Co (ne)vypovídá o lenosti

9. 10. 2012 / Marek Řezanka

Jan Čulík doslova píše: "Uznávám, že v určité vrstvě čtenářů jsou Dolejšího apokalyptické analýzy nesmírně populární. Poskytuje jim to totiž "důkaz", že "všechno je stejně ztraceno", "svět je zlý" a nemá smyslu se o nic snažit, protože všechno je nastaveno tak, že to nezadržitelně spěje k zániku. Takový postoj vyhovuje fatalismu některých příslušníků "malého národa", jak jsou Češi."

Tady je ovšem potřeba si říci, že ne všichni ti, kteří analyzují rysy konce kapitalismu (vedle Dolejšího např. ekonomky Švihlíková), jsou nihilisty. Naopak. Řada těchto analytiků věří v alternativu k současnému systému politickému i ekonomickému, a to bez ohledu na fakt, že zatím takováto alternativa není nikde zhmotnělá a nelze si ji osahat. To ovšem neznamená, že je nereálnou. Svět je v pohybu, dynamika změn nabírá na obrátkách. Ještě nedávno se Česká republika zaklínala euroatlantickou civilizací, dnes nám média přinášejí jako vzor Rusko a Čínu.

Nejde o zkreslování ani přílišnou nihilistickou skepsi, když se hovoří o poslední fázi kapitalismu, o reálném kapitalismu, který vykazuje podobné rysy jako kdysi reálný socialismus. Argumentovat stagnací růstu HDP v Ćíně není na místě, neboť úroveň HDP zde předčila všechny ostatní státy. Je to Čína, které se podařilo přilákat všechny významné nadnárodní společnosti, je to Čína, jež se dostává ke světovým zdrojům nerostného bohatství a je to Čína, která získává vliv v zemích, kde dříve prosazovaly svou hegemonii USA.

Právě ekonomická expanze Číny stojí za politickými kroky představitelů států Evropské unie, které demontují sociální stát a prohlubují sociální nerovnosti -- a tím destabilizují celý evropský integrační proces. Nelze přehlížet narůstající sociální přetlak, jenž hrozí vážnou eskalací, a jenž může být provázen vzestupem fašismu. Stačí se podívat na Řecko, podobně jsou na tom Španělsko, Irsko, ale i Itálie, není to tak dávno, kdy se rozhořely sociální nepokoje ve Francii a v Británii, sociální smír nepanuje ani v Německu.

Vývoj v Evropě je potom zapotřebí dát do kontextu situace v USA, kde se sociální úroveň lidí zhoršuje, a nic nenasvědčuje, že by se měla začít zlepšovat. USA přestaly být dominantním světovým hegemonem, ztratily vliv zejména v Jižní Americe, ale i na Blízkém a Středním Východě. Systémy zdravotní a sociální nevyhovují potřebám většiny amerických občanů, navíc se zde vznáší hrozba dalšího vojenského konfliktu, v němž by již USA patrně vykrvácely, a který by mohl přerůst v konflikt celosvětový. Ostatně, pomocí válek se kapitalismus snaží vyřešit všechny své neřešitelné krize. Tentokrát je ale situace přece jenom jiná, než kdykoli předtím. Globalizace zajistila stav, kdy změna v jedné části světa způsobí změnu v jeho zbytku -- něco jako dominový efekt.

Rozebíráme-li soudobý ekonomický a politický systém, zapomeňme na škatulky, jakými jsou liberalismus, socialismus, konzervatismus. Rozhodně není od věci sáhnout po literatuře jako např. Kapitalistický realismus (Mark Fisher), Partekon (Michael Albert) či po statích Davida Harveye.

Ptáme-li se, zda je kapitalismus pouze v dočasných nesnázích, nebo stojí před svým kolapsem, měli bychom rozebrat několik věcí:

1) Jak je současný ekonomický systém schopen řešit propast mezi zájmy nadnárodních korporací, které maximalizují svůj zisk, a narůstajícím počtem těch, kteří přicházejí o práci či jsou nezaměstnatelnými?

2) Jak současný ekonomický systém dokáže uspokojit potřeby lidí z hlediska dostupnosti a kvality zdravotní péče, sociálních služeb a sociálního zabezpečení ve stáří?

3) Nakolik umožňuje současný politický systém takovou kvalitativní změnu, jež by rozbíjela propojení mezi ekonomickými vlivovými skupinami a politickými představiteli státu? Existují pouze politici, kteří selhali, nebo je současný kapitalistický systém na určité formě korupce založen a je s ní neodmyslitelně spjat?

