O co vlastně v kauze vlastně šlo? V listopadu 2005 schválila hodnotitelská komise SROP 11 projektů tzv. nadregionálního charakteru v oblasti cestovního ruchu. Mezi nimi byl i projekt obecně prospěšné společnosti Bono Publico z Budišova na Třebíčsku týkající se rekonstrukce dvou nemovitostí na objekty cestovního ruchu. Z informace na webu www.strukturalni-fondy.cz se dovídáme, že celkové náklady projektu byly 120 613 131 Kč, přislíbená dotace z strukturálních fondů EU 49 496 670 Kč a ze státního rozpočtu (tzv. "kofinancování") 15 203 330 Kč (celkem tedy oněch 65 milionů, které jsou zmiňovány v denním tisku). Projekt byl podán v rámci tzv. 4. výzvy někdy na počátku roku 2005, v době, kdy v čele MMR stál Pavel Němec.

Je ještě třeba připomenout, že minimální hranice pro přijetí projektu do nadregionálního schématu je 3 miliony EUR uznatelných nákladů, tj. o něco méně než 90 milionů Kč. Vzhledem k tomu, že kraje mohly spolufinancovat pouze malé projekty (tak do 10 -- 15 milionů Kč), byla tady dotačně nepokrytá zóna středních projektů. Tyto projekty by spadaly velikostí pod grantová schémata krajů, které však na jejich financování neměly alokovány finanční prostředky. Jejich nositelé se je proto snažili všemožně spojovat, nafukovat a zvětšovat s cílem překonat magickou hranici tří milionů EUR. To byl zcela jistě i případ projektu společnosti Bono Publico, neboť samy o sobě zámečky v malé obci Budišov i v Třebíči žádný nadregionální význam nemají.

Abychom lépe pochopili pozadí případu, musím ještě dodat, že již k žádosti o podporu se povinně přikládá tzv. "podrobný rozpočet" potvrzený nějakým odborníkem v oblasti stavebnictví (projektantem, rozpočtářem stavební firmy apod.) a opatřený jejich podpisem a razítkem. Bez tohoto dokumentu by byl projekt bez milosti vyřazen, žádné úplatky by nepomohly. V rozpočtu odborník potvrzuje, že ceny v něm uvedené jsou tzv. ceny obvyklé pro daný účel. Tímto odborníkem nemohl být ani starosta Péťa ani jeho povedení kamarádi. Pokud je skutečně pravda, že rozpočet byl nadhodnocen o 30 milionů korun, pak je minimálně spoluviníkem ona osoba stvrzující jeho správnost. Zůstává otázkou, proč byl projekt takto nadhodnocen, když zdánlivě i bez nadbytečných milionů dosáhl hranice potřebné pro přijetí do programu. Neznám obsah projektu, mohu se proto jen domnívat, že část nákladů byla tzv. "neuznatelných" a tudíž bez oněch "dodatečných" třiceti milionů uznatelných nákladů by nebylo možné žádost vůbec podat.

Z výše uvedeného přehledu vyplývá dále, že přislíbená (nikoli přidělená!) dotace pokrývala zhruba 50 % rozpočtových nákladů projektu. V projektovém návrhu však musí žadatel uvést (a po schválení podpory ještě před podpisem smlouvy i prokázat) spolufinancování z vlastních finančních prostředků či z úvěru (leasing není přípustný). Do přípravy projektu tedy nutně vstupuje i banka, u níž probíhá standardní úvěrové řízení. Protože se úvěr musí splatit z vlastních vyprodukovaných prostředků, jde koneckonců o vlastní zdroje. Pro podstatu kauzy z toho vyplývají dvě skutečnosti. Za prvé, údajné nadhodnocení rozpočtových nákladů musela "spolknout" i financující banka a za druhé, nemohlo jít o záměr okrást výlučně stát, ale i vlastní obecně prospěšnou společnost (v rozdělení zhruba půl na půl).

