Proč profesor svoji situaci neřeší?

7. 2. 2012

I když jsem se zařekla, že na články v BL reagovat nebudu, tady musím udělat výjimku, píše Sylva Šporková. Už proto, že je mi pana profesora líto -- a přestože mu nemohu pomoct nabídkou zaměstnání, tak doufám, že snad alespoň radou. V článku, kde dr. Máša prosí o nějakou seriózní práci, jsou totiž zveřejněny i údaje o jeho bydlení -- žije se dvěma dospělými dětmi v pražském bytě 3+1, kde platí nájem (bez topení) 14 150 Kč, přičemž majitelka domu odmítla vydat povolení k opravě topení, takže doma mrznou.

Pane profesore, proč jste z tohoto bytu ještě neodešel? Stačí se podívat na jakýkoliv realitní server a získáte nabídku pronájmu desítek třípokojových bytů v ceně od 5 000 Kč -- samozřejmě mimo Prahu. Chápu, že starší člověk s invalidním synem se nechce stěhovat někam na vesnici. Ale co nějaké město blízko Prahy, třeba Kralupy nad Vltavou? Vlakem jste v centru Prahy (na Masarykově nádraží) za 15-20 minut - tedy dřív než z většiny částí Prahy - a třípokojové byty se tu pronajímají od 7 000. Veškeré služby tu jsou asi srovnatelné (zdravotní péče, dostupnost obchodů,...) I s připočtením částky za energie byste platil daleko nižší měsíční položku a navíc byste všichni byli v teple. Vzhledem k vaší práci byste ani moc cestovat nemusel -- překladatel dnes komunikuje se zadavatelem většinou přes internet. A podobných nabídek z jiných měst v blízkém okolí Prahy byste našel spoustu.

Ovšem tenhle smutný případ mě přiměl k širšímu zamyšlení na situací některých seniorů (ale nejen jich). Sice chápu, že starý člověk nerad něco kolem sebe mění, ale nářek lidí, že po zaplacení nájmu jim zbývá na jídlo jen pár stovek vyzní poněkud jinak, když dotyčný žije ve větším bytě v centru Prahy, kde jsou samozřejmě nájmy jedny z nejvyšších. Hlavním důvodem, proč se člověk přestěhovat nechce, bývá poněkud iracionální tvrzení -- žil/a jsem tu celý život, jsem tady zvyklý... Opravdu nevidím jediný důvod, proč by měl člověk hladovět nebo naopak proč by měl stát nějak přispívat někomu na bydlení jen proto, že se dotyčnému nechce měnit jeho zvyky. Jak už jsem psala -- v blízkém okolí Prahy je k pronájmu řada bytů s polovičním nájmem a cesta z těchto měst trvá leckdy kratší dobu než jízda z jednoho konce Prahy na druhý (ať už za dětmi či za přáteli).

Dalším aspektem je rodina. Je smutné, že dotyčný pan profesor má šest dětí a ani jedno není ochotno nebo schopno se o něj postarat či mu nějak pomoci -- naopak, on se stará o invalidního syna a nezaměstnanou dceru. A co ty další čtyři děti? V naší rodině považujeme všichni za samozřejmost, že děti pomáhají svým starým či v problémech se ocitnuvším rodičům. Ovšem takových rodin už není mnoho -- důvody by vydaly na další obsáhlý článek. Začalo to kolektivní výchovou a praxí odkládat rodiče do domovů důchodců, prosazovanou za socialismu -- a pokračuje to důrazem na prosazování osobních zájmů (různá práva člověka bez zdůraznění souvisejících povinnostií), vedoucích k sobeckosti značné části jedinců.

Proto věřím, že současná ekonomická krize by mohla mít i jeden pozitivní dopad: Lidé by si mohli uvědomit, že ne stát, ale právě rodina je ten základ, který pomůže v nouzi -- a že zakládat a především udržovat rodinu a dobré vztahy v ní i v jejím tzv. širším pojetí se člověku vyplácí.

0
Vytisknout
7424

Diskuse

Obsah vydání | 7. 2. 2012