Česká republika je klasický selhavší stát

4. 2. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Krize, ať už hovoříme o veřejném zdraví, životním prostředí či ekonomice, obnažují strukturální nedostatky té které společnosti. Už nyní je na základě oficiálních údajů jasné, že loni došlo v České republice v důsledku nezvládnuté pandemie k rekordnímu nárůstu úmrtí, což naši předkové zaznamenali naposledy na sklonku druhé světové války. Bylo by asi nošením sov do Athén vypočítávat šokující selhání Babišovy vlády, jež v prvé řadě nedokázala vybudovat funkční testovací a trasovací infrastrukturu. Zkrátka a dobře: manažerské řízení státu fatálně ohrožuje českou společnost, přičemž trestní stíhání (ne)kompetentních vládních představitelů je zcela na místě.

Oligarchická vláda pozdního kapitalismu nese lví podíl na úmrtí 16,7 tisíce osob, jež zemřely „navíc“ převážně během posledních čtyř měsíců loňského roku. Nabízí se pozoruhodná komparace: tolik zlořečený komunistický režim trvající dlouhých 41 let připravil o život zhruba 6 tisíc lidí, z čehož 4,5 tisíce tvoří ti, kdo zemřeli ve vězení (aniž by táž metodika byla použita v souvislosti s umíráním ve věznicích po roce 1989).

Je samozřejmě irelevantní mudrovat nad mrtvými v komunistických věznicích a žalářích – obdobně jako přemítat nad tím, zda někdo umřel na covid nebo s covidem či na něco úplně jiného. Jedna věc je ale zcela zjevná: kdyby pandemie amplifikovaná totální neschopností Strakovy akademie neudeřila, téměř 17 tisíc Čechů mohlo být dále naživu. Graf zveřejněný Janem Kulveitem přesvědčivě dokazuje korelaci mezi infekcí a nevídanou vlnou úmrtí, takže spekulace o jiných aspektech masové smrti jsou poněkud liché.

V lednu covidu podlehlo zhruba 4,5 tisíce lidí, nepočítaje v to nadměrná úmrtí. Suma sumárum: Česká republika v průběhu pěti měsíců podle oficiálních údajů ztratila 21,5 tisíce svých občanů. Skutečný počet zesnulých Čechů však pravděpodobně bude ještě o několik tisíc vyšší. A to zdaleka nejsme u konce: mutace viru, ke kterým dochází kvůli neustálému komunitnímu přenosu, a groteskně zaseklá vakcinační kampaň nevěstí nic dobrého.

Podle Jana Kulveita přijdou o život v následujících měsících, ba letech, kvůli limitované lékařské péči další lidé. Co se nadměrné úmrtnosti týče, rok 2021 by mohl být ještě horší než ten loňský, pokud se nepodaří proočkovat rizikovou část populace, jak připouští demografka Klára Hulíková. A demografické trendy rovněž nevypadají příznivě, když se doba dožití v ČR zkrátila o jeden rok a může se zkracovat dále.

Musíme také vzít v potaz hojně opomíjenou skutečnost, že patogen způsobuje u nejméně 10 procent infikovaných tzv. dlouhý covid. Pokud se podle neoficiálních odhadů novým koronavirem nakazily až tři miliony Čechů, statisíce z nich se mohou potýkat s dlouhodobými následky onemocnění, což se neblaze podepíše na ekonomice a již tak vyčerpaném zdravotnictví.

Prozatím jsou proočkována tři procenta české populace, což je zoufale málo, zvláště když tuzemskou vakcinační kampaň srovnáme s dalšími covidovými párii – Velkou Británií a Spojenými státy. Co naplat, můžeme alespoň doufat v brzké schválení účinné ruské vakcíny Sputnik V Evropskou unií, pokud však její případná distribuce nenarazí na kulometnou palbu zastydlých rusofobů.

Mezitím ve společnosti roste odpor vůči vládním protiepidemickým opatřením, čemuž se ostatně nemůžeme divit. Sociolog Daniel Prokop ve své aktuální analýze dokládá, že kabinet sabotuje testování a karanténní opatření nízkou náhradou mzdy v nemocenské a absencí dalších finančních stimulů, fungujících kupříkladu ve Finsku. Ba co hůře, surrealistické jednání tripartity kýženou nápravu nepřineslo. Strakovka navíc dává zelenou nepříliš fungující proticovidové zbrani v podobě  antigenního testování, namísto aby prosazovala účinnější PCR testy.

Zdá se, jako by mocní úmyslně prodlužovali agónii, jejíž konec je prozatím v nedohlednu. Až přijde čas na skládání účtů, bude možná už pozdě, neboť pandemie nám v obludných konturách ukazuje, že žijeme v selhavším státu. Termíny jako „válečné zdravotnictví“ nebo „selekce“ se pomalu stávají smutnou normou. A lze jen stěží spoléhat na kouzelnou hůlku tradičních „demokratických“ stran, jejichž asociální a od lidu odtržená politika vynesla zpupného plutokrata na výsluní moci.

 

0
Vytisknout
9142

Diskuse

Obsah vydání | 9. 2. 2021