4) Je současný kapitalismus slučitelný s principy demokracie, na nichž byl vystavěn welfare state -- například norského střihu?

5) Jak moc si současné politické elity uzurpují svou moc, a to prostřednictvím uzurpace vzdělání, vlivu v médiích a prostřednictvím ovlivňování soudů a policejních složek?

V přístupu k hledání odpovědí na tyto otázky se nám otevírají dvě základní cesty. Jedna, která byla výše popsána, je sice ke stávajícímu systému kritickou, ale nepřipouští k němu alternativu. Počítá s tím, že systém lze reformovat, záleží pouze na osobnostech, které budou stát v jeho čele.

Druhá cesta pak vychází z předpokladu, že sebelepší charakterové vlastnosti toho kterého jedince nezmohou nic proti nastaveným parametrům stávajícího systému. Buď takový politik rezignuje sám, nebo bude semlet okolím (vytvoří se umělá aféra, bude mediálně zdiskreditován).

Projevy rozkladu (ne nějaké přechodné nemoci) systému popisuje Karel Dolejší na Britských listech takto: "Regulační mechanismy, díky nimž se v jistém období kapitalismus rozvíjel relativně stabilizovaně a víceméně bez podstatných otřesů (byť docela určitě ne bez dysfunkcí v dlouhodobém výhledu generujících hrozby až existenčního charakteru...),byly od 70. let postupně demontovány, velká část jich už neexistuje a ty ostatní jsou dlouhodobě vystaveny tlakům na postupnou likvidaci. Krize roku 2008 se nestala příležitostí, kdy by v rámci global governance došlo k obnovení kontroly nad živelností ekonomické dynamiky globalizovaného kapitalismu - kontroly, jakou už dnes nemůže vykonávat žádný jednotlivý stát. Globalizovaný kapitalismus se tedy nadále rozvíjí pouze podle své vlastní vnitřní logiky, tj. je živelným souhrnem jednání aktérů, kteří na trhu na vlastní pěst sledují maximalizaci zisku.!

Řešení ekologických katastrof, sociálních problémů, rovného přístupu ke vzdělání či ke spravedlnosti -- na to vše logika maximalizace zisku nějak nestačí. Točíme se v kruhu. To není samolibé uspokojení se modlitbou, že nelze nic dělat. To je popis reality.

A není vůbec pravda, že by zde nebyly aktivní snahy něco s tímto stavem dělat. Jenom tyto snahy nejsou viditelné, protože se o nich pouze málo píše, v hlavních zprávách nejsou na pořadu dne, a nemají za sebou miliardy mecenášů, kteří usilují o upevnění své vlastní moci. Nepřitahují ani ty, jejichž zájmy hájí, neboť tito lidé chtějí okamžitou viditelnou změnu. Bylo by však vůči mravenčí práci mnoha "bezejmenných" urážlivé tvrdit, že jsou všichni nevoliči v České republice líní, pasivní a k ničemu.

Ti, kteří podstoupili běh na dlouhou trať, nemají za sebou přes noc viditelné výsledky, a na trati je snadné je přehlédnout. Nic to ovšem nemění na jejich vůli běžet a vytrvalosti běh nevzdat.

Ilona Švihlíková uzavírá svou stať na Britských listech slovy: "Pokračující tlak na splácení dluhů (různé podoby) neprohloubí jen dále krizi, ale posílí také redistribuci příjmů nevídaných rozměrů. Je velmi smutné, že stát se stal nástrojem tohoto konání a obrací se proti většině občanů. Čekají nás změny, které lze bez přehánění srovnat s pádem Římské říše. Dluh stál na počátku současného systému. Bude stát i na jeho konci."

Připustíme-li si, že současný systém není udržitelným, rozhodně to není důvod k položení rukou do klína a rozplácnutí se na gauč. Hrozeb je zde mnoho -- například již zmíněná hrozba nástupu fašismu. Těm je potřeba čelit.

Na závěr si dovolím vyslovit své osobní přesvědčení. Chceme-li výše zmíněné hrozbě čelit a usilujeme-li o jiný systém přerozdělování a posílení občanských práv a svobod, nestačí se jednou za čtyři roky probudit a vybrat si jednu z housek, které se nakrásně upekly. Velice snadno se totiž může stát, že jednoho dne zjistíme, že housky jsou jedna jako druhá od sebe k nerozeznání, a ani jedna se nedá strávit.