (těch, které živí společnost) ze strany vládnoucích vrstev a jejich případné vzpoury nebo rezignace vládnoucí elity na zodpovědné řízení společnosti, případně její závažné přehmaty při tom. Tato vysvětlení kolapsů znějí logicky, stejně logicky však znějí i Tainterovy námitky vůči nim: Rolníci se bouří málokdy, na útlak reagují spíš pasivitou a jejich vzpoury mají šanci na úspěch jen tehdy, připojí-li se k nim jiné složky společnosti. Cílem těchto vzpour nicméně bývá změna uspořádání společnosti, nikoli její zhroucení, takže končí buď právě takovou změnou nebo jsou potlačeny. Špatné, nemorální nebo prostě jen chybné počínání řídící elity pak stěží může být důvodem ke kolapsu z toho jednoduchého důvodu, že jde o jevy, které se ve složitých společnostech vyskytují běžně, a tudíž by se kvůli nim muselo zhroutit daleko víc společností, než se jich podle našich znalostí zhroutilo.

Neuchopitelní činitelé – Tainter teorie této skupiny označuje jako „mystické“ a spadají sem vysvětlení, která se ocitají mimo pole vědeckosti. Tuto množinu vysvětlení zmiňuju jen proto, že jsem si vzpomněl na slova své učitelky dějepisu, podle níž antická civilizace musela zaniknout, protože už byla vyčerpaná a neměla co nového nabídnout.

Náklady složitosti

Na Tainterově kritice vysvětlování kolapsů si pozorný čtenář mohl všimnout jedné věci: zpochybňuje, že by za zhroucením složité společnosti stály konkrétní tlaky, ať vnitřní nebo vnější, jimž daná společnost byla vystavena, neboť takovým tlakům bývají čas od času vystaveny všechny společnosti, a místo toho obrací pozornost na samotnou dotčenou společnost, její stav a její schopnost odolávat tlakům. V klíčovém oddíle knihy se proto autor zaměřuje na podmínky vývoje složité společnosti.

Lidské společnosti, bez ohledu na svou složitost, jsou udržovány při životě soustavným přítokem energie. Složité společnosti pochopitelně vyžadují více energie než společnosti jednodušší, a to nejen absolutně, ale i v přepočtu na osobu. Proč i v přepočtu na osobu? S nárůstem složitosti společnosti se vytváří mezi jednotlivci více sítí, vzniká větší hierarchická kontrola, jež má tyto sítě regulovat, je zpracováváno více informací, existuje centralizovanější informační tok, větší potřeba živit specialisty, kteří se přímo nezabývají produkcí zdrojů, a tak podobně. Když se společnost vyvíjí směrem k větší složitosti, náklady na udržení její existence v přepočtu na osobu rovněž stoupají a společnost jako celek musí stále víc a víc energie vynakládat na udržování organizačních institucí. Proč se tedy společnosti vyvíjejí směrem k větší složitosti, když jsou pak nuceny nést její náklady? Vysvětlení už zaznělo: zvýšení složitosti bývá reakcí na problémy. Představit si to můžeme třeba na zemědělské společnosti, kterou opakovaná sucha donutí vybudovat závlahový systém, ale vybudování onoho systému má zároveň za následek nutnost trvalého vynakládání dodatečných prostředků na jeho udržování.

Další výklad Josepha Taintera se pak soustředí na otázku, jaký výnos společnost získá, jestliže investuje do zvýšení své složitosti a tedy i nákladnosti. Mnozí by snad řekli, že mezi investicí a výnosem je přímá úměra: kolik společnost investuje do zvýšení složitosti, o tolik se zvýší její užitek z takové investice. Ve skutečnosti tomu však tak není, přesněji není tomu tak stále. V tomto se totiž společnost pohybuje v říši materiálna a v ní platí neúprosné zákonitosti, které se pouhou silou lidské vůle nedají přelstít.

Mezní produktivita

Joseph Tainter svou obecnou teorií kolapsů společnosti staví na zákonitosti, s níž pracují ekonomové a která říká, že výnosy investic do složitosti se mění a časem se dospěje do fáze, v níž rostoucí výdaje do složitosti vedou ke snižujícímu se růstu výnosů z nich. Jak doslova Tainter uvádí, „zásada klesajících výnosů je jedním z mála jevů o takové pravidelnosti a předpověditelnosti, že jsou je ekonomové ochotni nazývat »zákonem«“.

Tainter v této klíčové části knihy používá pojem „mezní produkt“, případně „mezní výnos“ a definuje jej jako výnos na dodatečnou jednotku investice. Jednodušeji řečeno je to to, co se společnosti vrátí, pokud investuje o určitou míru do dalšího zvýšení své složitosti. Autor tvrdí, že poměr mezi přínosy socio-politické složitosti a investicemi do ní sleduje typickou křivku, která se vyznačuje tím, že po dosažení určitého bodu přestanou zvyšující se investice do složitosti odpovídajícím způsobem zvyšovat výnosy – neznamená to, že by výnosy i nadále nestoupaly, ale jejich růst stále více zaostává za růstem investic. Těmi výnosy mimochodem nemusí být jen hmotné statky jako potraviny nebo spotřební zboží, ale též například bezpečnost nebo společenská stabilita, zkrátka blahobyt v nejširším smyslu slova.

Příklady poklesu mezní produktivity

Protože předchozí tvrzení jsou podle autora klíčová pro vysvětlení kolapsů, přináší na jejich podporu také příklady. Z toho důvodu, že potřebné údaje shromažďují lidské společnosti až od nedávna, pocházejí ony příklady z moderní doby. To se pro objasňování dávných kolapsů – jako toho římského – může zdát nepatřičné, ale autor zdůrazňuje, že jde o to ukázat, jakým problémům čelí všechny složité společnosti ve všech dobách.

