Malé stádce čeká spasitele

3. 11. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
  • "Levice" za oceánem i v postkomunistických zemích se bude zřejmě muset sžít s rolí permanentní, víceméně irelevantní společenské menšiny. Až dosud ale nevidíme známky toho, že by si to třeba jen připustila. 

Radikální křídlo americké Demokratické strany reprezentované "Progressive Caucus" nastolilo již v srpnu vlastní verzi čínské "diplomacie vlčího bojovníka" - jenže zaměřenou do domácí politiky. Progresivisté v čele s postavami jako Alexandria Ocasio-Cortezová se rozhodli pro vyděračskou taktiku. Neschválí prý Bidenovi v Kongresu projekt infrastrukturních investic vyjednaný s umírněnějšími Republikány, pokud se nestane součástí jejich mnohem větší vlastní stranické iniciativy, projektu nazvaného Build Back Better.


Problémem ale je, že většina Američanů by iniciativu jako Build Back Better normálně nepodpořila, protože se drží historické konstanty v podobě preference "pokud možno levného státu". Takže progresivisté doufají, že navzdory slabé společenské podpoře a neschopnosti oslovit většinu stejně prosadí svou, pokud si totiž vezmou jako rukojmí infrastrukturní iniciativu s podporou napříč stranami.

Paranoidní obavy progresivistů, že jejich iniciativu prý záměrně zničí centristé jako demokratičtí senátoři Manchin a Sinemová, se samozřejmě stávají každým dnem stále reálnějšími - přímo úměrně rozsahu jejich vydírání většiny. Senátor Sanders původně předložil v rámci Build Back Better návrh masivních rozpočtových výdajů v rozsahu až 6 bilionů dolarů. V rámci jednání s vyděrači centristé nejprve protlačili seškrtání návrhů o polovinu - a v současnosti už celé BBB čítá bratru 1,5-1,75 bilionu. Navíc vzhledem k situaci přestává být zcela vyloučeno, že návrh nakonec přece jen někdo sestřelí - Manchin, Sinemová, nebo někdo jiný, a to bez ohledu na osud samotného Bidenova infrastrukturního návrhu. Vydírání totiž nemá nikdo rád a snadno se může zvrhnout v bezohlednou mocenskou hru, ve které ale samozřejmě zvítězí nikoliv ten radikálnější, ale silnější.

Progresivistická mentalita upomínající na machnovský platformismus (vylučování lidí s odlišnými názory z debaty, trvání na naprosté názorové jednotě organizace, problémy s pragmatickým jednáním a komunikací navenek) ovšem výrazně handicapuje jakákoliv jednání s politickými partnery. A ideologická rigidita věci věru nepřidá.

Však cosi obdobného dobře známe sami. Sociolog Daniel Prokop komentuje průzkum PAQ Research, podle nějž poslední parlamentní volby rozhodli vyšší účastí mládež a živnostníci, a poukazuje na fakt, že třeba ČSSD nemohla oslovit mladé voliče, kteří chtěli slyšet něco jiného, než co jim bylo nabízeno. Mladší voliči totiž ani tak neřeší otázku rozsahu zdanění bohatých (ponechávám zde stranou, že by tuto otázku ve vlastním zájmu rozhodně řešit měli...), jako se zajímají o možnost snížení vlastních daní. Prokop tedy doporučil ČSSD, aby svou komunikaci směrem k voličům upravila podle toho.

Jenže to by nesmělo jít právě o stranu vysokých daní a velkého rozdávání, tedy o ČSSD. Stranu, která přivítala i Babišovo EET, protože už už viděla celý živnostenský segment předělaný v námezdní zaměstnance a klienty sociálního státu spravovaného Lidovým domem. ČSSD rozhodně nikdy nechtěla a nechce nikomu daně snižovat, protože hodlá na daních co nejvíce vybrat, aby mohla poté přerozdělené prostředky masivně rozdávat - dokonce i při vysokých daňových příjmech třeba na úkor deficitu a zadlužování.

Kdo chce snižovat daně, musí podle toho nakonec upravit i výdaje. Kdo sníží daně chudším, tak či onak jim musí ubrat i na benefitech. Od někoho možná podobný program čekat lze, od českých "oranjes" ovšem rozhodně nikoliv. Konflikt s celkovou vizí společnosti vyznávanou partajními špičkami je nejspíše naprosto nezkousnutelný. Tzv. sociální demokraté sice v Česku bez mrknutí oka dávno rezignovali na liberální a novolevicové agendy, které jsou pro jejich západoevropské kolegy naprostou samozřejmostí, ale představy ohromného daňového balíku porcovaného na ministerstvech k následnému nákupu voličské klientely se zřejmě nevzdají nikdy - a ani za nic.

Ve hře je u amerických i českých "levičáků" obdobná sektářská novozákonní mentalita "malého stádce", které jako jediné vytrvalo a uchovává blahověst. Až se ráčí dostaviti spasitel, přirozeně že poslední budou prvními a z malé menšiny se naráz stane naprosto dominantní většina. Nevědomým spadnou šupiny z očí a poznají svou dosavadní pomýlenost, aby se s o to větším nadšením přichýlili k víře pravé. Do té doby je třeba prostě vydržet, očekávaný zvrat dává za jinak stejných okolností beznadějnému snažení "hlubší" smysl.

A přirozeně že "spasitelem" má být v politickém náboženství vždycky velká krize, především ekonomická. Fakta sice ukazují, že v krizích se naopak čím dál více lidí přiklání ke zcela nepříčetnému (ultra)pravicovému populismu, místo aby se z nich stávali "levičáci", ale samozřejmě tím hůř pro fakta...

Malé stádce v očekávání spasitele přísahá na to, že čím hůř, tím líp. Jedině tak prý lidé nakonec "prohlédnou kapitalismus".

Navzdory výmluvným historickým zkušenostem dodnes netuší, že nehledě na počty kapitalistických krizí se jejich pravý spasitel ve skutečnosti jmenuje Godot.

0
Vytisknout
8248

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2021