Jde o systémovou krizi, která do značné míry pramení z nedokonalostí ústavního zřízení.

Ústava České republiky vznikala narychlo při rozpadu Československa. Vychází z československých ústavních tradic, které byly inspirovány kontinentálními principy dělby moci zavedenými po Velké francouzské revoluci a zejména v 19 století. Veřejná moc je podle Ústavy formálně rozčleněna na tři na sobě tu více tu méně nezávislé složky – zákonodárnou výkonnou a soudní. V praxi však u nás řada z nich nebyla dotažena. Moderní ústavní prvky, známé ze západní Evropy, český stát buď nepřevzal vůbec, nebo specificky „po česku“. Složky veřejné moci tak dnes „fungují“ způsobem, o němž v okamžiku, kdy skandální detaily vyplují na povrh, hovoří nejvyšší představitelé veřejné moci jako o „bankrotu právního státu“ (causa Čunek) nebo „pošlapávání principů parlamentní demokracie“ (přeběhlíci). Lid – jenž je podle čl. 2 odst. 1 Ústavy zdrojem veškeré státní moci je na způsob jejího výkonu značně „nasraný“. A není divu. Způsob, jakým orgány moci zákonodárné, výkonné i soudní veřejnou moc vykonávají je totiž až příliš často na hranici (nebo spíše za čárou), kterou zákon stanoví. Nebo v legislativní díře.

Při pohledu na jednání Parlamentu, který se až příliš často zmítá v obstrukcích (jenž v určitých okamžicích patří k legitimnímu způsobu práce opozice), průběh a způsob volby hlavy státu, způsob ustavení vlády a její udržování u moci, stejně jako na „fungování“ justice, opravňují k označení současného stavu jako krize ústavního zřízení.

Tvrzení, že v ČR nefunguje nic, by bylo nepřiměřené. Systém „svým“ způsobem běží víceméně (tu více tu méně) podle nastavených procedur. Problém je jak v „českých specifikách“ těchto procedur - a zvláště pak ve způsobu jejich aplikace - tzv. „po česku“.

Několik příkladů

Trestní stíhání místopředsedy vlády Jiřího Čunka (KDU-ČSL) bylo zastaveno státním zastupitelstvím způsobem, který by následně označen za praktiky „justiční mafie“. S tímto označením se ztotožnil i soudce.

Vláda, jejíž je Jiří Čunek místopředsedou, vznikla díky přeběhlíkům (Michal Pohanka, Miloš Melčák - poslancům kteří podporují vládu ačkoliv byli zvoleni za ČSSD – nyní opoziční stranu).

Hlavu státu Parlament „normálním“ způsobem nebyl schopen zvolit. Při volbě se poslanci mnoho hodin utápěli v procedurálních obstrukcích, aby se následně rozešli s nepořízenou. K instalaci hlavy státu v druhé volbě bylo nutné, aby z řad opozice byl „uloupnut“ další odpadlík Evžen Snítilý.

V řadě případů návrhů zákonů se v Parlamentu neodehrává diskuse s cílem nalezení co nejvhodnějšího způsobu regulace, ale „válcování“ nejen opozičních, ale i koaličních poslanců ze strany ministrů. S tím, že zákon musí být schválen tak jak chce ministr (koaliční trojka ) protože jde o „koaliční kompromis“. Nebo padne vláda!

