Zajímavé věci

26. 6. 2009 / Boris Cvek

Našel jsem dnes v Britských listech spoustu zajímavých věcí, na které bych rád krátce reagoval (zajímavé jsou ovšem vesměs i ty, na něž reagovat nedokáži). Nejprve ke smrti M. Jacksona.

Domnívám se, že jeho smrt je jakousi symbolickou tečkou za 90. léty minulého století. Svým způsobem zemřel v pravou chvíli. Pro mne osobně byl Jackson spojený nikoli s uměním (mám velký problém produkci šoubyznysu považovat za umění, a to už vlastně od dětství, jaksi instinktivně), nýbrž s optimistickou globalizací ve jménu dobromyslného lidstva, jež uznává všechny hodnoty tolerance, kreativity a dobroty (podobný dojem šířil i Pavarotti).

Asi ne až tak paradoxně skutečná globalizace a rozvoj informačních technologií ukazují stále zřetelněji, že problémy nezmizely, nýbrž spíše se stále víc potýkáme s vyprazdňováním jakéhokoli obsahu.

Od konce 19. století, kdy byl nový věk lidstva jako věk techniky a vědy, čili i věk pokroku a humanity, očekáván s velkými nadějemi, stále lidstvo (zejména to západní) snilo o tom novém, bezprecedentním, moderním ráji. Jackson je jedním ze symbolů posledního podobného snu.

Já se místo takového snění (i když sen jednou sněný člověka už ovlivní navždy) těším stále více jen na to, až dorazí Kindle do Evropy, abych mohl pohodlně pročítat více starých knih. Už mne ani nebaví číst knihy celé větu po větě, nýbrž chci si v nich jen listovat, a k tomu je dobré mít po ruce všude knihovnu, stejně jako si Michel Montaigne vozil tu svou, když vyrážel na cesty.

K článku Karla Dolejšího o antikomunismu cítím pouze potřebu dodat, že je velká škoda, pokud se stále hovoří právě o tom antikomunismu militantním, jako by existoval jen takový antikomunismus. Považoval bych za lepší diskutovat o tom, zda antikomunismus (antinacismus, antifašismus, antirasismus) musí být militantní, zda má smysl být antikomunistou (antinacistou, antifašistou, antirasistou) a zda je slučitelné být antikomunistou (antinacistou, antifašistou, antirasistou) a zároveň přesvědčeným obhájcem liberální demokracie a svobody.

Z článku pana dr. Valníčka mám pocit, že mu příliš mnoho osobně záleží na tom, co hájí, a že se dívá příliš do minulosti, a nikoli do budoucnosti. Nestavím se na žádnou stranu, protože nemám žádné "nadstranické" informace. Ale když si čtu v Nature nebo Science o reformě financování vědy ve Francii, nemám pocit, že pouhé konzervování statu quo je vždy nutně správnou cestou do budoucna. Ve Francii probíhá velice žhavá diskuze, dokonce demonstrace vědců, nicméně Francie prostě zaostává za Británií (o USA nemluvě) ve vědeckém výkonu a vláda prezidenta Sarkozyho není úplně vedle, když žádá zefektivnění systému. Možná ovšem je na tom česká věda podstatně lépe než ta francouzská, a to zejména díky vývoji po 2. sv. válce, jak naznačuje pan doktor Valníček.

Diskuse o knížce Petra Bakaláře Tabu v sociálních vědách je podle mého názoru důležitá. Zrovna jsem dočetl v Nature z 12. března celou salvu dopisů (od prominentních vědců), které přišly do redakce jako reakce na dříve publikovanou dvojici názorových článků o tom, zda vědcí mají, nebo naopak nemají, zkoumat vztah mezi rasou a IQ. Kdyby se podobná diskuze pořádně rozvinula i v ČR, mohlo by se její součástí stát i mnoho zásadních otázek, třeba souvislost IQ se sociálním vyloučením, hodnota IQ vůbec (jedna z reakcí, otištěná v Nature, jasně odmítala vůbec měření IQ jako projev pýchy a nadřazení jedné evoluční adaptace nad jinou) nebo výrazný růst IQ v západní populaci od druhé světové války dodnes.

A konečně se krátce vyjádřím k přetrvávající otázce dotování literárních časopisů ze státních peněz. Napsal jsem o svém negativním postoji k takovému financování na různých místech snad už všechno (mj. i v rozhovoru, který se mnou udělal Martin Škabraha pro časopis TEXTY). Mé rozhořčení z této praxe je ale stále menší, protože se mi zdá, že je patrnější a patrnější, že ona nikam nemůže vést. O žádnou kulturu, stále zřejměji, nejde, jde jen o koryta. Kdo miluje kulturu a kvůli kultuře chce dělat něco pro literaturu, nepotřebuje k tomu státní dotace, jako je nepotřebovala beat generation nebo vydavatelé samizdatu. Taková aktivita je o to ryzejší, hlubší a zarputilejší (přečtěte si Kaddiš), protože je právě kulturou. A to vidím na celé věci jako to nejhorší, co musí být především rozpoznáno z celé té lekce státem dotovaných časopisů: kultura není to, co si přivlastní pár Hunterů a nechá si to zaplatit státem, kultura je to, co dokáže přežít právě bez státu, v ponížení a v beznaději, nebo z peněz těch, kdo kulturu rozpoznají a milují. Kultura je něco vznešeného, co vyrůstá z nejvážnějších otázek lidské existence, nikoli seberealizace za peníze daňových poplatníků, kteří navíc z té seberealizace mají jen to, že jim kdosi vydává svou neschopnost za kulturu (to už je lepší platit zábavu).

Kindle: ZDE

K panu Hunterovi ZDE

Kadiš: ZDE

Rozhovor v TEXTECH: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2009