Tato strategie funguje. Cameron byl kritizován za to, že napodobuje příliš otrocky Blairův projekt. Jeho odpověď, že Blairův projekt Blairovi nikdy neuškodil, je přesvědčivá, i když irituje westminsterskou vesnici (tj. anglický parlament, pozn. red.) -- tato vesnice totiž má moc ráda styl, i když se za to sama nenávidí.

Cameron se dosud vždycky vyhýbal jakékoliv kontroverzi a snaží se nepostrašit středového voliče. Pokud existuje na přístupu "styl, nikoliv program", nějaké riziko, je to jen to, že tohoto přístupu už tak dlouho používal Blair.

Cameronův projev v neděli na stranické konferenci inteligentně reagoval na potřebu voličů. Možná v ní chyběly vtipy a Cameron zjevně potřebuje školitele -- podívat se na text uprostřed věty likviduje oční kontakt s divákem a narušuje dojem "upřímnosti". Cameron správně hovořil o "odpovědnosti společnosti, namísto odpovědnosti státu" -- distancoval se od labouristického etatismu, ale i od drsných forem thatcherismu. Blair naučil současnou generaci politiků, že veřejný projev musí být částečně jako kázání, částečně jako vystoupení komika. Jediné, na čem záleží, je to, aby projev působil přesvědčivě. Politik musí mluvit o hodnotách, nikoliv o politickém programu, o svém přesvědčení, nikoliv o problémech, které hodlá řešit. Politik nesmí říci nic, co by mohlo někoho urazit.

Navzdory povrchnosti a důrazu na styl je však v Cameronově přístupu něco, co by možná dokázalo během času využít jedné velké labouristické slabosti.

I když Cameron vždycky přiznává, že to Tony Blair "myslel dobře", poukazuje na to, že Blairova a Brownova posedlost mocí a touhou "naprosto všechno ovládat" vedla k "zestátnění všeho". Labouristická strana je strana pesimismu. Je přesvědčena, že jednotliví lidé v Británii, asociace i kvalifikovaní profesionálové jsou ve skutečnosti nekompetentní, a ústřední vláda, ministerstvo financí a vládní "cíle" je musejí pořád vodit za ručičku. Tak vzniká "kultura neodpovědnosti ... jejíž nezamýšlené důsledky působí mnoho škod."

Nová Cameronova antiteze spočívá v decentralizaci. Cameron deklaruje: "Chci důvěřovat místním představitelům, a ne je ochromovat: předáme moc místním úřadům a místním lidem." To by mělo lidi osvobodit a vytvořit prostor pro autonomii profesionálů. Mělo by to obnovit společenskou odpovědnost, která bývala kdysi základem britského sociálního systému, než ji stát centralizoval a ochromil.

Cameron si zřejmě uvědomuje, že on a jeho tým ví, co je špatného na Blairově státním sektoru, ale bude schopen volebně využít toho, že opraví tyto Blairovy chyby.

Samozřejmě, že poradci asi Cameronovi radí, aby svůj projekt udržoval v co nejmlhavější formě. Avšak Cameron musí vědět, že může ušetřit miliardy liber z fondů ústřední vlády prostě tím, že zruší Blairovy obří vládní počítačové projekty a zlikviduje přezaměstnanost centrálních úřadů, která vznikla v důsledku Brownovy likvidace místních úřadů a soustředění veškeré moci v centru. Daně by bylo možno snížit o 2 až 4 procenta prostě tím, že by se zrušil centrální dohled nad školstvím, zdravotnictvím a policií, který blairovci zavedli od té doby, co se dostali k moci.

Cameron našel vzrušující politickou cestu, na níž je Labouristická strana zranitelná a kde má konzervativní ideologie už dlouho teoreticky (i když ne nutně v praxi) jasnou odpověď: méně centrální vlády. Ale tato odpověď není bezbolestná a pro Camerona je "bezbolestnost" hodnotou nade vše. Otázkou je, zda tuto politiku myslí vážně.

Podrobnosti v angličtině ZDE