Za zvlášť názorný příklad může sloužit výměna surovin pro účely vytápění a vaření. V Anglii došlo několikrát ke skokovému nárůstu počtu obyvatel a aby se zajistilo palivo a zemědělská půda pro narůstající populaci, muselo se od ubývajícího dřeva přejít k uhlí. To však jednak víc znečišťovalo, jednak jeho získávaní bylo nákladnější, a to postupně stále víc. Rostoucí náklady na jednotku tepla postihly i další energetické suroviny a pro nedávnou dobu je toto i potvrzeno číselně: každý dolar investovaný do výroby energie ve Spojených státech vynesl v roce 1960 přibližně 2 250 000 britských tepelných jednotek, v roce 1976 tentýž dolar při zohlednění inflace 1 845 000 jednotek.

Dále Tainter přetiskuje z jiných prací grafy, které dokládají skutečnost, že při rostoucí intenzifikaci zemědělské výroby sice stoupají výnosy v přepočtu na jednotku půdy, ale klesají v přepočtu na jednotku práce do ní vložené.

Klesající mezní produktivita se týká i takové oblasti jako zpracování informací. Zpracování velkého množství informací je důležitým hlediskem složitých společností a potřeba takového zpracování je možná jedním z důvodů, proč složité společnosti vůbec vznikají. Je prokázáno, že roste-li velikost nějaké společenské skupiny, komunikační zátěž roste ještě rychleji. V určité fázi dochází ke vzniku systémů určených právě ke zpracování informací a nutnost investic do nich nevyhnutelně vede k poklesu mezní produktivity. Ve Spojených státech počet žádostí o patenty v přepočtu na počet obyvatel stoupal do roku 1920 a pak začal klesat. Počet vědců, inženýrů a techniků tamtéž mezi roky 1900 a 1954 silně vzrostl, ale počet patentů v přepočtu na počet vědců a inženýrů soustavně klesá od roku 1900. Obdobné tendence jsou doloženy i odjinud.

Z toho, co Tainter dokládá pro klesající mezní produktivitu v oblasti vzdělávání, zde uvedu studii provedenou v roce 1924 v Sovětském svazu, podle níž první dva roky vzdělávání zvýšily výrobní dovednosti dělníka o 14,5% za rok, třetí rok studia vedl k přírůstku 8% a čtvrtý až šestý rok studia přinesl přírůstek v oblasti dovedností ve výši 4-5% za rok.

Výmluvné jsou také statistiky shromážděné Tainterem o vzrůstu nákladů a tím poklesu mezní produktivity v oblasti administrativy. Jedna statistika ukazuje, že mezi roky 1914 a 1967 klesl počet velkých válečných lodí britského námořnictva o 78,9%, počet důstojníků a mužstva o 32,9% a počet pracovníků v docích o 33,7%. Ve stejném období však počet administrativních pracovníků v docích stoupl o 247% a počet úředníků na ministerstvu námořnictva o 769%. Podle jiné statistiky mezi roky 1935 a 1954 počet úředníků britské koloniální správy stoupl o 447%, ačkoli britská koloniální říše v té době procházela rozpadem. Stejné trendy se vyskytují všude a jak poznamenává Tainter, v demokratických zemích lze dělat celé politické kariéry na boji proti přebujelé byrokracii. Další výzkumníci však ukázali, že nárůst administrativních pracovníků se týká i soukromého ekonomického sektoru, kde úspěch závisí na efektivitě a nárůst nákladů na administrativu tam se tedy nedá přičítat těm hlediskům, která bývají spatřována v nárůstu administrativy v sektoru veřejné správy.

Důvod poklesu mezní produktivity

Čtenář si v tuto chvíli může položit otázku, zda uvedené příklady nejsou jen nějaké výjimky a zda tedy mezní produktivita časem klesá ve všech oblastech lidské činnosti. Tainter jako správný vědec, který netvrdí nic, co není dokázané, píše, že skutečnost, že uvedené příklady lze shromáždit, neznamená, že všechny socioekonomické procesy ve složitých společnostech se řídí pouze zákonem klesajících výnosů, ale na druhou stranu neuvádí jediný příklad procesů, které by se jím neřídily.

Případný optimismus nicméně autor chladí poukazem na to, že pokud společnost zvyšuje svou složitost, činí tak jako systém, poněvadž nic v lidské společnosti není izolované. Pokud se tedy některé z jejích navzájem provázaných částí vydají cestou růstu (= zvýšení složitosti), ostatní části společnosti se musí přizpůsobit.

Jestliže se například zvyšuje složitost za účelem regulování produkce potravin, bude se investovat do zemědělských zařízení (např. závlahových systémů) a do úřednického aparátu, rostoucí administrativa si vyžádá větší část zemědělské produkce pro sebe a k tomu vyšší investice do získávání energie a nerostných surovin, na ochranu výtěžků z těchto aktivit bude třeba postavit větší armádu, která zase bude vyžadovat větší podíl na zemědělské produkci, zvýšený tlak na producenty potravin si vynutí větší investice do legitimizačních či donucovacích aktivit, nárůst všech těchto nákladů si zase vynutí větší investice do zemědělství, aby klesající počet producentů uživil rostoucí počet neproducentů, a tak to pokračuje stále dál. Vypadá to tedy, že pokles mezní produktivity je něco, čemu se nedá vyhnout. Proč však k němu dochází? Proč se výnosy investic do složitosti časem zmenšují?

