Koncem roku 2002, píše dále Hitchens, se účastnil s Michaelem Moorem veřejné diskuse na filmovém festivalu v Telluride. Moore tehdy tvrdil, že je Usáma bin Ladin nevinen, dokud mu nebude prokázána vina, že "tak se to dělá v Americe". Z tohoto hlediska byla invaze do Afghánistánu podle něho neospravedlnitelná.

Od té doby se nic nezměnilo, nemáme žádné nové informace, ale najednou je ve filmu Fahrenheit 9/11 Usáma bin Ladin zosobněním pekla - je nejčernějším nositelem viny, píše autor. Usáma je natolik vinen a je tak mocný, že jakákoliv jiná debata na jakékoliv jiné téma je nebezpečným "rozptylováním pozornosti". Chápu, pokračuje Hitchens, proč se Moorovi tato pozdní konverze tak hodí.

Film Fahrenheit 9/11 obsahuje tato tvrzení:

Argumenty, které Moore během filmu rychle prezentuje, se nescelují do logického celku. Buď tedy Saúdská Arábie řídí americkou politiku (klanovými styky anebo vlivem svých investorů), anebo ne. Jako spojenci a partneři Talibanu buď byli Saúdští Arabové proti tomu, aby Bush Taliban svrhl, anebo ne. Buď Amerika vyslala příliš mnoho vojáků, anebo bylo chybou posílat jakékoliv vojáky - to byl Moorův názor ještě v roce 2002 - anebo jich vyslala příliš málo. Není možné, aby bylo platné zároveň všechno. A to pomíjím, píše Hitchens, co z filmu bylo vynecháno. Moore se nezmiňuje, že v Afghánistánu vzniká nová domácí armáda, že je Afghánistán nyní společnou odpovědností NATO a že ho tak ochraňuje nejrozsáhlejší vojenská aliance v historii, že má Afghánistán novou ústavu a připravuje se v obtížných podmínkách na všeobecné volby, že téměř půl druhého milionu bývalých uprchlíků se rozhodlo vrátit. Staví se silnice z Kábulu do Kandaháru - je to pojištění proti moci válečných magnátů a podmínka vzniku nového, efektivního afghánského státu. Strany afghánské světské levice - stejně jako strany irácké světské levice - silně podporují změnu režimu.

Moore používá tupého sarkasmu. V dlouhé, paranoidní a nudné sekvenci na začátku filmu dramaticky naznačuje, jak vážný význam mělo to, že příslušníkům bin Ladinovy rodiny bylo dovoleno odletět z USA po 11. září. Avšak oficiální americká komise pro vyšetřování útoků z 11. září neshledala na tomto odletu bin Ladinovy rodiny nic špatného. Richard Clarke, bývalý Bushův šéf pro protiterorostická opatření, veřejně konstatoval, že odlet bin Ladinovy rodiny schválil on sám a nikdo jiný.

Film, který je založen na velké lži a velkém zkreslení, tak může pokračovat jen množstvím dalších malých lží. Moore obviňuje prezidenta Bushe, že jezdí na mnoho lenivých dovolených. (Jak je to možné? Vždyť je to přece snad neustálý plánovač agresivních válek!?)

Ve filmu je také záběr toho, jak Bush sedí celých dlouhých sedm minut naprosto šokován, bez hnutí, ve škole na Floridě, když byl informován o útocích na Světové obchodní středisko. Měl se tedy dát namísto toho hned energicky do práce, ptá se Hitchens. To by ho zase obvinili z toho, z čeho ho už nyní obviňují - že o útoku věděl, že ho využil, aby si posílil svou moc a provedl svůj puč.

Pak jsme uvedeni do Iráku, "suverénního státu" (jeho suverenita byla už hodně omezená sankcemi, ale to Moorovi nevadí). V tomto mírovém království si malé děti pouštějí draky, zákazníci se usmívají na slunci a jemné rytmy života pulsují bez přerušení. A pak - rána! Z temné noční oblohy přijdou teroristické zbraně amerického imperialismu. Ve filmu jsou sice záběry Saddámových paláců a policejních a vojenských mučicích středisek, ale nejsou identifikovány. Lepší propagandu by nevyrobila ani al Jazeera! Člověk by si myslel, že výraz "civilní mrtvý" se v iráckém slovníku až do března 2003 vůbec nevyskytoval. Film prezentuje povstaleckou stranu v Iráku jako "právem rozhořčenou". O třiceti letech baathistických válečných zločinů, útlaku a agrese se film zmiňuje jen krátce tehdy, když se pojednává o období, kdy Washington měl styky se Saddámem Husajnem, protože mu dával přednost před ajatolláhem Chomejním v sousedním Íránu.