Slovní spojení „koaliční kompromis“ je v české politické praxi klasickou ukázkou doublespeeku. Koaliční kompromis by ve své podstatě měl znamenat dohodu koaličních stran o podobě zákona, která je přijatelná pro všechny strany zúčastněné v koalici. To by však předpokládalo, že s návrhem zákona budou napřed podrobně seznámeny koaliční strany – a zejména poslanecké kluby. Od členů klubů budou shromážděny připomínky, které budou následně vypořádány. A tak vznikne kompromisní verze. V praxi je situace taková, že jeden z ministrů předloží do vlády návrh zákona, který má být realizací priorit strany jejíž je členem (to v lepším případě – často jde o osobní priority s nimiž se značná část stranických kolegů neztotožňuje). A narazí na odpor. Následně nastupuje koaliční vydírání. Když vy (ministři koaličních stran) neschválíte můj zákon, tak já vám začnu blokovat vaše zákony. V tu chvíli nastupuje mechanismus koaličních trojek (předsedové koaličních stran – aktuálně Topolánek, Čunek, Bursík), devítek (předsedové + za každou stranu 2 místopředsedové nebo odborní garanti). A probíhá dohadování, které je provázeno výhrůžkami rozpadem vlády srdceryvně vzkazovanými přes média. Krize se pak obvykle „jakoby vyřeší“. Momentálně obvykle při jednání neoficiální (nikde nezakotvené)„spertrojky“ Langr – Kalousek – Bursík. Trojka superministrů (vnitro, finance, životní prostředí), kteří skutečně vládnou koalici, nakonec vytvoří onen „koaliční kompromis“. Který ale nemá podobu kompromisního znění konkrétních sporných zákonů, ale výměnného obchodu jeden zákon za druhý zákon (privatizaci, rozhodnutí vlády a pod). Poslaneckým klubům koalice je to následně předloženo tak, že církevní restituce se musí schválit, protože jinak by neprošel „radar“, což by mělo za následek neschválení zdravotní reformy.

Protože nejde o skutečný kompromis koalice, ale o dohodu koaliční supertrojky s jejímiž jednotlivými komponenty nesouhlasí nikoliv nepodstatné části koaličních poslaneckých klubů – musí nastoupit válcování. A proto lze často vidět ministra vnitra, jak po hlasování, které nedopadlo pro koalici dobře (někteří vládní poslanci hlasovali proti), „umravňuje“ poslance, aby „změnili názor“. Někdy se to podaří (vládní batoh v roce 2007) – někdy ne (zaparkování zákona o církevních restitucích do speciální parlamentní komise). A pak vypukává další kolo vládní krize. Způsob vlády v podstatě lze charakterizovat jako řetězec na sebe navazujících krizí. V zájmu spravedlnosti je nutno dodat, že tak lze charakterizovat období všech českých koaličních vlád.

Po televizním vystoupení poslance největší vládní strany Vlastimila Tlustého, v němž tento způsob vládnutí kritizoval, vypukla asi nejhlubší krize současné vlády. Tlustý vzápětí navrhl – a hlasy opozice a své platformy v ODS prosadil - dát k ledu církevně restituční zákon. Hovorkova skupina kontrovala torpédováním části poplatků u lékaře prosazených ministrem Julínkem (ODS) a zablokováním privatizace nemocnic. Vnitrokoaliční „válku“ vystupňoval další člen Tlustého platformy Jan Klas zablokováním návrhů ministra životního prostředí Bursíka (SZ). Dvě členky klubu Strany zelených Zubová a Jakubková na to ohlásily, že nepodpoří umístění amerického radaru v ČR. Přidal se k nim i ministr školství Liška.

Jako řešení této krize, která má kořeny jak v jednotlivých sporných opatřeních, tak i ve způsobu koaliční vlády, premiér Topolánek navrhl přeformátování výborů. Čímž krizi dodal punc celoparlamentního rázu, protože opozice reagovala zablokováním Parlamentu (obstrukcí). Krize se samozřejmě nevyřešila, protože má systémový charakter. Všichni nakonec odcházejí na prázdniny nějak nespokojení.