Vysvětlení je překvapivě jednoduché. Na začátku křivka poměru mezi náklady a výnosy příznivě stoupá, protože společnost se nejprve – logicky – snaží o nejlehčí, nejobecnější, nejdostupnější a nejméně nákladná řešení. Stručně řečeno, zpočátku za málo dostává hodně. Jak nicméně investice do složitosti pokračují, nejméně nákladná řešení jsou postupně vyčerpávána a vývoje tedy pokračuje nákladnějším směrem (příkladem z novověku může být zmíněný přechod od dřeva k uhlí). Křivka poměru mezi náklady a výnosy proto stoupá stále povlovněji; rostoucí investice do složitosti stále nesou výnosy, ale ty už nejsou tak velké jako dříve a s postupem času (s nárůstem složitosti) se jejich přírůstek stále zmenšuje (to je důležité zdůraznit: nezmenšuje se absolutní hodnota výnosů, snižuje se velikost přírůstku výnosů).

Kolaps jako důsledek nízké mezní produktivity

Že náklady na složitost rostou, ale růst výnosů tomu neodpovídá, je jistě nepříjemné, proč by se však kvůli tomu hned měla společnost hroutit? Vysvětlení vychází ze skutečnosti, že každá společnost bez rozdílu je neustále vystavena nějakým tlakům, ať se jedná o tlaky vnější jako přírodní pohromy nebo pohraniční konflikty či vnitřní jako různé nepokoje a povstání. Jelikož se takové tlaky vyskytují běžně, společnost s nimi počítá a má vybudované mechanismy na jejich zvládání. Čas od času však dojde k nečekanému nárůstu tlaků a aby je společnost zvládla, musí mít nějakou rezervu nad rámec aktuálních provozních výdajů, například v podobě nahromaděného přebytku z minula či nevyužité výrobní kapacity. Bez takové rezervy nelze velký nárůst tlaků zvládnout.

Pokud se společnost nachází ve fázi znatelného poklesu mezní produktivity, je obvykle nucena využít dosud nevyužitou výrobní kapacitu a nahromaděné přebytky použít na běžný provoz. Tím se však zbaví rezervy a musí-li později opět čelit náhlým protivenstvím, má svázané ruce. V pudu sebezáchovy musí sáhnout do běžných provozních výdajů, což pochopitelně nemusí vést k žádoucímu výsledku, a i když se podaří tlaky zvládnout, společnost z krize vyjde poškozená a oslabená a ještě hůře připravená na následující krizi, která dříve nebo později zase přijde.

Je kolaps nevyhnutelný?

Je složitá společnost, pokud se ocitne v situaci (citelného) poklesu mezní produktivity nákladů na vlastní složitost, neodvolatelně nasměrována na dráhu končící jejím zhroucením? Na tuto otázku Tainter odpovídá záporně – ke kolapsu dané společnosti nemusí dojít, ale vyhnout se mu nemůže jinak, než že znovu vrátí příznivější poměr mezi náklady na složitost a výnosy z nich, jednodušeji řečeno učiní složitost méně nákladnou. Jelikož se žádná společnost nechce dosažené složitosti dobrovolně vzdát, zbývá jí jen jediný způsob, jak nastolit onen příznivější poměr mezi náklady a výnosy: přísun nových zdrojů. K nim se podle Taintera dá dostat dvojím způsobem: technologickým pokrokem nebo odebráním zdrojů jiným společnostem. Protože v předmoderních zemědělských společnostech byl technologický pokrok minimální (nebyla po něm poptávka kvůli dostatku levné pracovní síly), zbývala fakticky jako jediná dostupná cesta získání nových zdrojů válka se sousedy. Podle Taintera to byla jedna z významných příčin vzniku velkých starověkých říší.

Z příkladů kolapsů, které Tainter zmiňuje nebo i podrobně rozebírá, vyplývá, že kolaps nastává zejména tehdy, když se řídící elity snaží udržet dosaženou složitost za každou cenu až do hořkého konce, což platí zejména pro římský západ konce starověku nebo klasickou mayskou civilizaci, ale zřejmě třeba i pro mykénskou civilizaci. Jiným spouštěcím mechanismem kolapsu – který se nicméně s tím prvním nevylučoval – bylo přerušení vazeb uvnitř společenství. Pokud to se dostane do stavu nízké mezní produktivity, některé jeho části si můžou uvědomit, že na udržení složitosti přispívají hodně, ale dostávají za to málo, a můžou se od společenství oddělit. Situaci zbytku to ještě zhorší, neboť náklady tím znatelně nepoklesnou (snahy o udržení složitosti pokračují), zdrojová základna se však ztenčí. Nejzřetelnějším Tainterem popisovaným příkladem takové cesty ke kolapsu byl rozklad u nás zřejmě neznámého regionálního systému vzájemné pomoci v dnešním Novém Mexiku na přelomu 12. a 13. století n.l.

Úvodem k římskému kolapsu

Na tomto místě se konečně dostávám k dlouho očekávanému římskému kolapsu. Než se však do něj pohroužím, věnuju několik vět otázce, jak o něm mluvit a psát. Obecně se říká, že římská říše na konci starověku zanikla. Při pozornějším pohledu však uvidíme, že to není pravda a že plynule existovala dál mnoho dalších století. Její definitivní zánik v roce 1453 je dokonce považován za jeden z možných symbolických konců středověku. Pečlivější lidé proto raději volí vyjádření, že zanikla jen Západořímská říše a Východořímská říše se pak postupně změnila v Byzanc, která existovala po celý středověk. Jenže i to je vlastně zavádějící. To, že od roku 395 měla říše na dlouhých 80 let dva císaře s jasně územně vymezenými okruhy působnosti, ještě neznamená, že byla rozdělená na dva samostatné státy. Vztahy mezi oběma císařskými dvory sice vždy nebyly růžové, přesto se oba císaři považovali za spoluvládce a říše stále byla chápána jako jeden celek. Její rozdělení mezi dva císaře se chápalo nikoli jako rozdělení státu na dva, nýbrž jako administrativní opatření k ulehčení správy ohromného území.

