Demokracie je právem populární, píše britský historik. Ovšem všeobecné volební právo nezaručuje žádný konkrétní politický výsledek a volby ani nedokáží zajistit, že se budou opakovat, viz Výmarská republika. Volební demokracie také většinou přináší výsledky, které protiřečí zájmům hegemoniálních či imperiálních mocností. (Kdyby závisela irácká válka na svobodně vyjádřeném souhlasu "světového společenství", bývalo by k ní nedošlo.) Avšak tyto nejistoty neznamenají, že není demokracie právem atraktivní.

Z globalizace, zdá se, vyplývá, že se lidské záležitosti vyvíjejí směrem k jednotnému vzorci. Jenže tento názor podceňuje složitost světa. Zdálo se, že je Balkán důkazem, že oblasti, kde vládne chaos a násilí, vyžadují, aby v nich intervenovaly, třeba i vojensky, silné a stabilní státy. Vzhledem k tomu, že neexistuje efektivní mezinárodní vláda, někteří stoupenci humanitárních ideálů jsou stále ještě ochotni podporovat světový pořádek, vynucený americkou mocí. Jenže člověk by měl být vždycky na pozoru, když tvrdí vojenské mocnosti, že slabším státům pomáhají tím, že je okupují.

Velmi důležitý je i jiný faktor: Spojené státy jsou na intervence připraveny, mají potřebnou směsici megalomanie a mesiášství, která vznikla z jejich revolučního původu. Dnes jsou Spojené státy mocností, vůči níž neexistuje konkurence, jsou přesvědčeny o nadřazenosti svého společenského systému a od roku 1989 už je nic nevaruje - jak bývala i největší impéria neustále varována - že hmotná moc má vždycky své hranice.

Tak jako prezident Wilson, i dnešní ideologové považují americkou společnost za vzor pro svět. Teď je podle nich potřeba udělat jen jediné: restrukturalizovat svět tak, aby vypadal přesně jako americká "svobodná společnost".

Avšak i když činy velmocí mohou mít morálně i politicky žádoucí důsledky, identifikovat se s nimi je nebezpečné, protože logika a metody státních akcí nejsou logikou a metodami univerzálních práv. Všechny existující státy dávají vždy přednost vlastním zájmům. Různé říše zla i dobra všechny přispěly k zbarbarštění naší éry, které zintenzivnila i nynější "válka proti terorismu".

Boj "za šíření demokracie" ohrožuje integritu univerzálních hodnot a nemůže být úspěšný. Dvacáté století dokázalo, že prostě není možné, aby státy restrukturalizovaly svět. Ale nelze lehce vytvářet společenské změny tím, že se do jiných zemí přinesou instituce odjinud.

Podmínky pro efektivní demokratické vlády se vyskytují jen málokdy: musí existovat stát, který je považován za legitimní, musí mít souhlas svých občanů a schopnost vyjednáváním odstraňovat konflikty mezi jednotlivými skupinami. Bez takového konsensu neexistuje suverénní národ, a proto neexistuje legitimita pro aritmetickou většinu. Když takový konsensus neexistuje, demokracie bývá suspendována (jako je tomu v Severním Irsku), nebo se stát rozčlení (jako se to stalo v případě Československa), anebo ve státě vznikne trvalá občanská válka (jako na Srí Lance).

"Šíření demokracie" zhoršilo etnické konflikty a vyvolalo rozpad států v mnohonárodnostních regionech po roce 1918 i po roce 1989.

Existuje ještě další paradox. Stále větší část lidského života se nyní odehrává mimo vliv voličů - v nadnárodních a soukromých organizacích a společnostech, jejichž rozhodování voliči neovlivňují. Mocné státy se tedy nyní snaží šířit systém, který i ony už dnes považují za nedostatečný.

Důkazem je Evropská unie. Evropská unie se mohla vyvinout v tak mocnou a efektivní strukturu pouze proto, že s výjimkou malého počtu členských vlád nemá žádné voliče. EU by nemohla fungovat bez svého "demokratického deficitu" a její parlament nemá legitimitu, protože žádný "evropský lid" neexistuje. Není překvapivé, že jakmile přestala EU vyjednávat pouze s vládami a stala se předmětem demokratických voleb v jednotlivých členských zemích, okamžitě vznikly problémy.

Kromě toho, úsilí o šíření demokracie vytváří iluzi, že v demokracii rozhodují voliči. Ale je tomu skutečně tak? Víme nyní mnohé o tom, jak bylo přijato rozhodnutí zaútočit na Irák, a to ve dvou nezpochybnitelně demokratických zemích: v USA a v Británii. Toto rozhodnutí přijaly tajně malé skupinky lidí - skoro vůbec se to nelišilo od toho, jak se rozhoduje v zemích nedemokratických.

V Británii by samozřejmě bylo velmi obtížné potlačit nezávislost sdělovacích prostředků. Avšak voličská demokracie nutně nezaručuje efektivní svobodu tisku, občanská práva ani nezávislé soudnictví.

Kompletní článek v angličtině ZDE