Opozice je naštvaná, protože byly ve výborech „přečíslována“. Všechny tři vládní strany nadále čelí rebelii části svých poslaneckých klubů, které hlasováním proti konkrétním sporným částem konkrétních zákonů (zdravotní reforma drolená lidovci, reforma police okrájená Tlustého platformou apod.) ohrožují zavedené pořádky. Nebo v jejich rámci i fungování vlády. Jako „nouzové řešení“, které má eliminovat část vlivu vládních rebelů byl zlanařen další přeběhlík od ČSSD, poslanec Wolf. Možná přibudou další. S americkým radarem se rozhodl souhlasit už kdysi ještě jeden poslanec, napojený na pražskou část ODS.

Pátý a šestý článek Ústavy, které definují základy politického systému na volné demokratické soutěži politických stran a na přijímání rozhodnutí na základě svobodě vyjádřené vůle většiny voličů, byly politickou praxí odhozeny do kanálu. Lze tedy oprávněně hovořit o krizi ústavního systému.

Řešení – změna Ústavy

Je tedy všechno špatně? Je viníkem permanentních politických krizí princip koaličních vlád? Nikoliv nutně. Koalice je komplikovaná forma spolupráce stran, které se před volbami snažili v rámci soutěže odlišit. Pokud strany chtějí dodržovat své volební priority, tak je koaliční vládnutí nutně sadou buď kompromisů– nebo bojů. Záleží na naturelu účastníků. Pro pochopení systémových příčin krize je nutno si popsat ústavní systém. Důvody proč do něj byly jednotlivé komponenty zapojeny (respektive jaký mají smysl). A pak je možno hledat chyby ve fungování systému. A cesty k jejich případné nápravě.

Ústava ČR má 7 hlav (částí), s přechodnými ustanoveními 8. Ne vše je v Ústavě špatně napsáno. Např. hlava první, která definuje obecné charakteristiky režimu patří stejně jako Listina základních práv a svobod k nejlepším v Evropě. Zde je mimo jiné definováno, že

• Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1).
• Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní (čl. 2 odst. 1).
• Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo - referendum (čl. 2 odst. 2).
• Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3).
• Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4).
• Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod (Čl. 3)
• Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (Čl.4).
• Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů (čl. 5).
• Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin (Čl.6).

Jednotlivé složky veřejné moci a principy dělby moci mezi ně jsou stanoveny v hlavách 2 až 7. Hlavou druhou je ustanoven Parlament skládající se z Poslanecké sněmovny a Senátu a způsob volby členů obou komor (200 poslanců volených podle principu poměrného zastoupení a 81 senátorů volených většinovým způsobem v jednomandátových obvodech). A též způsoby, jakým se zasedání parlamentu svolává a jak jej lze rozpustit. Ústava rovněž předepisuje pravidla podle nichž jsou parlamentem schvalovány zákony a ratifikovány mezinárodní smlouvy.

V hlavě 3 je definována výkonná moc k níž se počítá prezident, vláda a též centrální úřady zřízené zákonem. Podle této části ústavy je prezident volen na společné schůzi oběma komorami parlamentu. Prezidentovi ústavní pravomoci, z jejichž výkonu není nikomu odpovědný jsou stanoveny ústavou. Ústava rovněž definuje některé sdílené pravomoci, které prezident vykonává na návrh (vlády nebo Parlamentu), které podle praxe zavedené Nejvyšším soudem mohou podléhat soudnímu přezkumu. Stejně jako další pravomoci, které prezident může získat na základě zákona.

Vláda u nás podle ústavy vzniká jmenováním z rukou prezidenta republiky. Musí však do 30 dnů od jmenování získat důvěru Sněmovny, nebo podat demisi. Ze své činnosti se vláda podle čl. 68 odst. 1 zodpovídá Sněmovně, která jí může vyslovit nedůvěru – čímž vláda zaniká (v takovém případě je vláda povinna podat demisi, nebo ji prezident musí odvolat pokud tak neučiní).

Jako součást výkonné moci ústava definuje i soustavu státního zastupitelství, které má vykonávat funkci žaloby v trestním řízení. S tím, že zákon stanoví jak. V případě excesů, které se odehrály v cause Čunek, tedy systémová chyba není v Ústavě, nýbrž v prováděcím zákoně o státním zastupitelství. Respektive ve způsobu, jakým je tento zákon uplatňován (nebo obcházen).