I pojem „Byzanc“ („byzantská říše“) je nevhodný a já osobně ho značně nemám rád. Ve skutečnosti je to pojem, se kterým přišli až novověcí historici, nejde o pojem dobový; obyvatelé východní poloviny říše si po celý středověk říkali Římané a svou říši označovali jako římskou, třebaže to říkali většinou řecky. Slovo „Byzanc“ je však dnes natolik používané, že si většina lidí mylně myslí, že je dobové, na což spoléhají třeba autoři historických románů. Tvrzení například cestopisů, že ve vládě nad určitým územím Římany vystřídali Byzantinci, jsou pak vyloženě absurdní. Historici sice tím jménem chtějí zdůraznit, že středověká východní polovina římské říše se jen málo podobala římské říši starověku, ale takové Čechy se mezi 9. a 19. stoletím proměnily k nepoznání a přesto pro ně nikdo kvůli tomu nechce vynalézat jiné jméno. Na římském východě mezi starověkem a středověkem státnost trvala zcela plynule a nepřetržitě dál a jméno „Byzanc“ to jen zbytečně zamlžuje.

A co na západě? My s odstupem více než jednoho tisíciletí můžeme klidně konstatovat, že římská říše na konci starověku přišla o své západní provincie a územně se o polovinu zmenšila. Lidé, kteří v těch místech a dobách žili, však viděli věci jinak. Dříve všudypřítomná římská říše z jejich životů zmizela a už nikdy se do nich nevrátila. Životní obzor většiny z nich byl příliš omezený, aby věděli, že kdesi na východě římská říše stále trvá, i bez toho však byl vliv oné stále existující římské říše na evropský západ zanedbatelný a ten se už natrvalo vyvíjel svou vlastní cestou, k Římu se vracel už jen ve vzpomínkách, a to k Římu starověkému, ne dobovému ve východním Středomoří. Říká-li se, že na konci starověku římská říše zanikla (nebo se rozpadla nebo něco takového), říká se sice přísně vzato nepravda, ale evropský západ se od konce starověku vyvíjel a poměry vnímal tak, jako by to vlastně pravda byla.

Mezní produktivita římské expanze

Nelze vysloveně říct, že by Římané začali rozšiřovat svou vládu nad územím právě proto, aby získali nové zdroje. Pravda však je, že přesně tak to nakonec fungovalo. Ve starších dobách, kdy Řím šířil své panství po Itálii, byla pro Římany hlavním přínosem nová půda, na kterou stěhovali své obyvatele. Skutečné bohatství ovšem na Římany čekalo za hranicemi Itálie a z hlediska prospěchu z expanze byla vrcholná a pozdní republika pro ně velmi úspěšná. Tak v roce 167 př. n. l. se Římané zmocnili pokladu makedonského krále a díky tomu byla římským občanům zrušena daňová povinnost. Po připojení pergamského království v roce 130 př. n. l. se objem peněz, jimiž disponovala státní pokladna, zdvojnásobil a dalšího významného zvýšení se dočkal po ovládnutí Sýrie v roce 63 př. n. l. Dobytí Galie zanedlouho poté vyneslo tolik zlata, že jeho hodnota v Římě poklesla o 36%.

To vše pro Římany znamenalo jediné: dobyvatelské aktivity se staly velice výnosné. V posledních dvou stoletích před naším letopočtem nestála Řím z ekonomického hlediska vítězství skoro nic, protože dobytá území dokázala vždy zaplatit náklady na další expanzi. V pojmech mezní produktivity, jejíž vysvětlení tvoří jádro Tainterovy knihy, se v republikánském období svých dějin Řím nacházel ve fázi růstu mezní produktivity – výnosy z územní expanze rostly rychleji než náklady na ni. Jak ale říká známé rčení, žádný strom neroste do nebe a skutečně tento pro Římany příznivý vývoj musel jednou skončit. V jistém okamžiku mezní produktivita udržování říše musela začít klesat, to znamená, že investice musely začít růst rychleji než výnosy. Co toho bylo důvodem?

Za prvé územní expanze dospěla do bodu, kdy už nemohla pokračovat. Na východě Římané narazili na rovnocenného soupeře, totiž Persii, kterého nebylo možné vojensky zdolat, jinde už zůstal Řím obklopen etniky, která byla tak chudá, že jim skoro nebylo co sebrat. Rozšiřování území tak v podstatě ustalo za prvního císaře Augusta, pozdější dobytí Británie a Dácie už představovalo ztrátové podniky. Všechny vojenské akce kromě toho byly ztěžovány rostoucími vzdálenostmi uvnitř říše.

Za druhé se to, co zprvu bylo zdrojem zisku, stalo přítěží. Nahromaděný přebytek podmaněných byl jednorázově spotřebován, poté se však již z prestižních důvodů nebylo možné dobytých území vzdát, takže bylo nutné je spravovat. Náklady na tuto správu, třebaže mnohem skromnější než dnes, pak bylo nutné hradit z každoroční produkce, když přebytky již nebyly k dispozici. A s tou každoroční produkcí to často nebyla žádná sláva a tudíž náklady na správu nejedné provincie převyšovaly příjmy z ní. Cicero si v roce 66 př. n. l. stěžoval, že jedině provincie Asie (dnešní západní Turecko) nese zisk, což sice nemusela být úplná pravda, ale ukazuje to, že si sami Římané byli vědomi, že vláda nad říší neměla pouze výhody.

