Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Sbohem, Praho 7.....Bylo to krásné, bylo toho dost!

16. 3. 2025 / Pavel Veleman

čas čtení 5 minut

“Dobrý vězeň je stokrát lepší než dobrý Francouz…”

(Jean Genet, 1982)

Praha 7 má určitě jeden primát:

Nikde se tolik neschůzuje, porada střídá poradu, pořád se síťuje, monitoruje, vyhodnocuje, evaluuje, maluje, mění, nastavuje a přenastavuje, koordinuje. .. Celá budova je vlastně malá, úředníci si často nemají kam sednout v kanceláři a přitom tu jsou neuvěřitelné prosklené prostory na každém patře, na střeše, v podzemí. A tam se pořád povídá, povídá a povídá...Často jsem si vzpomněl na padesátá léta a zvolání Milana Kundery: "Naše generace má mozoly na zadnicích... "

Nějak jsem se ale do té politické skupiny těch současných politiků 45+, která je zde symbolem jasného politického úspěchu (příští rok jdou do čtvrtého jistého volebního vítězství) nevešel. Po počátečním nadšení, které je pochopitelné, když si uvědomíte, odkud přicházíte. Ze "Zátoky sviní", pardon, Prahy 10 - neoficiální název této municipality, kde se nediskutuje, ale jen poslouchá.

Několik týdnů se vám tato otevřenost jeví jako cosi fantastického, opravdu... Jenže, pakliže jste celý život zvyklý do všeho a všech kriticky šťourat, během poměrně krátké doby zjistíte, že pro člověka mé typologie, je to na každém úřadě vlastně vždy podobné:

k své práci (v tomto případě Housing First) potřebuji podobně naladěný tým celé úřední MČ Praha 7 a to je vždy problém. Obhajovat projekt, který sama Praha 7 spustila v situaci, kdy se jedná o lidi sociálně deklasované, narazíte takřka v každých úředních dveřích na nechuť. Je tak těžké tyto občany obhajovat v situaci, kdy okolí necítí jejich existenční bolest...A to opravdu nemůžete od většiny úředníků opravdu chtít... A najednou jste mezi mlýnskými kameny.

Praha 7 dokáže skvěle marketingově prodávat nejen sociální tematiku, dostupné bydlení, citlivost k jinakosti, leč v běžném chování úřední reality, je často pravý opak pravdou a například tvrdě vystoupit proti “Sdružení vlastníků bytů” a jejich latentnímu i faktickému rasismu - to se nehodí, tam se mohou ztrácet politické body…A tam se někde lámala moje loajalita k politikům a úředníkům

najednou všechny ty stálé plány, které tak hezky vypadají ve. vystajlované, klimatizované místnosti - jsou stejně jako v Kunderových románech - světem sám pro sebe a všichni ti “moji” klientky a klienti se najednou někam v té zasedačce plné vzletných slov ztrácejí, mizí, jsou neviditelní a v těch krásně připravených prezentacích se ty jejich reálné, těžké životy a průsery zcela vytěsňují a nikomu zde vlastně nechybí, naopak!

nechci být další obchodník s deštěm a projektant neexistujícího světa a reality, která je reklamně vylhaná a která není (je to jen účelový produkt) a začnu být invazivní, hlučný, protivný a ironický: “Přátelé a přítelkyně, vždyť mi si tady vlastně vystačíme úplně bez těch, kterým pomáháme, oni nám to stejně vše kazí svým přístupem k životu. Oni se vlastně do těchto našich snů o jejich lepším životě vůbec nehodí, protože nám vše zkazí. Ten jejich reálný svět tam venku totiž všechny naše výkresy a projektové představy úplně zničí.

a to už emočně prchám ze schodů za nimi. Do té bídy světa, kde nic vlastně nejde, nefunguje, kde se také plácá, vytěsňuje a lže, avšak většinou z nutnosti skutečného přežití a ne kvůli politickému obrazu vlastní dobroty.

zvláštní, zde se nikdy nehádám, cítím se zde lépe, svobodněji. Nemusím se cenzurovat, dávat pozor na slovíčka, mluvím, tak, jak mi zobák narostl a hlavně mi zde žádná důležitá zastupitelka neukradne slovo, když mluvím prý tzv. nevhodně, ačkoliv všichni chtějí, abych pokračoval. Zde se totiž na vhodné a nevhodné již dávno nehraje. Zde se řeší opravdové každodenní životy.

A já najednou čím dál více cítím, že se už nechci vracet na ten krásný úřad s vlajkou Tibetu, jelikož těm lidem “TO VŠECHNO” vlastně úplně nevěřím. A vím, že s nimi nikdy nenajdu společnou řeč, stejně jako jsem ji nenašel s radními na Praze 10, jelikož máš navždy v sobě toho čerta/klienta, který má tak strašnou chuť, celou tu fasádu jakékoli politické a úřední falešnosti strhnout a zařvat jako nebožtík Telvák/Hejduk ve veliké hale Úřadu práce na Praze 10 svým hromovým, vězeňským hlasem:

"Víte hovno, co je žít život v hovnech a ještě si myslíte, že nám pomáháte!"

Děkuji za vše, milá Praho 7❤️ A odpusť zároveň.