V hlavě 4 je zakotveno postavení soudní moci a Ústavního soudu, který je definován jako strážce ústavnosti. Obecné soudy jsou definovány jako nezávislé tím, že soudci jsou do funkce jmenováni bez časového omezení. Jednotlivé soudy jsou zřizovány zákonem - s výjimkou Nejvyšších soudů, které zřizuje přímo ústava. Výkonná moc ani parlament soudce nemůže zbavit funkce ani jej přeložit na jiné místo (tedy zbavit jej případu, který soudí). Soudce může pozbýt funkce pouze na základě kárného řízení před zvláštním soudním senátem.

V hlavách 5 a 6 Ústava zakotvuje postavení ve své činnosti na vládě a Parlamentu nezávislého Nejvyššího kontrolního úřadu a České národní banky. Hlava 7 definuje územní samosprávu (obce a kraje) a garantuje jejich samosprávnost.

Řada principů, které byly zakomponovány do Ústavy nejsou špatné. Nešťastná je často spíše forma jejich aplikace prováděcími zákony a praxe při jejich provádění. Respektive v případě chybějícího zákona o obecném celostátním referendu jejich absence. Referendum, jako způsob, kterým lid vykovává moc přímo totiž neodmyslitelně patří k moderním demokraciím jako nástroj korekce činnosti politiků občany. Stejně jako přímé, všeobecné demokratické a tajné volby.

Výjimkou je nastavení vztahů mezi složkami moci, které se tvůrcům ústavy příliš nepovedla. Tento článek je napsán ve snaze podnítit polemiku právě o vztazích jednotlivých složek veřejné moci.

Proč to vzniklo

K pochopení proč to nefunguje jak bychom chtěli, a jak to udělat jinak, je nutné si uvědomit jak a proč vznikaly jednotlivé principy obsažené v dnešní Ústavě.

i Princip dělby moci je správný. Ve své dnešní podobě byl vynalezen osvícenci. Jde o institut, který má bránit zneužívání moci. Veřejná moc byla rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní proto, aby jeden člověk (nebo skupina) nemohl neomezeně vládnout, měnit právo podle toho, jak se to právě a jen jemu hodí a svévolně provádět, co se mu namane. Jak to často činili absolutističtí panovníci.

Demokracie – jako kolektivní forma vlády vznikla v antických dobách městských států. Určité formy kolektivního rozhodování a výběru vůdců jsou známy již z dob kmenového uspořádání. Později se však moc zkoncentrovala v rukou oligarchie (úzké skupiny mocnějších než ostatní – silnějších, bohatších apod.), a následně dědičné monarchie (vláda jednoho – např. krále). Fakticky dlouho ani králové nebyli vládci absolutními. Při výkonu moci – realizaci svých rozhodnutí byli samozřejmě odkázáni na různé skupiny – družinu, gardu apod. Z těchto skupin se vyvinula šlechta. Vzhledem k tomu, že král byl při realizaci své vůle závislý na loajalitě družiny, gardy, nebo šlechty, musel svoji moc do značné míry s nimi sdílet. Král tedy fakticky byl odkázán na souhlas (nebo nutnost dohody) s touto skupinou, která v případě nesouhlasu buď nemusela královu vůli realizovat – nebo jej mohla v krajním případě svrhnout (či zabít). Princip dělby moci tedy do určité míry existoval již od dob kmenových shromáždění.

Kmenová shromáždění, Římský senát a později šlechtické sněmy jsou předchůdci dnešních parlamentů. Ostatně slovo Parlament je v psané podobě doloženo už na listině Magna charta libertatis (Velká charta svobod), jejíž vydání si roku 1215 na anglickém králi Janu řečeném Bezzemek vynutila vzbouřená anglická šlechta po vítězné bitvě u Windsoru. Už tato Charta, kterou lze považovat za pravzor dnešních ústav stanovila, že povinnosti (včetně daňových) lze svobodným lidem ukládat pouze na základě zákona schváleného Parlamentem.