Proč se v horších časech nešlo uskromnit

Římská ekonomika byla převážně zemědělská, zemědělství – ze své podstaty nicméně nestálé – představovalo odhadem 90% státních příjmů, obchod a nezemědělská výroba byly poměrně nevýznamné. Imperiální nadstavba opírající se o tuto zemědělskou základnu dokázala obvykle pokrýt své běžné provozní náklady (v nichž zdaleka největší položku představovalo vydržování stálého vojska), ale měla problém se vypořádávat s mimořádnými události nebo rovnou krizemi. Největší zátěží byly vojenské akce, ať už byly vedeny z jakýchkoli příčin. V tomto se nicméně Řím stále více stával obětí vlastní velikosti. Bohatství říše lákalo okolní méně rozvinutá etnika a ohromná délka hranic si z toho důvodu žádala vydržování mnoha vojenských jednotek.

Státní pokladně však nepouštěly žilou jen pochopitelné obranné války jako ty, které vedl v Podunají ve 2. polovině 2. století Marcus Aurelius, ale i na první pohled zbytečná vojenská dobrodružství některých císařů (Claudiovo dobytí Británie, Traianův zisk Dácie a Mezopotámie) a jejich velkorysé utrácení za veřejné stavby nebo chudinské dávky. Takové informace můžou mnohé čtenáře utvrdit v rozšířeném přesvědčení, že Římané si nakonec za rozklad svého státu mohli sami tím, že se jejich vládci chovali nezodpovědně a rozhazovali za situace, v níž říše už neměla takové příjmy jako kdysi. Zde je však na místě zmínit to, co Joseph Tainter popisuje v první části své knihy:

Pro fungování hierarchicky uspořádaných společností je nezbytné, aby jejich vůdci získali a stále si udržovali legitimitu, tedy přesvědčení obyvatelstva, že jejich postavení a činy jsou oprávněné (to mimochodem platí dodnes). Legitimita bývá získávána mimo jiné ideologicky (zejména nábožensky), ale nemůže se obejít bez poskytování přínosů obyvatelstvu (lidově řečeno, vůdce musí dokazovat, že není jen na ozdobu). Populace očekává, že přínosy budou trvalé, a pro jejich účely je tedy nutno vymezit a využívat uspokojující množství zdrojů. Pokud přínosů ubývá, legitimita vůdce klesá, což vyžaduje podniknutí kroků k jejímu opětovnému zvýšení. To je cena, kterou každá složitá společnost musí za svou existenci platit, a ve světle tohoto faktu pak takové kroky římské státní moci jako nákladné dary vojákům, nákladná veřejná představení, nákladné rozdávání potravin zdarma nebo velkolepá, třebaže ztrátová válečná tažení už nevypadají jen jako vrtochy bláznivých císařů.

Hromadění problémů

Dobývání nových území a spolu s ním příliv nového bohatství v podstatě skončily za prvního císaře Augusta a už tento císař začal mít finanční problémy. Často si stěžoval na nedostatek státních příjmů a byl nucen zavést daň z odkazů a dědictví, která byla velmi nepopulární, protože Římané v období pozdní republiky žádné daně neplatili. I tak byl Augustus nucen státní rozpočet občas dotovat ze svého soukromého majetku a s nedostatkem příjmů byla nucena se potýkat většina následujících císařů. A jak se s ním vypořádávali?

Jednou z cest bylo zavádění nových daní a zvyšování těch stávajících. K udělení občanství všem svobodným obyvatelům říše nevedla císaře Caracallu v roce 212 šlechetnost, nýbrž to, že se tím ohromně rozšířil počet osob povinných platit daň z dědictví, kterou Caracalla navíc ještě zdvojnásobil. Daňové zatížení stále rostlo a někteří císaři se daní občas vzdávali, což ukazuje, že jejich další zvýšení by bylo neúnosné, přesto doby drtivého zdanění měly teprve přijít.

Další krok, kterým se císaři pokoušeli řešit nedostatek příjmů, bylo prodávání císařských pozemků a cenností, to se však dalo dělat jen občas a v omezené míře, daleko přitažlivější tak pro ně bylo jiné opatření – znehodnocování měny. Dělo se to především snižováním obsahu stříbra v denáru, minci, která sloužila k vyplácení vojáků, což byl největší výdaj státu (aby si stát v tomto ulevil, byli navíc od dob Hadriána (před polovinou 2. století) na výživu vojáků nuceni přispívat obyvatelé oblastí, kde příslušné jednotky působily). Se znehodnocováním denáru začal Nero (v roce 64) a mnoho císařů to po něm opakovalo, takže na začátku 3. století tato mince obsahovala jen kolem 50% stříbra. Každé znehodnocení měny umožnilo danému císaři dočasně snížit náklady na udržování státu, ale tím se skutečné náklady spojené s krizí jen odsouvaly do nějakého neurčitého bodu v budoucnosti. Logickým důsledkem znehodnocování měny bylo podvrácení důvěry v ni a samozřejmě inflace.

Kroky, které císaři podnikali, aby si zajistili příjmy, podkopávaly hospodářskou a tím i společenskou stabilitu. Už na přelomu 2. a 3. století se začala hroutit schopnost úřadů udržovat pořádek, to však nebylo nic proti půl století trvající krizi, která vypukla po skončení vlády severovské dynastie (235). O vládu soupeřilo množství uchazečů, doba vlády jednoho císaře se často počítala jen na měsíce, centrální vláda ztratila kontrolu nad některými provinciemi, říši sužovaly vnitřní války i vpády barbarů, gramotnost a matematické znalosti silně upadly. Obyvatelstvo bylo sužováno vojenským násilím a vysokou inflací. Malí rolníci přicházeli o pozemky a stávali se závislí na velkostatkářích, ztráta bezpečí vedla k úpadku obchodu. Slabí císaři závislí na přízni armády byli nuceni k výjimečným činům a výjimečným výdajům. Na uhrazení těchto rostoucích nákladů císaři tohoto období nenalezli jiné recepty než ty, které používali jejich předchůdci – zvyšování daní a znehodnocování měny. Ve druhé polovině 3. století byla měna už tak bezcenná, že stát začal přecházet na naturální dávky (včetně neražených drahých kovů) a nucené práce, aby nebyl nucen přijímat vlastní znehodnocenou měnu.

