Ariel Šaron žil po většinu života jako farmář-voják. Nejprve bránil vlastní vesnici před útočníky, pak pronásledoval své nepřátele, dobýval a ničil jejich vesnice, pak stavěl vlastní nové vesnice, pak je vojensky bránil, pak znovu pronásledoval nepřátele, a tak dál, znovu a znovu, jako v začarovaném kruhu.

Začalo to v mládí, kdy proti sobě začali bojovat kluci pastevci, během let se z toho staly obrovské války s mnoha tisíci tanků na obou stranách. Po celý svůj život zastával názor, že to, čeho nelze dosáhnout silou, lze dosáhnout větším množství síly. Tvrdil, že když my Izraelci vytvoříme určité věci, Arabové to budou muset přijmout a svět to nakonec bude muset uznat.

Během války o Suezský průplav hrozil vyslat armádu proti politikům, pokud by udělali Arabům jediný ústupek. Provedl krutou invazi do Libanonu a pokusil se vytvořit silou na Blízkém východě nový pořádek. Založil stovky osad se statisíci židovskými osadníky na Západním břehu, v pásmu Gaza, na Sinai, na Golanských výšinách.

Šaron pro mě symbolizoval všechno, co nesnáším na své zemi: svatouškovství, založené na násilí, směsici brutality a sebelítosti, nekonečnou chtivost po území a mystické náboženské výrazivo, které mi vždycky z úst tohoto světského, hedonistického vojáka připadalo pokrytecké. Nikdo jiný než Šaron nezosobňoval opilost tolika Izraelců mocí.

A pak, před dvěma lety, došlo k náhlé, záhadné proměně. Začal hovořit úplně jiným jazykem. Začal říkat, že okupace je katastrofou pro okupované i pro okupanty. Začal hovořit o dvou státech pro oba národy. Uvedl, že hodlá stáhnout židovské osadníky a izraelskou armádu z Gazy. A nakonec to provedl.

Jenže měl jen dva roky na to, aby odčinil to, co předtím dělal 35 let. Všechny osady na Západním břehu a na Golanských výšinách stále ještě stojí jako památníky Šaronovi.

Nikdo neví, proč se v závěru svého života tak změnil a co ještě chtěl udělat pro věc smíření.

Šaron nikdy nezasedl s Palestinci a nikdy s nimi nebyl ochoten hovořit tak, jak spolu mluví sousedi. A nyní nás opouští a říká nám toto: Pochopil jsem, že jsem dělal chyby. Snažil jsem se je nakonec napravit, ale můj život na to byl příliš krátký.

Kompletní článek v angličtině ZDE