Moore dále tvrdí, že Irák za Saddáma nikdy nezaútočil, neusmrtil, ani neohrozil žádného Američana. Bagdád byl ale léta oficiálním domovem teroristy Abu Nidala, kterého odsoudila k smrti i Palestinská osvobozovací organizace a který vyhazoval do povětří letiště ve Vídni a v Římě. Saddám byl centrem operace, která zavraždila Leona Klinghoffera. Saddám se veřejně vychloubal, že financuje sebevražedné atentátníky v Izraeli. V roce 1991 během invaze do Kuvajtu zatkla irácká armáda celou řadu západních rukojmích a dlouho je věznila za strašlivých podmínek. Irácká tajná policie se pokusila usmrtit prezidenta Bushe seniora během jeho návštěvy v Iráku. Irácká armáda střílela deset let každý den na letadla, která hlídkovala v bezletových zónách a zabraňovala dalším genocidám na severu a na jihu země. V roce 1993 jakýsi Jasin namíchal výbušnou směs pro útok na Světové obchodní centrum a pak utekl do Iráku, kde byl hostem režimu až do svržení Saddáma Husajna. V roce 2001 Saddámův režim otevřeně oslavoval útoky z 11. září a charakterizoval je jako začátek větší ofenzívy. Byl otevřeně antisemitský. To nebylo vyhrožování? A až po 11. září se přestěhoval Abu Mussab al-Zarquawi z Afghánistánu do Bagdádu a začal plánovat svou svatou a etnickou občanskou válku. 1. prosince 2003 informoval New York Times, že Saddám Husajn vyjednával ještě na jaře roku 2003 se severokorejským diktátorem Kim Jong-ilem během tajných jednání v Sýrii o koupi severokorejského raketového systému.

Avšak Moore ve filmu argumentuje, že Saddám Husajn nebyl problém. Kdyby se nějak jinak choval nějaký jiný stát, Moore by okamžitě obvinil amerického prezidenta z nezodpovědného chování, že nezasáhl.

Stejný oportunismus ve smyslu "požadujme zároveň obě opačná řešení" se týká Moorovy interpretace domácí protiteroristické politiky. Americká vláda je kritizována, že vydala příliš mnoho varování. Ve filmu jsou američtí civilisté, kteří zažili absurdní historky s "idiotskými" pracovníky americké bezpečnosti. (Znáte osobně skutečně někoho takového, ptá se Hitchens.) Pak nám Moore okamžitě ukazuje policejní oddělení s nedostatkem financí, která nemají dost lidí, aby prováděly u podezřelých osob osobní prohlídky. A potom si Moore stěžuje, že na letištích se neprohlížejí cestující dostatečně podrobně a že si mohou cestující ponechat zapalovače a zápalky. (To asi má navodit náladu proti tabákovým společnostem.)

Moorův afektovaný a ostentativní zájem o černošskou Ameriku je snad nejpodezřelejší součástí jeho filmu.

Moore oznámil, že nebude vystupovat v televizních diskusích, kde by se mohl stát terčem nepřátelských otázek. Vytvořil si tým právníků, kteří ho mají chránit před útoky. Varoval, že bude žalovat ty lidi, kteří ho urazí. Některé pravicové organizace chtějí vyvíjet nátlak na místní kina, aby odmítaly tento film promítat. Jak mohou být tak pitomí a násilničtí, že chtějí bojovat proti jedné formě blbosti a zbabělství druhou? Jen se jděte všichni podívat na tento strašlivý film a vezměte své přátele a jestliže hlupáci v jevišti začnou hovořit o potřebě se vzdát, rádi se připojte k debatě.

Pomáhal jsem natočit celou řadu dokumentárních filmů a tak mi nemusíte vysvětlovat, že dokumentární film musí mít názor a musí mít příběh. Ale jestliže vynecháte absolutně všechno, co by mohlo ve vašem příběhu vytvořit problém, a zahrnete do něho všechny nesmysly, které vaši argumentaci podporují, a když je vám přitom i jedno, že si ty nesmysly navzájem protiřečí, a nedáte šanci promluvit těm, kdo mají jiný názor, pak jste zradili své řemeslo. Jestliže lichotíte svému obecenstvu a poklonkujete před ním, tím se vůči němu chováte povýšeně a urážíte je. Moore absolutně není objektivní. Využívá každé šance pro levný posměch a urážku. Nelítostně zaměřuje svou kameru, dlouhé minuty poté, co ji měl vypnout, na nešťastnou matku usmrceného vojáka, jejíž zármutek jsme už viděli. Ale, konec konců, to je přece člověk, který si myslel, jak je to chytré a zábavné nachytat ve filmu Bowling for Columbine Charltona Hestona na počátku jeho starobní demence. To je tedy odvaha.

Kdyby se události měly dít tak, jak to chce Michael Moore, Slobodan Miloševič by byl stále u moci ve vyhladovělém a tyranském Srbsku. Bosna a Kosovo by byly etnicky vyčištěny a připojeny k jeho "Jugoslávii". V Afghánistánu by dále vládl Taliban a Kuvajt by byl součástí Iráku. A Irák by byl i nadále osobním vlastnictvím psychopatické zločinecké rodiny, která by tajně vyjednávala s otrockým státem v Severní Koreji o koupi zbraní hromadného ničení. Člověk by si řekl, že zpětný pohled na tohle všechno by u Moora vyvolal určité množství skromnosti. Naopak, Moore pumpuje vzduch do jednoho z velikých, zplihlých balónů naší trapné, průměrné, celebritami posedlé, prohnilé kultury.

Kompletní článek v angličtině ZDE