Posledních sedm let jejího života jsem jí byl denně nablízku, neboť byla imobilní. V devadesáti letech se bez komplikací podrobila operaci šedého zákalu i druhého oka. Sledovala zpravodajství, četla, vzpomínala,srovnávala, hodnotila.S velkým klidem a nadhledem. V její blízkosti jsem měl možnost si uvědomit smysl bagatelizovaného pojmu „moudrost stáří“. Jako moudrost dítěte ze známé pohádky. Které přímočaře pochopilo a vyjádřilo nahlas to, na co každý sice zírá, ale nevidí to – král je nahý...

I proto se hrozím názorů prezentujících stáří jako téměř totalitní přežitek. Ostatně - z již dávného pobytu v Indočíně si pamatuji, že jazyky tamních kultur rozlišují pozdravy dle věku osloveného. Pozdravit starého člověka se vyjadřuje slovy úcty a vážnosti.

Srdce mojí maminky počátkem července atakovala krevní sraženina. Na koronárce jí fundovaně stabilizovali a úspěšná katetrizace jí dávala šanci uzdravení. Museli jí však ústy zavést do plic trubici od přístroje podporujícího dýchání, což si zároveň vyžaduje navození umělého spánku.Záležitost riziková úměrně věku.Po asi osmačtyřiceti hodinách, když předtím omezili přísun anestetik, se mnou již dokázala navázat oční kontakt a otáčet hlavou.V obličeji se i přes velkou únavu projevovala mimika.Ale – matčino onemocnění přišlo na počátku tzv. „dlouhého víkendu“, od státního svátku ve čtvrtek 5.7. až po neděli.Což v kombinaci s vydařeným počasím vyprázdnilo koronárku. Přítomný lékař již podle věku ještě nepatřil mezi zkušené „kapacity“. A tak se vedoucí oddělení pojistil dohodou s lékařkou na ARO k vyjmutí zmíněné trubice.

Asi před dvaceti lety jsem po těžké autonehodě prožil na takovém oddělení čtyři týdny. Protože jsem se „podruhé narodil“, navzdory jejich poslání „uspat“ pacienta před zákrokem odborníků a posléze jej „probudit“, choval jsem k ARO bezmeznou důvěru.

„Probouzející“ se maminku tedy převezli „doprobudit“ k odborníkům. Respektive k odbornici, jak jsem zjistil.K mému údivu však byla opět v narkóze, neboť paní doktorka jí, jak pravila, potřebovala utlumit. Srdeční akce byla totiž chvílemi zvýšená až na 140, což je o šedesát více, než činí optimum.

Nicméně na koronárce mně ještě před jejím převozem lékař stačil naznačit, že v důsledku předchozích zásahů je v jejím organismu zvýšena hladina toxických látek.

V medicíně jsem laik. Nicméně mám za to, že již takto intoxikovaný organismus vyžaduje zásahy snižující množství život ohrožujících látek. A nikoliv přísun dalších, jejichž prostřednictvím se paní doktorka rozhodla maminku „tlumit“.

Na svátek připomínající M.Jana Husa jsem na ARO volal brzy ráno a posléze před polednem. Nicméně ve zlé předtuše jsem namísto doporučeného večera zavolal v 15:00. Paní doktorka mně sdělila, že maminka „je na megadávkách“ jakéhosi „životabudiče“. Dodala, že jí nebude „držet déle než hodinu“. A abych sebou hodil, chci-li jí ještě zastihnout naživu.

Od čtvrté, do asi čtvrt na sedm, jsem byl u jejího lůžka.

Předcházela tomu však rozprava s paní doktorkou, kterou uvedla slovy, že „matka není perspektivní“. Na vysvětlenou upřesnila, že vlastně již každý po šedesátce není perspektivní. Oponoval jsem, že matka mého známého, docenta z nedalekého pavilonu, se dožila díky kvalitní odborné péči téměř stopěti let. Tón paní doktorky mne však po několikadenním psychickém vypětí a únavě knokautoval, a tak jsem se rozbrečel. Pro maminku, lítostí a bezmocností. A prosil, aby udělala, co lékař přeci musí. Nikoliv než jednu hodinu. Že jsem si neobjednal euthanasii...

Paní doktorka si však stála na svém, že „nebude zachraňovat shnilobu“, což v reakci na můj výraz vysvětlila „nezvratnými změnami buněk v periférii, jak to dokazují studené končetiny“. Oponoval jsem, že matku přikryli jen prostěradlem, a když jsem jí chvilku podržel ruku v dlaních, zahřála se, jevila tudíž vitální reakci. Neměl jsem ani sílu ironicky poznamenat, že v nemocnici se tedy zachraňují jen „neshniloby“, zdraví.

Paní doktorka posléze slíbila, že jí tedy nebude držet pouze hodinu.

Nezbylo mi než v to doufat, neboť na koronárce nebylo koho požádat o pomoc, s kým iniciovat konsilium. A ani na ARO, mimo paní doktorky a desítky pacientů, jsem jiného lékaře nezaznamenal.

Byl přeci „dlouhý víkend“ a krásné počasí.

Když jsem asi po půl hodině dojel domů, zazvonil po chvíli telefon. Úřednice z pošty začala ohlašovat telegram, ale přerušil jsem jí. Zavolal jsem do špitálu a paní doktorku požádal, aby mamince odstřihla pramínek vlasů, který uložím ke stejné relikvii po otci a její mamince.

Kamarád, a šéf jednoho okresního ARO, mne již v minulosti opakovaně ujistil, že léčení pacientů této věkové kategorie je v podstatě jejich trápením.

Jedna známá internistka prohlásila, že doktoři z ARO jsou brutální.

Primář jiného oddělení mně doporučil trvat na zdravotní pitvě.

Další ze známých lékařů, se s účastí rozpovídal o bolesti jakou měl při stejné příležitosti asi před rokem.

A tak jsem ze spontánní, soukromé miniankety mezi lékaři dovodil, že ti, kteří mají v popisu práce bezprostředně zápasit o životy všech bez rozdílu, a do poslední možné šance, mají uvažování jakýchsi eugeniků. Dát přednost zdravým, perspektivním. Ti, kteří jim nemohou konkurovat, budou mít i na tomto poli smůlu.

Objevuje-li se dnes opět jakýsi „příliv“ úvah o euthanasii, doporučil bych diskutujícím i jejich obecenstvu, zajímat se rovněž o již existující obyčeje a úzy „odchodů“ v nemocnicích. Zřejmě založené mj. na výkladu o „perspektivnosti“ pacienta v závislosti na jeho věku.Či do role „osudu“ se pasujících lékařů, kteří se rozmyslí, či nikoliv, „držet“ pacienta.

A návdavkem k tomu se vcítit do pocitů „neperspektivních“ a těch, kterým jsou bráni.

Když jsem přebíral památku na matku, paní doktorka sdělila, že se pitvy zúčastnil kolega patolog a ona.

Zdroj: Právo 28.5.1996

Autor vyučuje předměty Stavební a bytové právo, Ústavní právo a státověda na katedře veřejné správy Právnické fakulty v Plzni