K rozdělení moci za účelem ochrany lidských práv zásadním způsobem přispěla další anglická listina The Great Writ (Velký výnos) vydaná roku 1305 králem Eduardem I - známá též jako Habeas corpus (habeas corpus ad subjeciendum – latinsky „ať máš své tělo“). Tento Velký výnos, který byl převzat do listin základních práv a svobod řady států (v USA na něj výslovně odkazuje federální ústava) zaručuje, že nikdo nemůže být zbaven svobody bez rozhodnutí soudu.

Souhrnně principy dělby moci tak jak je známe dnes poprvé popsal francouzský filosof Charles Luis de Montesquieu ve svém díle O duchu zákonů (1748). Montesquieu – velký kritik absolutismu francouzských králů navrhl pevné rozdělení veřejné moci na na sobě nezávislé složky zákonodárnou (parlament), výkonnou (vláda) a soudní, poté kdy porovnal různé systémy vládnutí (a jejich excesy) v tehdy nejvyspělejších zemích Francii, Holandsku a Anglii. K aplikaci jím navržených principů došlo po Velké francouzské revoluci. Soudy a soudci byly ustaveni jako nezávislí – v tom smyslu, že je výkonná moc ani parlament nemohl zbavit funkce. Do té doby mohl funkci soudce vykonávat i šlechtic, který zasedal v Generálních stavech a který mohl být i členem králova kabinetu. Král jej mohl z kabinetní funkce odstranit a při pozbytí pozemkového majetku šlechtic přestal vykonávat soudní pravomoc. Čehož král mohl docílit konfiskací. Parlamentu byla po francouzské revoluci přiznána autonomie v tom smyslu, že se může scházet o své vůli a nikoliv pouze, když je svolán králem (nebo výkonnou mocí).

Až do roku 1848 však vlády (vládní kabinety) existovaly z vůle panovníka. V monarchiích kabinet jako celek, a jednotliví jeho členové museli požívat důvěry panovníka. S Parlamentem se panovník a vláda museli umět dohodnout, protože na souhlasu Parlamentu záviselo, zda vláda bude moci vybírat daně a v jaké výši. Nařízení se silou zákona však mohl vydávat král sám. Jmenování ministrů do funkcí a jejich setrvání nebylo závislé na důvěře Parlamentu. Po roce 1848 na kontinentě padly poslední zbytky absolutismu. Králové přestali být panovníky z Boží milosti, a revolucemi jim byly vnuceny ústavy. Na přelomu 19. a 20. století parlament jako zákonodárce kodifikoval, že pramenem moci už není panovník a ani Boží vůle, nýbrž volič. Po akceptaci této premisy si parlamenty vynutily, že vláda bude závislá na jejich vůli (jako zástupců voličů) a nikoliv na vůli krále. Ačkoliv v té době měl volební právo pouze velmi omezený počet obyvatel (v zásadě plátci daně z majetku), představovalo toto opatření pokrok směrem k demokracii.

V USA, kde nikdy žádný král nebyl, však byly Montesquieueovy principy dělby moci aplikovány odlišným způsobem. Tvůrci Ústavy Spojených států amerických sepsané roku 1774, která je nejstarší dodnes platnou psanou ústavou světa, v ní rovnou zakotvili volený Kongres jako orgán se zákonodárnou mocí. Výkonnou moc svěřili prezidentovi a viceprezidentovi, kteří jsou voleni cestou volitelů delegovaných ve volbách voliči. O ministrech ústava přímo nehovoří, i když stanoví odpovědnost úředníků federální správy prezidentovi. Tvůrci americké ústavy definovali krásně i nezávislé soudnictví, když do čl. III vepsali toto ustanovení „Moc soudcovská přísluší ve Spojených státech Nejvyššímu soudu a takovým nižším soudům, které zřizuje Kongres. Soudcové Nejvyššího soudu i nižších soudů jsou ustavováni trvale; za svou službu dostávají náhradu, která nesmí být během trváni jejich služby snížena.“.

