Jaký byl vlastně vztah Hitlerova režimu k církvím

3. 5. 2024 / Boris Cvek

Cílem bylo dosáhnout naprosté kontroly státu nad církvemi a stavu, kdy za kazatelnami budou idioti a v lavicích staré ženy – a naopak mladí lidé budou stát za nacistickou ideologií. Podle Hitlera náboženství nemělo obstát proti vědě.

Na druhou stranu měl Hitler v oblibě dovolávat se Prozřetelnosti a pěstovat kolem sebe spektákl mesiáše vyvoleného k tomu, aby zachránil národ. Nenávist k církvím i pocit vlastní vyvolenosti byly asi upřímné. Neupřímné bylo zcela jistě divadlo, které hrál několik měsíců po svém nástupu do vedení státu a které mělo veřejnost ujistit, že podporuje církve a křesťanské hodnoty, že je křesťanským politikem. Hlavně mu šlo o konkordát s katolickou církví. V červenci byl uzavřen a pro Hitlera to byl politický a diplomatický triumf.

Vatikán vyšel režimu vstříc tím, že se kněží neměli angažovat v politice a že katolíci se nyní mohli stát bez odporu církve členy NSDAP, a dostal za to záruky pro své běžné aktivity ve veřejném prostoru. K ideovému sblížení nedošlo. Nedošlo ale ani k tomu, že by Hitler myslel záruky pro na státu nezávislé působení katolické církve vážně. Také katolická církev poznala násilí ze strany NSDAP a SA, a to dokonce v takové míře, že z vděčnosti za zkrocení SA při Noci dlouhých nožů přešla vraždění vlastních lidí při téže akci.

Ideově trvala katolická církev stále na tom, že křesťanství není definováno nacionálně. Kardinál Faulhaber, arcibiskup v Mnichově, na konci roku 1933 v kázáních odmítl jak nacistické pohrdání Starým zákonem, tak zdůraznil, že spasení nepřišlo od Němce, ale od Krista.

Církev se také rozhodla dát na seznam zakázaných knih Rosenbergovu novopohanskou slátaninu, populární mezi nacionalistickou pravicí, kterou musel autor dříve prohlásit za svou soukromou aktivitu, aby tím nepoškodil NSDAP. Tímto krokem ovšem, jak se stalo už mnohokrát v dějinách, katolická církev dosáhla obrovské popularity této knihy. Rosenebergova kniha se stala druhou nejlépe prodávanou hned po Mein Kampfu. Dokonce i Goebbels byl rozladěn, protože Rosenberga nesnášel.

Hitler se pokusil ovládnout katolickou církev v Německu dvěma způsoby. Jednak proti ní spustil kampaň, mediální i justiční, ohledně sexuálního zneužívání dětí. Když propukla občanská válka ve Španělsku, zkusil zahrát na její antikomunistickou notu, takže si dokonce pozval Faulhabera do Berghofu, kde kardinál dospěl k názoru, že Führer je skutečně věřící křesťan. Jenže pro katolickou církev bylo mimo debatu jakékoli splynutí s nacistickým státem, natož ideologické sblížení s nacismem.

V březnu 1937 Pius XI. vydal protinacistickou encykliku „Mit brennender Sorge“, na jejímž sepsání se podíleli němečtí biskupové včetně Faulhabera. Hitler zuřil, antikatolická kampaň zaměřená na sex kněží a řeholníků s dětmi byla obnovena, jenže k ohromení Goebbelse soudy odmítly soudit podle toho, co by režim chtěl. Obžalovaní byli osvobozeni nebo odsouzeni jenom k mírným trestům. Násilné zúčtování s církví bylo odloženo až na dobu po válce (v plánu bylo zrušení náboženských řádů a zabavení církevních majetků).

Nyní pár slov k protestantským církvím. Hitler měl na protestantských územích obecně větší podporu a mezi protestanty vzniklo nacistické hnutí, tzv. Deutsche Christen, podle nějž je křesťan každý etnický Němec, ale ne pokřtěný člověk židovské rasy. S tím souviselo také odmítání Starého zákona a apoštola Pavla jako židovského rabína. Tohle bylo Hitlerovi blízké. Ježíše viděl jako svého předchůdce v boji proti židům. Nacismus se tak měl stát něčím jako dovršením luterské reformace, návratem ke Kristu. Samozřejmě to neznamená, že by Hitler znal Lutherovo učení a už vůbec ne, že by Luther byl předchůdcem nacismu.

Hitlerovi se téměř povedlo sjednotit protestantské církve pod jednu státní církev, která měla mít právě zmíněné věroučné tendence, ale narazil na protestantské věřící, kteří se nechtěli vzdát původní víry a vytvořili v odporu k těmto snahám vyznavačskou církev. I v tomto střetu režim zažil fiasko. Hitler nakonec musel na myšlenku jednotné, nacisty ovládané státní církve protestantského vyznání rezignovat. Když byl ale hlavní organizátor odporu proti nacifikaci protestantských církví, bývalý Hitlerův příznivce Martin Niemöller, u soudu osvobozen, čekalo na něj před soudem už gestapo a odvezlo jej, byť soudem osvobozeného, do koncentračního tábora.