Na konci třetího století se nejhorší krizi podařilo překonat, ale za vysokou cenu.

Investice do složitosti plodí ztráty

Tvůrci nového státního uspořádání, kterému dnes historici říkají dominát, císaři Dioklecián a Konstantin, provedli řadu reforem, jimiž se jim skutečně podařilo stabilizovat stát. Dlouhodobě největší potřebou byly ozbrojené síly na udržení vnitřní soudržnosti i ochrany před vnějším nebezpečím. Početní stav vojska rostl už v krizovém období a odhaduje se, že za Diokleciána měla armáda dvojnásobek vojáků armády severovských císařů. Zároveň se kladl důraz na jezdectvo, které bylo obzvlášť nákladné. Důstojnictvo se profesionalizovalo, což kontrastovalo s dřívějšími dobami, kdy byli velením pověřováni civilisté.

Druhá výrazná proměna se týkala správy říše. Provincie byly rozděleny na mnoho menších, aby se místodržícím ztížila možnost úspěšné vzpoury. Velikost říše a problémů z toho plynoucích si vynutila rozdělení vlády nad ní mezi několik spolucísařů. Nejen tato dvě opatření vedla k velkému nárůstu úřednického aparátu, který se také více specializoval. Pokusům o uzurpaci trůnu a z toho nevyhnutelně plynoucím vnitřním válkám se císaři snažili předcházet okázalým předváděním své moci, což se odrazilo zejména v monumentální výstavbě v jejich hlavních městech jakož i budováním nového hlavního města na východě (Konstantinopole). Za účelem zásobování vojska, ale i dvora byly zřízeny státní dílny, pro potřeby správy byl vybudován rozsáhlý dopravní systém. Úloha státu v ekonomice říše celkově rostla.

Díky všem reformám byla říše lépe bráněná a efektivněji spravovaná než dříve, ovšem za cenu výrazného zvětšení státního aparátu. To je ukázkou toho, co Joseph Tainter píše v první části své knihy, totiž že investice do zvýšení složitosti jsou reakcí na problémy, jimž společnost čelí (přičemž konkrétní podoba zvyšování složitosti závisí především na povaze oněch problémů). Odvrácenou stranou těchto investic jsou nicméně zvýšené náklady na provoz společnosti. Co konkrétního to znamenalo v římském případě?

Reformy z počátku dominátu římskou říši stabilizovaly, ale náklady na to vše významně vzrostly. A protože o přílivu bohatství z vítězných válek už v tomto období nemohla být řeč, museli tyto zvýšené náklady uhradit obyvatelé říše. Daňové zatížení, které bylo vysoké už před dominátem, za dominátu ještě dále vzrostlo. V 6. století platili na východě privilegovaní pozemkoví vlastníci dvakrát více daní než jejich předchůdci v 1. století a běžní pozemkoví vlastníci dokonce třikrát tolik. Značným problémem kromě výše daně byla i její nepružnost. Daň byla paušální podle rozlohy půdy a počtu pracovníků a nebrala v potaz výkyvy úrody a kvalitu půdy. Výběr daní byl neúprosný, příslušné množství se jednoduše zabavilo, i kdyby měl zemědělec s rodinou hladovět nebo si půjčit s rizikem neschopnosti splácet. A to se v případě neúrod nebo nájezdů barbarů také dělo.

Svobodní rolníci za takové situace jen stěží mohli vytvářet zásoby, takže jejich pozemky přecházely do rukou věřitelů a oni se stávali nájemci své dřívější půdy. Hromadným jevem tohoto období bylo opouštění půdy, které nabývalo hrozivých rozměrů – v některých provinciích se jednalo až o třetinu, ve výjimečných případech i skoro polovinu veškeré zemědělské půdy. Méně úrodnou půdu už nemělo smysl obdělávat, neboť výnosy z ní nestačily na zaplacení daní a ještě obživu pro zemědělce a jeho rodinu. Malí pozemkoví vlastníci se proto uchylovali pod ochranu svých mocných sousedů, kteří byli rádi za pracovní síly navíc a na oplátku je chránili před daňovými požadavky státu. Císaři (na západě i východě) se proti tomuto úniku daňových příjmů snažili bojovat, avšak marně.

Vlastně největším problémem, s nímž římská říše ve 4. a 5. století zápasila (na západě marně), byl úbytek obyvatelstva a tudíž pracovních sil. Říši ve 2. a 3. století postihly vlny epidemií s následkem vylidňování, ale tísnivé životní podmínky 4. a 5. století neumožňovaly návrat počtu obyvatel na dřívější úroveň. Naléhavá potřeba zajistit pracovní sílu pro produkci zdrojů nutných k přežití říše vedla císaře už od počátku dominátu k připoutávání osob k jejich povoláním (od zemědělců až po vojáky). Logickým důsledkem byly hromadné útěky od povinností a ztráty státních příjmů.

Joseph Tainter ve velké části své knihy používá pojem pokles mezní produktivity (případně mezních výnosů) a míní jím, že každé další navýšení investic do složitosti vynáší stále menší zisky. Římská říše se však v období dominátu ocitla ve fázi, v níž navyšování investic do složitosti nejenže nepřinášelo zisky, ale naopak vedlo ke ztrátám. Nezbytné zmnožení vojenských a úředních stavů si vyžádalo takové zatížení obyvatelstva, že zejména na chudším západě citelně poklesla jeho schopnost poskytovat zdroje nutné pro vydržování těchto složek státu. Opatření, které mělo říši zachránit, se tak naopak stalo bezprostřední příčinou její zkázy (přinejmenším tedy její západní poloviny).