Prezident (a jeho exekutiva) a Kongres jsou tedy v USA na sobě navzájem nezávislými pokud jde o ustanovování do funkcí. Mandát prezidenta i mandát kongresmanů vzniká zvolení ve volbách a složením předepsaného slibu. Prezident samozřejmě musí vládnout podle zákonů schválených Kongresem, který vládě rovněž daňovými zákony a federálním rozpočtem stanoví mantinely. Prezident a jeho vláda však nemusí ke svému fungování požívat důvěry Kongresu a Kongres nemusí požívat důvěry prezidenta. Představitelé moci zákonodárné –(Kongresmani) i výkonné (Prezident a viceprezident) jsou do svých funkcí ustaveni volbami.

Kongresu je pro krajní případ, kdy by prezident vládl v rozporu se zákony, svěřena nouzová pravomoc prezidenta z funkce odvolat. Tím však nezaniká celá vláda. Na místo odvolaného prezidenta podle ústavy automaticky nastupuje viceprezident, nebo případně další funkcionář státu v pořadí, které je stanoveno zákonem vydaným Kongresem.

Jiný model než máme u nás je tedy možný.

Montesquieu by se obracel v hrobě

Tedy kdyby viděl českou politickou praxi... Jak bylo uvedeno výše, formálně český ústavní systém vychází z principů dělby moci, které Montesquieu navrhl. Moc soudní – tedy soudy a soudci, jsou při výkonu funkce podle Ústavy nezávislí na vládě i parlamentu. Soudit však musí podle zákonů schválených Parlamentem. Odvolání proti rozhodnutí soudce je možné k soudu vyššího stupně. Pokud soud vyššího stupně odvolání proti rozsudku vyhoví, může za zákonem stanovených podmínek napadený rozsudek nižšího soudu zrušit (přikázat mu věc k novému projednání), nebo mu může též rozsudkem uložit, jak má postupovat. I proti rozhodnutí odvolacího soudu však existují opravné prostředky cestou dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud je nadán pravomocí sjednocovat judikaturu, jeho rozsudky jsou pro nižší soudy závazné. Nejvyšší soud však „kontroluje ex post“ – cestou rozhodnutí o dovolání může nižším soudům „vnutit“ svůj právní názor (od toho je ostatně soudem nejvyšším). Nemůže však hned na začátku přikazovat nižšímu soudu, jak má případ soudit.

Odvolání soudce vládou nebo parlamentem možné není. Soudce může být zbaven taláru pouze v kárném řízení, kdy je souzen speciálním kárným senátem (tedy soudem, nikoli Senátem, který je komorou Parlamentu). Což je správně.

Horší už to je se státním zastupitelstvím. To je formálně podle Ústavy součástí moci výkonné. Na rozdíl od nejvyššího prokurátora z dob ČSSR, současná nejvyšší státní zástupkyně nemůže přímo řídit práci kteréhokoliv státního zástupce. Přímo úkolovat může formálně pouze své podřízené na Nejvyšším státní zastupitelství. Cestou kontroly nebo iniciace však může ovlivňovat práci vrchních státních zástupců. Ti však mají obdobnou pravomoc v vztahu ke krajským státním zástupcům a ti zase k okresním. Vezmeme-li v úvahu, že nejvyššího státního zástupce vláda může nejen jmenovat, ale i odvolat, tak se nám v této kombinaci nezávislost státního zastupitelství, o níž hovoří Ústava, poněkud vytrácí. To je systémový problém. Postupy použité v cause Čunek však šly i za rámec, takto problematicky nastavený zákonem. Tak konstatoval soudce Cepl jr..

