Třikrát hurá odchodu amerických vojsk z Iráku

8. 10. 2026

Na rozdíl od stovek tisíc vojáků, kteří byli na konci druhé světové války zapotřebí v Německu a Japonsku, vojáci operace Inherent Resolve nepředstavovali ani okupaci, ani výzvu vůči suverénní moci. Nicméně se tato mise stala politickou zátěží a vhodnou záminkou pro protivládní milice, aby si udržely nezávislost, ponechaly si zbraně a prosazovaly svou vůli jak na ulicích, tak v parlamentu.

Zatímco některé hlasy ve Washingtonu prosazují zachování částečné vojenské přítomnosti, rozumné řešení spočívá v přesunu k diplomatickým a rozvojovým snahám. To byla politika USA po prvním stažení v roce 2011 a měla by jí zůstat i do budoucna. Strategická rámcová dohoda, podepsaná prezidentem Georgem W. Bushem a premiérem Núrím Al-Malíkím v roce 2008, tento vztah předvídala a měla by zůstat základem politiky i do budoucna.

Kritici tvrdí, že irácké bezpečnostní síly nejsou připraveny zvládat své vlastní hranice ani udržovat vnitřní pořádek. Vysocí iráčtí představitelé, včetně poradce pro národní bezpečnost, jasně dali najevo, že tato premisa je mylná. Vyšší vojenská komise zřízená mezi vedením americké armády a iráckými protějšky provedla metodické hodnocení s použitím referenčních kritérií, aby změřila schopnosti iráckých bezpečnostních sil. Dnes patří irácká armáda k největším konvenčním silám v regionu a je certifikována jako dostatečně vybavená, organizovaná a schopná zvládat jak vnitřní, tak vnější hrozby.

Samozřejmě neexistuje žádná záruka, že by se tato připravenost promítla do politické vůle bojovat proti jakémukoli konkrétnímu nepříteli. Irácká armáda totiž již dlouho trpí vnitřními politickými a sektářskými rozkoly. Je však nepravděpodobné, že by přítomnost malého kontingentu amerických sil v tomto ohledu něco změnila.

Trvající americká přítomnost by rovněž podnítila pokračující nestabilitu. Nelegální frakce podporované Íránem charakterizují útoky na americké vojáky a společná vojenská zařízení jako odpor proti okupantům. Odzbrojení milicí, které nejsou ochotny se podřídit ústřední vládě, je hlavní politikou vlády premiéra Aliho al-Zaidího, avšak přítomnost amerických vojsk působí v rozporu s touto politikou.

Je nepravděpodobné, že by malá americká přítomnost odradila Írán od další expanze, jak tvrdí někteří analytici. Íránci utrpěli vážné rány, pokud jde o sílu a vliv svých zástupců v Gaze, Libanonu a Sýrii. Navíc vzhledem k současné válce mezi USA a Íránem by americké síly v Iráku byly pravděpodobnými cíli odvetných íránských raket a střel v návaznosti na americké útoky v Íránu. Udržet Irák a jeho území mimo vleklou válku mezi USA a Íránem by mělo být cílem USA.

Odchod amerických vojsk z Iráku nemusí znamenat konec podpory irácké armády. Spolupráce v oblasti obrany nevyžaduje trvalé základny ani rozsáhlé bojové posádky. Bezpečnostní pomoc, sdílení zpravodajských informací, koordinace boje proti terorismu a specializovaný výcvik lze snadno poskytovat „na dálku“ nebo prostřednictvím dočasných misí zaměřených na výcvik a vybavení, jak se to děje po celém světě. Na americké ambasádě zůstane kancelář pro bezpečnostní spolupráci – Úřad pro vojenskou pomoc v Iráku (Office of Military Assistance-Iraq) –, která bude tyto programy zprostředkovávat.

Debata o setrvání zbytkových sil je v konečném důsledku spíše akademickým cvičením než politickou alternativou. Irácká vláda dala jasně najevo, že v roce 2012 neprodlouží dohodu  z roku 2008, a je stejně nepravděpodobné, že by tak irácký parlament učinil v roce 2027. Zároveň ani americká administrativa, ani americká veřejnost neprojevují žádnou chuť na další „nekonečnou válku“ v Iráku.

Ačkoli by existenciální hrozba pro Irák nebo Ameriku mohla tuto dynamiku změnit, taková událost s nízkou pravděpodobností by neměla určovat politiku USA. Americká armáda byla v roce 2014 pozvána zpět do Iráku, aby pomohla iráckým bezpečnostním silám porazit ISIS. Tato mise se rozšířila, když do ní byla zahrnuta i porážka této skupiny v Sýrii, ale tato mise již byla splněna.

 

Celý text v angličtině ZDE