Podané projekty hodnotí nezávislí hodnotitelé. Ti ale vycházejí z předaných podkladů, za jejichž správnost žadatelé ručí. Nemají za úkol kontrolovat, zda rozpočet není "nafouklý", ani na to nemají prostředky. Ve prospěch doporučení žádosti pravděpodobně svědčila lokalizace projektu do regionu se soustředěnou podporou státu.

Zpronevěru peněz v procesu realizace projektu komplikuje několik nastavených mantinelů. Na všechny rozhodující dodávky musí být vypsáno výběrové řízení podle zákona o veřejných zakázkách (zákon č.40/2004 Sb.). Dotace se proplácí až po dokončení stavby, popřípadě nějaké její části (pokud je projekt rozdělen na etapy), na základě předložených podkladů, především vystavených faktur. Probíhá nejen důkladná kontrola dokladů, ale i dohlídka přímo na místě kvalifikovanými odborníky. Na závěr je projekt povinně kontrolován nezávislým auditorem. Ještě po řadu let je nutno uchovávat doklady pro případné následné kontroly nejen u žadatele, ale i u jeho dodavatelů. Kontrolor může tedy prověřit i faktury subdodavatelů materiálu a služeb a tak zpětně zjistit nadhodnocení rozpočtu.

Kromě toho přidělené peníze končí u dodavatelů, žadateli nic nezbývá. K tomu, aby mohl zpronevěřit část dotace a úvěru, musí žadatel najít takového dodavatele, který je ochoten z proplacených částek faktur vrátit v hotovosti a bez potvrzení dohodnutý desátek. To je možné v řádu statisíců, možná jednoho dvou milionů, ale ne v řádu desítek milionů. Představa, že by si několik jednotlivců rozdělilo čtvrtinu rozpočtových nákladů projektu, je absurdní.

S trochou nadsázky mohu konstatovat, že si Doležel a spol. umanuli "prodat Karlštejn". A tenhle blábol šíří sdělovací prostředky a emotivně probírají politici na tiskových konferencích. Všichni mluví o pokusu zpronevěřit fondy EU, ale dotyční vykukové z toho nebyli zatím vůbec obviněni! A přitom tam v případě, že informace z médií jsou pravdivé, šlo minimálně o pokus o podvod (a nejen dotační, ale s největší pravděpodobností i úvěrový!) či zpronevěru. Policisty z ÚOOZ ale asi více přitahují úplatky, které byly v kauze zřejmě skutečně vyplaceny, zajímalo by mne ovšem za co. Hodně to připomíná scénář "pět na stole českých". Stejní investigativní novináři, stejní "šibalové" předstírající svoji důležitost a styky. Jediný reálně účinný úplatek mohl být vyplacen či slíben zástupci stavební firmy, která pak "vyhrála" výběrové řízení. Nedovedu si však představit, že by něco zmohly peníze pro úředníky na ministerstvu. Tady asi Doležel blufoval stejně jako v případu privatizace Unipetrolu.

Nejsem přesvědčen, že policisté z ÚOOZ jednali na politickou objednávku. Ti pouze rázně a profesionálně reagovali na vzniklou situaci. Ovšem tu situaci časově i prostorově naaranžovali redaktoři TV NOVA a u nich bych si objektivností a nestranností tak jistý nebyl. Své informace pustili do světa právě před komunálními volbami a uštědřili nenáviděným socanům pořádně tvrdou ránu. Je smutné, že předáci ČSSD (především Stanislav Gross) v minulosti dopustili, aby se na ně nalepily pochybné existence s kontakty na podsvětí, a tím poskytli novinářským šikulům s dobrými styky na policii příležitost je politicky zdiskreditovat. A ještě tak obratně, že jim za to znemožnění museli poděkovat. Mohou se sice utěšovat, že se to stává i jinde a jiným, ale následky ponesou ještě dlouho. A s nimi i ti, jejichž zájmy by měli politicky zastupovat.

Autor, člen vedení Komory evropských poradců, působí v oblasti strukturálních fondů EU