Otázka je, jak by bylo možné nezávislost funkce žaloby v trestním řízení vyřešit. V některých státech jako Francie či Itálie je část pravomocí, které u nás vykonává státní zástupce, svěřena vyšetřujícím soudcům. K provedení úkonů trestního řízení ve fázi vyšetřování tam policisty nepověřuje (a nedohlíží nad nimi) státní zástupce nebo prokurátor, ale vyšetřující soudce. K zastavení vyšetřování nebo k odložení věci je tedy nutný souhlas vyšetřujícího soudce. Funkci vyšetřujícího soudce vykonává soudce – tedy osoba se všemi atributy nezávislosti. Není možné jej „zvrchu“ (ani od vlády) nijak úkolovat. Proti jeho rozhodnutí se však lze odvolat k vyššímu soudu. Skandál jako v případě Čunek tedy ve Francii právně není možný. Vyloučeno samozřejmě není zkorumpování soudce. Avšak jeho dopady značně omezuje možnost odvolání k vyššímu soudu. Znesnadňuje jej však též nikým nezpochybňový systém kontroly majetku automatickými počítačovými systémy berní správy. Tedy něco, co v Česku rovněž nemáme.

Prokurátor ve Francii provádí žalobu u soudu. Nemůže však svévolně zastavit řízení. Obdobně jako se tomu stalo v případě v němž měl být trestně stíhán náměstek ministra zdravotnictví Schneider. Na rozdíl od Ćeska ve Francii mají poškození i v trestním řízení přiznán statut strany sporu a mohou být v procesu řádně zastoupeni advokátem. Což jejich procesní postavení posiluje.

Vláda bez důvěry sněmovny

Otázkou na diskusi je proč musí mít vláda důvěru Sněmovny. Jak bylo uvedeno výše, tento model vznikl v Evropě tak, že Parlament vzal pravomoc panovníkovi a přiřkl ji sobě jako zástupci lidu – tedy pramene veškeré moci. Jak bylo popsáno na případě USA je možný i jiný model. Tedy vláda vzniklá z vůle voličů.

V situaci, kdy je existence vlády závislá na udělení důvěry ze strany Sněmovny je v Česku politickou praxí princip dělby moci deformován. Je nepochybně správně stanoveno, že vláda se ze své činnosti někomu musí zodpovídat. Kromě vyvozování odpovědnosti formou voleb, kdy účet vládě vstavuje volič je samozřejmě nutný i soudní přezkum rozhodnutí exekutivy, který je možný podle Správního řádu. Zakotvení ústavní odpovědnosti vlády vůči Parlamentu je rovněž žádoucí. Otázka je v jaké formě. Sněmovně by nepochybně měla zůstat pravomoc kontrolovat činnost vlády, vyžadovat si dokumenty a vysvětlení. A v krajním případě, kdy zjistí závažná pochybení i možnost vládu odvolat cestou vyslovení nedůvěry. Na zvážení by jistě mohlo být i zavedení možnosti hlasovat o vyslovení nedůvěry jednomu konkrétnímu členovi vlády.

Zcela legitimní otázka na diskusi je i „proč musí vláda žádat Sněmovnu o důvěru aby mohla začít vládnout?“. Systém by mohl být nastaven i tak, že prezident republiky jmenuje osobu nominovanou politickou stranou, která vyhrála volby do funkce předsedy vlády. Na jeho návrh pak jmenuje ostatní členy vlády. Vláda by samozřejmě mohla být jednobarevná i koaliční. Vláda by samozřejmě nadále musela vládnout podle platných zákonů. V situaci, která nastala po volbách v roce 2006 by však nebylo nutné ke vzniku vlády získávat přeběhlíky jako v případě Melčák a Pohanka.

