Dokud zpívají ptáci, máme ještě šanci
29. 8. 2023 / Soňa Svobodová
Spisovatelka a básnířka Sylva Lauerová je mezi čtenáři známa nejen svými romány, jako je například mystický román Jumaroro, detektivní příběh a současně cestopis bravurně vsazený do exotického prostředí amazonské delty, ale i poezií, neboť v nedávné době vyšla její v pořadí už třetí básnická sbírka s nezvyklým názvem Klóketen.
Kromě své rozsáhlé spisovatelské tvorby, moderuje umělecké akce a jako mecenáška podporuje řadu uměleckých projektů. Žije střídavě v Česku a na Seychelách, které se rozkládají na sto patnácti ostrovech ve vodách Indického oceánu. Není proto divu, že podnebí zde je velmi teplé, vlhké a po celý rok stálé, což přispívá k tomu, že příroda a květena Seychel je starobylá, překrásná, různorodá a bohatá na nejrůznější endemické druhy, z nichž nejznámější jsou palmy Coco de Mer. A protože paní Lauerová má díky tomu, že zde žije, jedinečnou možnost vidět exotickou krásu na vlastní oči, dovolila jsem si požádat ji o rozhovor, v němž nám alespoň něco málo z půvabu, který ji v současné době obklopuje, přiblíží.
Paní Lauerová, jak se vám na Seychelách žije?
Tak trochu jako v rajské zahradě. (Smích) Ale vážně – samozřejmě, že každá mince má dvě strany, a tak i život v tropické zemi patřící k africkému kontinentu má výrazná pro a některá proti. Ovšem co se týče přírody a zahrádkaření, mohu vás ujistit, že má jen samá „pro“.
(Foto Viola Hertelová)
A láká vás?
Asi vás zklamu. Neklečím denně v hlíně ani neprořezávám stromky, aby plodily lépe a efektivněji. Ale! Oddaně a nadšeně obdivuji přírodu. Málokde člověk spatří takovou krásu. Jste zde svědkem každodenních výsledků efektu života ve skleníku. Vše je tu nepřetržitě zelené, na každém kroku se setkáváte s krásnými exotickými květy. Stromy i keře vám nabízejí své plody tak často, že se ani nemusíte bát, že byste umřeli hladem. A díky tomu, že v kopcích Seychelských ostrovů vyvěrají sladkovodní prameny, máte i co pít.
Jak říkám, rajská zahrada.
A bez čeho z ní byste si nedovedla představit svou zahradu?
Svou zahradu bych si asi nedovedla představit bez keřů ibišku, barevných popínavých alamand a pichlavého, avšak krásného bougainvilea. Čas od času k nám odněkud z džungle vítr zavane i semínka orchidejí. To nás potom čeká umělecké překvapení.
Já osobně občas vysadím ananas, ten však plodí jen jednou ročně, takže pokud si vysadíte ananasovou plantáž, v jistém obdob vám toto chuťově výrazné ovoce poleze na nervy. K běžným „obyvatelům“ zahrad kreolských domů patří banánovníky, papáje i avokáda, jejich plody jsou – na rozdíl od těch, které jsou nám v Evropě dostupné v supermarketech – skutečným kulinářským zážitkem, navíc prostým jakýchkoliv pesticidů. A samozřejmě všude, kam se podíváte, rostou palmy, palmy a palmy.
Je to tedy prostředí pro vás jako pro spisovatelku nejen inspirativní, ale i lákající k odpočinku?
Umění odpočívat je tak trochu můj celoživotní problém. Jsem totiž, jak s oblibou říkám, hrdý workoholik. Když ovšem nerespektujete potřebu odpočinku, vaše tělo vám to vrátí ztrátou energie. A tak se snažím alespoň pravidelně plavat. Spolu s cvičením jógy a meditacemi je pro mě plavání nejvyšší formou relaxace. V Evropě pak nejraději chodím na dlouhé procházky, poslouchám hudbu, čtu si nebo studuji.
Když jsme u Evropy, co vám v současné uspěchané době plné stresů a nejistot dělá radost?
Zpěv ptáků. Když v Evropě na jaře zaslechnu první ptačí písně ozývající se v tichu ranní tmy, dostaví se u mě pocit dokonalého štěstí, prostého všech obav. Cosi mi říká, že všechno ještě není úplně ztraceno. Ano, dokud zpívají ptáci, máme ještě šanci.
Česko a Seychely, dvě zcela odlišné země, odlišné kultury. Je něco, co byste odtamtud přenesla do Česka, kdybyste měla tu možnost?
Život v Česku a na Seychelách se dá skutečně těžko porovnat. Tropy jsou jaksi „jinou planetou“, říkávám. Pokud bych tam mohla přenést něco z naší Evropy, byl by to kultivovaný vztah ke zvířatům a do České republiky bych zase přenesla úsměvy z tváříkreolských obyvatel. A také kus silné a mohutné přírody. Bylo by fajn, kdyby některým z nás došlo, že s každým betonovým pláckem bez stromů ztrácíme kus svého skutečného domova.
A právě nad touto odvrácenou stranou lidského bytí, která je plná pochyb, smutku a nostalgie, se zamýšlíte ve své nejnovější básnické sbírce Klóketen?
Klóketen reflektuje stesky světa i duše, ohlíží se za ztrátou kvality času bez civilizačních pozlátek a lákadel, glosuje pocity jednotlivce v bláznivém a marnivém kolotoči dnešní doby. Ve finální části knihy pak obracím svou pozornost k bolestnému tématu poněkud
přehlížené genocidy původního obyvatelstva jižní Ameriky. Tyto reflexe jsem si přivezla ze svých posledních cest po Ohňové zemi. Klóketen je domorodý název pro novice procházejícího iniciačním obřadem těsně před dosažením dospělosti. A mně se tak nějak zdá, že jsem už (nechtěně) dospěla.
Ale Klóketen nebyla jediná kniha, která vám v loňském roce vyšla. Před Vánocemi jste na pulty doslova vtrhla s detektivním románem Hodina zmijí. Vaši čtenáři nyní čekají na volné pokračování s názvem Odplata.
Ano, slíbila jsem čtenářům odhalení pozadí detektivní zápletky Hodiny zmijí. Román Odplata měl vyjít v listopadu tohoto roku. Budu je ale muset zklamat. Vydání se posune až na příští rok.
A nějaké další profesionální plány?
Na podzim se samozřejmě aktivně účastním Dne poezie, ať už pořádáním autorských čtení, nebo přednáškami a workshopy experimentální poezie. Ty už si za poslední léta získaly řady nadšených příznivců. Nesmím zapomenout ani na své oblíbené reminiscenční terapie v domovech pro seniory, při kterých se vracíme k české a světové poezii ze školních lavic.
Děkuji za rozhovor.
Diskuse