V samém závěru jsou odkázáni především na přístroje za plentou, když už jinak nelze, protože udržovat život do poslední chvíle, přestože už ztratil pro člověka smysl, je přece humánní. Než se tak stane, oživovací pokusy na něm činí i blízcí příbuzní a snaží se dokrmovat svého milovaného vydatnou stravou. Místo držení za ruku salámy, dorty, chlebíčky, vždyť to měl tak rád! Je přesvědčován i vydírán: Přece nám neumřete! Co na tom, že maminka nebo tatínek už chce.

Chce, ale nesmí, ještě nemůže, ještě ho potřebují a musí se uzdravit, aby zase na něho neměl nikdo čas, aby zase o něj nikdo nejevil zájem. Strach jim brání přiznat si, že život každého člověka jednou skončí. Kdysi, když ještě lidé umírali doma, znamenalo přestat jíst a pít brzkou smrt. Jídlo prostě přirozeně ztratí na samém konci života v určitý okamžik svůj smysl a tak člověk umírající doma odejde, protože to je jen jeho cesta, opustí nás i tento svět, avšak v kruhu rodiny, mezi svými. Komu se to ale dnes podaří?