Pokud by ústava byla zároveň změněna tak, že by prezident byl volen v přímých volbách, tak by k instalaci hlavy státu nemusel být odlupován z opozice další odpadlík jako Snítilý.

Jako kompenzaci na vyvážení této formy posílení moci výkonné by Parlament mohl být nadán pravomocí úkolovat vládu. Usnesení Sněmovny by v takovém případě měla mít pro vládu závazný charakter.

Jak již bylo uvedeno výše,vláda by musela vládnout podle platných zákonů. Nebo požádat parlament o jejich změnu. Pokud by však vláda nemusela vznikat tak krokolomným způsobem jako Topolánkva, předtím Paroubkova, Grossova, Špidlova a obě vlády Václava Klause, tedy nemusela by obtížně za vzniku ne příliš soudržných koalic žádat o důvěru, tak by se vztahy vlády a Parlamentu mohly opět vyvážit. To apriori nevylučuje vznik koalic. Buď na celé volební období, nebo na určitou část, či případně ad hoc koalic na jednotlivé zákony. Mohly by samozřejmě vznikat vládní koalice – tedy vlády složené z ministrů z různých stran. Ve Sněmovně by však mohly vznikat i ad hoc koalice pro určité problémy bez ohledu na to která strana je ve vládě a v opozici.

Pokud by zůstal zachován volební systém postavený na principu poměrného zastoupení, tak by to dokonce bylo více demokratické než dnes. Zákony vzešlé z takto na vládě nezávislého Parlamentu by určitě více odrážely vůli voličů vyjevenou ve volbách. Další bloky Temelína by se pravděpodobně stavěly. Existovaly by však i daňově zvýhodněná biopaliva. Zřejmě by však nevznikl Kalouskův batoh v podobě v jaké vstoupil v platnost zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů.

Formulace „na vládě nezávislý parlament“ nevznikl písařskou chybou- jde o záměr. Formálně je vláda závislá na Parlamentu. V praxi to však vypadá tak, že trio superministrů neustále nutní koaliční poslance (a přeběhlíky) hlasovat nikoliv pro skutečně konsensuální návrhy zákonů. Tedy pro zákony o jejichž podobě se Parlament shodl, nebo aspoň většina jeho členů. Koaliční poslanci jsou nuceni hlasovat pro zákony s jejichž podobou většina poslanců není ztotožněna (a někteří proto rebelují), ale pro něž musí hlasovat, protože jsou vydíráni hrozbou rozpadu vlády.

Ve skutečnosti tedy triumvirát superministrů vládne Parlamentu. Takhle to ale nebylo zamýšleno ani Montesquieuem, a asi ani tvůrci Ústavy. I to je důvod, proč někteří vládní poslanci rebelují. Vláda to však řeší „lovením“ dalších přeběhlíků. Tedy způsobem, který odporuje demokratickým principům. A ve svém důsledku vede k mrzačení parlamentního systému. A vlastně i ústavního principu dělby moci.

Ke změně Ústavy je nutný souhlas tří pětin poslanců a tří pětin senátorů. Možností jak řešit nastalou krizi systému je jistě více. Jedním z nich je změna volebního systému, nebo i zavedení imperativních mandátů jako za Československé republiky. I když to by bylo asi ještě méně demokratické než dnešní praxe. Výše popsaný návrh by mohl být též jedním z řešení o nichž by se mohlo diskutovat.

Navržené přerozdělení pravomocí a doplnění referenda by se daleko více blížilo původnímu Duchu zákonů od Charlese Montesquieua, než česká praxe, v níž se vláda opírá tu od 2 tu o 4 přeběhlé poslance. Těmi kompenzuje výpadky a rebelie poslanců vlastních.

Nechť tento článek přispěje k diskusi o možných změnách ke zlepšení stavu naší politiky. Dříve než na Parlament a vládu lidé začnou házet dlažební kostky...

Autor je poradce poslance ČSSD a stínového ministra vnitra Františka Bublana