Jen nechtěné děcko, nebo národní tragédie?

19. 3. 2012 / Stanislav Vozka

Stále si můžeme například užívat lesku svobody projevu. Proti zjeveným názorům se dosud nebojuje cenzurou ale sofistikovanou dehonestací. A jakkoli nepříjemná, patří do demokratického arzenálu.

Dehonestace stejně jako východní bojová umění využívá k dosažení vítězství hybnosti protivníka. Úspěšně použita proti hnutí zelených (díky exponentům STB, Bursíkovi & Jacques a posléze solárním elektrárnám) je odeslala na marginální okraj politiky. Použita proti odpůrcům radaru v Brdech, nenechala jim ani radost z vítězství. A vypadá to, že dalším cílem pravicových spindoktorů se, po pátečním Hydeparku, stane Holešovská výzva.

Ta je od začátku -- nazíráno pražským pohledem -- jakési nechtěné děcko. V tomto postoji se koncentruje slabost české neparlamentní opozice, která se těžko smiřuje s mnohostí pravd a jejich relativitou. Holešovská výzva si nadto dovolila žádat jednotu opozičních iniciativ a této (zdaleka ne úplné) jednotě vložila do úst nedomyšlené heslo -- pryč s vládou a prezidentem, chceme vládu odborníků.

Je jednoduché kritizovat, ale třeba připustit, že holešovským nedal nikdo do ruky lepší klacek. Opoziční uskupení jsou bohužel (až na anarchisty ovšem) zcela konformní. Vycházejí z faktu, že současná vláda (prezidenta když dovolíte z diskuse vynechám) je demokraticky zvolená a tudíž nezpochybnitelná. Snaží se jí nanejvýš radit a její aktivity z pozic kapitalismu s lidskou tváří korigovat. Zamlčují, že vládnoucí trojice stran podniká soustavně a záměrně nevratné kroky, které nebude možno po příštích volbách vzít zpět. Nikdo už nezruší důchodovou reformu, aniž by se při tom nevystavil mezinárodním arbitrážím. Nikdo nesebere Chrenkovi zdravotní pojišťovny, které zhltne díky změnám v zákonech, které pravicová koalice prosadila. Nepomůžou ani silácká gesta sociální demokracie.

Selhávají-li ti, kdo by měli vymýšlet strategie, přichází ulice s radikálními hesly. Tak to chodí. Tragická není radikálnost, tragická není ani nesnášenlivost, tragické nejsou neprůhledné účty. Tak to chodí. Tragické je to podcenění problémů. Tragické je, že nikdo není schopen rozpracovat technologii přímé demokracie alespoň do té míry, aby o ní mohl mluvit v televizi. Tragické je podcenění schopností a moci kapitalistického systému. Tragické je podcenění inteligence základních pilířů propagovaného způsobu vlády -- občanů.

Zeď, na kterou naráží nejen Holešovská výzva, je neschopnost odpovědět na otázku: Co bude potom? Odvoláme vládu a defenestrujeme Klausovy úředníky. Budiž. Prezident uprchne do Chile a Nečas požádá o azyl v Anglii. Budiž. A co bude potom?

V Čechách i na Moravě máme to štěstí, že žijeme od třicetileté války ve fungujícím státě. Někdy lépe, někdy hůře. To se ale může změnit. Nikdo nemá představu, jací kmotři by vybírali vládu odborníků, kam by ona směrovala naše daně, za kolik by si půjčovala. Kdo by formuloval otázky pro referenda, jak by se zabránilo zákulisním machinacím.

Vláda lidu v systému, kdy majetek patří jen nemnohým, nemusí být vůbec tím vysněným rájem, ale cestou do pekla. Nejprve zákulisní a pak zjevná totalita a la Robespierre, pomyslí si občan. Ha, do toho nepůjdu. A dobrá idea přímé demokracie letí do koše spolu Holešovskou výzvou.

Dvě stě let stará ústava USA má pouhé čtyři rukopisné strany, ale popisuje do nejmenších detailů, jak se má v zemi vládnout. Otcové zakladatelé byli velmi chytří, ale také velmi praktičtí lidé. Věděli, že tam, kde se ponechají zadní vrátka, se dříve nebo později objeví rota záškodníků. Rozuměli technologii moci a znali lidské slabosti. Snad by stálo za to je napodobit. Abych jen nekritizoval, pokusil jsem se sám o slohové cvičení na dané téma. Jistě jen čirou náhodou mi vyšlo na čtyři strany. Pokud by někdo z čtenářů měl zájem, možno najít ZDE. Prosím o shovívavost, nejsme přece v televizi.