Pokud se netrpělivý čtenář, který už přečetl desítky odstavců, zeptá, co tedy podle Josepha Taintera zapříčinilo zhroucení římského západu, co nejstručněji bych to mohl shrnout takto: Římané dlouhodobým kořistěním vybudovali příliš velkou a příliš složitou říši, než jakou bylo možné dlouhodobě udržet tehdejší ekonomikou. Když zdroje z vnějšku došly, říše se ještě nějaký čas potácela, až se nakonec její chudší západní polovina pod tíhou krizí zhroutila do skromnějšího stavu, který odpovídal možnostem hospodářství oné doby.

Předpokládám nicméně, že toto lapidární shrnutí ne všechny uspokojí a že ještě přetrvají určité otázky.

Přetrvání východu

První otázka zřejmě bude znít, proč se zhroutil pouze západ a ne i východ, proč tedy nezanikla celá říše (k obecně rozšířené, ale nesmyslné představě, že římská říše zanikla jako taková a na jejích troskách se na východě vynořila Byzanc, jsem se už vyjádřil). I této otázce se Joseph Tainter ve své knize věnuje. Odpovídá na ni, že východ byl celkově bohatší a lidnatější než západ, takže snáz nesl tíhu nákladů na zvýšenou složitost (jeho obyvatelstvo bylo méně zatíženo daněmi). Nebyl zkrátka nucen se hroutit, poněvadž si díky velikosti svých vnitřních zdrojů mohl udržet dosavadní složitost.

Jiná otázka se může vztahovat k mému tvrzení, že neexistovala žádný západořímská na jedné straně a východořímská říše na druhé straně, pořád šlo i v pátém století o jednu římskou říši: Proč tedy východ nechal západ padnout, proč mu nepomohl? Za prvé za tím jistě stálo politické uspořádání, v němž každý císařský dvůr měl zodpovědnost za svou část říše, a intenzivní a dlouhodobé dotování druhé strany by asi na východě nebylo politicky únosné. Otázkou však stejně je, jak by takové dotování bylo prakticky prováděno. Jak už jsem popsal dříve, stát za dominátu potřeboval zejména živit armádu a vzhledem k tehdejší inflaci vyžadoval od obyvatelstva jednak osobně prováděné práce, především však dodávky naturálií jako píce pro koně nebo potravin pro vojáky. A to byly položky, které se kvůli tehdejší pomalé a nákladné pozemní dopravě nedaly přepravovat na velké vzdálenosti. Tainter uvádí, že přeprava jednoho vozu pšenice na vzdálenost 480 kilometrů stála tolik, co samotný náklad. Neefektivnost pozemní dopravy měla za následek, že se někdy nedařilo řešit hladomory ve vnitrozemských oblastech – místní přebytky se prostě nedaly hospodárně přepravit do oblastí, které strádaly. Řemeslné výrobky měly sice jiný charakter, ale i u nich platilo, že se většinou vyráběly blízko míst spotřeby a dálkový obchod s nimi v podstatě neexistoval (jediné zboží, které se vyplatilo přepravovat na velké vzdálenosti, bylo zboží luxusní).

Chování římských elit

Joseph Tainter předkládá obraz, jak jednota římské říše a životní úroveň jeho (posléze už bývalého) západu podlehla neúprosným ekonomickým zákonům, ale tuším, že nejeden čtenář se s tím odmítne spokojit. Neúprosné neosobní zákony? Vždyť z toho nevyplývá žádné morální ponaučení! Nebude přínosnější hledat příčiny spíš v chybách elit, které ovládaly římský stát? Například páté století bylo na západě vyplněno řadou státních převratů a bojů o trůn, které výrazně oslabovaly stát rozpadající se západním císařům pod rukama (o tom se Tainter nerozepisuje). Kdyby tedy místo neschopných císařů a uzurpátorů, kteří vlastní ambice nadřadili zájmům státu, vládly osoby státnických kvalit, měla říše šanci vyjít z krizového období celá? Názory tohoto druhu vycházejí z přesvědčení, že v dobách rozkvětu byly elity rozumné a zodpovědné a úpadek byl zapříčiněn tím, že tu rozumnost a zodpovědnost opustily. Připustit tento směr uvažování nicméně znamená připustit, že rozklad římského západu byl vlastně náhoda: kdyby se náhodou elity chovaly zodpovědněji, mohla si říše západní provincie uchovat.

Hledání příčiny „zániku“ římské říše v chybách samotných Římanů má tradici nejpozději od dob italské renesance. Tainter vyjmenovává řadu tehdejších autorů, kteří úpadek římské říše vysvětlovali úpadkem morálky, příchodem podřadných typů lidí, opuštěním starodávných mravů, zkažeností jejími koloniemi. Také francouzský filozof 18. století Montesquieu přisuzoval vzestup Římanů jejich ctnostem a jejich úpadek úpadkem těchto ctností.

