Zamířil jsem do centra dvacetimiliónového krasavce na břehu řeky Huangpu. Bylo ponuré dopoledne. Ulicemi se válel smog sycený prachem z tisíců stavenišť. Zřejmě důvod chrchlání a plivání místních obyvatel. Možná jsem se mýlil při hledání viníka, nicméně dodnes mi není jasná příčina této ohavné zvláštnosti obyvatel Říše středu.

Docela dýchatelný vzduch vháněly ventilátory do podzemních přechodů širokých bulvárů a náměstí. Pokaždé, když jsem sestoupil do komplikovaných bludišť označených nepochopitelnými křivkami čínského obrázkového písma, okamžitě jsem vytáhl z kapsy kompas. Jako bývalý orienťák. K čemu je vám mapa, jestliže schází slunce? Jinak se klidně vydáte severním směrem, zatímco váš cíl je na jihu. Toto dilema jsem vyřešil a mohu jen doporučit.

Na trase se mi připletl do cesty parčík nedaleko Lidového náměstí. S vášnivě diskutujícími domorodci, které nedělní dopoledne vyhnalo z okolních mrakodrapů. Avšak pochopit smysl jejich debat nebylo vůbec jednoduché. Čím asi žili občané města, jež tak přitahovalo pozornost západní civilizace? Šanghajský nábřežní bulvár Bund je totiž přehlídkou honosných staveb evropských architektů. Zatímco já zaznamenal jméno architekta Ladislava Hudce na budově Amerického klubu (1923-1925), moji náhodní diskutující řešili určitě aktuálnější téma.

Postávání u záhonu kvetoucích macešek narušil příchod chlapce s dívkou znalých jazyka anglického. Správně odhadli moji zvědavost. Nejednalo se o disidenty či jinak nespokojené občany. Připomínali si výročí pro ně důležitého čínského spisovatele. Moji noví přátelé se pochlubili, že tráví v Šanghaji dovolenou a milují své přechodné bydliště ve 38. patře. S výhledem na zdejší Manhatann - Pudong, který vládě pomáhá zastínit lákavý Hong-Kong svými věžemi, z nichž ta nejnovější dosahuje výše 460 m. Mimochodem, od tamní stanice metra jezdí k šanghajskému letišti superexpres Maglev („magnetická levitace“), který vzdálenost 45 km překoná za 8 minut.

Drobounká dívenka a černovlasým chlapcem (v Číně jsou jen černovlasí) mi vyprávěli o svém životě, aby mě poté pozvali na ochutnávku čínského čaje. Zavedli mě do nedaleké restaurace. V místnůstce byla kromě nás jen hosteska stylově oblečená a s úsměvem víc než profesionálním. Nastal obřad pití několika druhů čajů, od jasmínového až po čaj s příchutí litchi. Vždy nejdříve s přivoněním a mazlením se s miniaturním šálkem horkého nápoje. A pak jen placení mastného účtu. Tento šanghajský folklór připravil naivního Čecha o částku 1 086 juanů, cca 100 euro.

Po návratu z Pekingu do Šanghaje (tam i zpět cca 2600 km, „lůžkovými“ autobusy za 2 x 500 juanů) se mi v hlavě převalovaly obrazy olympijského areálu a vzpomínky na slavnou čínskou zeď. Stále se prolínající s trapnou vzpomínkou na čajový dýchánek. Jenže když mi vycházku do úžasného šanghajského muzea narušil jiný mladý pár nabídkou ochutnat čínský čaj, vytáhl jsem uschovanou účtenku z čajovny a začal hledat budovu policie. Nebylo snadné nalézt tu správnou služebnu, která se věnuje „hospodářské kriminalitě“, známý to pojem z dob minulých. Byl jsem však v zemi založené na komunistické ideologii a „okradení“ cizince se u nás za minulého „prohnilého“ režimu považovalo za hrubý přestupek. A také jsem už věděl, že za nové kolo bych v obchodě zaplatil 180 juanů. Čaj za šest bicyklů! Takový jsem byl hlupák!

Jako majitel velkého nosu jsem byl přijat se vší slušností, nabídli mi kávu a přivolaná dívka ve slušivé uniformě se mnou sepsala protokol. Nějak jsme to anglicky zvládli. Pochopil jsem, že se mám na služebnu dostavit ve tři hodiny odpoledne. A tak den před odjezdem skvělým Maglevem mi vítězoslavně předali celou účtovanou částku do posledního juanu. Skvělý vzor pro Prahu, nemyslíte?