V dnešní době bychom místo neuchopitelného „ctnosti“ použili spíš konkrétnější „státnická rozhodnutí“, Joseph Tainter nicméně právem upozorňuje na vědecké slabiny tohoto směru uvažování, když klade otázku: proč se elity v některých dobách (údajně) chovají zodpovědně a v některých dobách nezodpovědně? Na tuto otázku reaguje citacemi z prací několika autorů, podle nichž jednak bývá hodnocení elit závislé na hodnocení dané doby, jednak se jejich vliv přeceňuje. Složité společnosti se nevyvíjejí podle vrtochů jednotlivců, takže špatné vedení elitou může jen částečně ovlivnit vývoj jakékoli složité společnosti. Vládci vypadají dobře, když mezní výnosy investic do složitosti stoupají, protože v takové situaci je téměř vše, co nějaký vůdce udělá, zastíněno velkými výnosy investic pro všechny složky společnosti. Naopak: když mezní výnosy klesají, zbývá jen velmi málo, co by mohlo vedení udělat, aby tento trend alespoň krátkodobě zastavilo; proto veškeré počínání, o které se vedení pokouší, je v takové situaci předem odsouzeno k tomu, aby bylo vnímáno jako nekompetentní (podobně to ostatně známe i z moderní politiky).

Příkladem toho, jak se chování elit a stav státu mohly výrazně rozcházet, bylo období konce republiky (první století př. n. l.). Během jednoho století se v řadě občanských válek zhroutil starý ústavní pořádek založený na společné správě státu několika desítkami předních šlechtických rodin (výsledkem bylo přesně to, čeho se vlivné rody po staletí bály, totiž nastolení samovlády jednoho jedince). U římských občanských válek se pozornost soustřeďuje především na následky, které měly pro ústavní uspořádání římského státu, menší pozornost se už věnuje tomu, jak zničující vliv měly na jeho tehdejší každodenní život. Vyzbrojování velkých vojenských jednotek a jejich obživa odsávaly prostředky z civilního hospodářství, péče o civilní infrastrukturu se zanedbávala. Vojenskými akcemi, které probíhaly na celém území říše, trpěla města i venkov. Z oblastí významněji zasažených boji prchali lidé a odchod zemědělců a řemeslníků poškozoval místní hospodářství, uprchlíci se navíc stávali zátěží pro úřady, obchod byl ochromen jak přímým vojenským nebezpečím, tak ovzduším nejistoty.

Když se však podíváme na tehdejší říši z vnějšího hlediska, uvidíme, že v té době naopak byla na mocenském vzestupu. Během občanských válek se říše výrazně územně rozrostla, mimo jiné o rozlehlou Galii, o střední Malou Asii, Sýrii a Egypt a další oblasti severní Afriky. To vše v situaci, kdy se římská vládnoucí elita chovala všelijak jinak než rozumně a zodpovědně. Ta sice svým počínáním poškodila hospodářství říše a společenskou stabilitu, ale Římané zjevně na souběžné dobývání cizích území vnitřní hospodářskou sílu nepotřebovali, neboť nové výboje fakticky platili ti, kteří byli podmaněni předtím. Po skončení územní expanze však vnější zdroje vyschly a říše se musela spolehnout na vnitřní síly, které nakonec nestačily ani na pouhé udržení vybudované říše. Elity s tímto pozdějším vývojem nemohly udělat nic, ať by se chovaly seberozumněji.

Byl rozklad římského západu neštěstím?

V Evropě je už přes tisíc let starověká římská civilizace pojímána jako něco, co je hodno obdivu (v dřívějších dobách i nápodoby). Co v západní Evropě následovalo, je hodnoceno jako úpadek, jako ztráta toho, čeho dosáhli Římané, kterou bylo nutné překonat. Koho nezajímají výtvory kultury, může se běžně v populárně naučných dílech dočíst, jak po pádu (západní části) římské říše na jejích bývalých územích poklesla životní úroveň. Z tohoto úhlu pohledu je tedy škoda, že říše padla, to je však jen jeden úhel pohledu. Poněkud jiného mínění by určitě byli ti, kteří v dobách pádu říše žili.

Zejména od konce 3. století stále víc rostlo břemeno, které obyvatelé římské říše museli nést. Souběžně se však stále zhoršovaly služby, které za to svému obyvatelstvu říše poskytovala. Jejím hlavním úkolem, který onu drtivou daňovou zátěž ospravedlňoval, byla ochrana před vnitřními povstáními a zejména vnějšími nepřáteli, obyvatelé provincií však zažívali nájezdy ozbrojených skupin nebo barbarských hord stále častěji. Pak logicky u mnohých vyvstávala otázka, k čemu je dobré být Římanem, a skutečně doboví autoři knih zaznamenávají nářky, že by bylo lepší nechat se ovládnout barbary než nechat se odírat římskými výběrčími daní. Pád západních provincií pod vládu barbarů nakonec skutečně pro jejich obyvatelstvo byl úlevou, neboť římská daňová správa se rozpadla a nová germánská království se dokázala svým nepřátelům bránit za zlomek nákladů, které potřebovala velká římská říše. Jak uvádí Tainter, například prosperita severní Afriky pod nadvládou germánských Vandalů vzrostla, znovu však poklesla, když ji římská říše dobyla zpět a zase zavedla své daně.

Kolaps byl katastrofou zejména z hlediska vládnoucích tříd, které jím bývaly postiženy nejvíc, a také z hlediska dnešních historiků, kteří obvykle sledují zejména osudy a doprovodné „civilizační“ projevy těchto tříd (v obdobích po kolapsu se jim výrazně tenčí pramenná základna), ale oproti běžné dnešní představě kolapsy neznamenaly pád do jakéhosi prvotního chaosu. Naopak, kolaps byl (nedobrovolný) úsporný proces, jehož výsledkem bylo snížení nákladů na chod společnosti a tím navrácení výnosů organizačních investic na příznivější úroveň. Byl tedy rozklad římského západu neštěstím? Pro pozdější obdivovatele Říma byl, ale vydělali na něm ti, kteří se do učebnic dějepisu nedostávají a kteří z té velkoleposti, která plní historické knihy, stejně nic neměli.