Krizové řízení je účinné právě proto, že reaguje na krizi. Trvá-li to ale příliš dlouho, pak se "pragmatici" přizpůsobí, zatímco ochota "idealistů" k obětem bude klesat. Navíc i krizová centra podléhají byrokratické degeneraci. S tím vším klesá efektivita původně třeba i úspěšných opatření. V krizi se prostě trvale žít nedá, i kdyby se měl původně krizový stav stát normou.

Vyberme si mezi velkými společnostmi nějakou méně sympatickou; tato společnost je pod kontrolou konkurence, zákazníků, vlád a veřejného mínění. Zkusme si šéfy této společnosti představit jako manažery zmíněného krizového centra. Tady kontrola ze strany konkurence a zákazníků odpadá. Částečně to můžeme vidět na českém ČEZu, jak JK správně uvádí. Neměli bychom se tím spíš obávat "krizových center" s pravomocemi nepoměrně většími?

Jindřich Kalous oceňuje kubánský model zemědělství a zároveň "nesympatizuje" s jeho politickým zřízením a porušováním lidských práv. Ale je možné jedno bez druhého ? Castro dělá, co musí, aby se udržel u moci. Jeho poddaní dělají co musí, aby přežili. "Ekologická udržitelnost" je tomto případě pouze vedlejším efektem. Jako cíl by se asi Castrovi prosazovala mnohem hůře, neboť by se nemohl opřít o kubánský nacionalismus. Kdyby na Kubě vládla demokraticky zvolená vláda, nejspíš by hledala jiné cesty. Například normalizaci vztahů se Spojenými státy. "Ekologové" by asi zcela propadli. Obávám se, že s "krizovým řízením" dosud nekrizového ropného problému by to dopadlo podobně.

(Mimochodem, srovnávat Kubu s Haiti není zrovna korektní. Tenhle stát byl proslulý chudobou a nenávistí už od svého založení. A to i ve srovnání se sousední Dominikánskou republikou, která jinak taky není zrovna rájem na zemi. Naproti tomu Kuba vždy patřila v rámci Latinské Ameriky k bohatším zemím. V předlistopadovém Československu se také žilo mnohem lépe, než v klimaticky a politicky srovnatelném Rumunsku. Pokud vím, nikdo to nikdy za úspěch československého socialismu nepovažoval.)

Jindřich Kalous patří k lidem, kteří kladou správné otázky, ale odpovídají na ně ve stylu "zásadních řešení" podle rovnic o jedné neznámé. O smýšlení průměrného amerického konzervativního voliče toho nevím dost, abych ho mohl zevrubně hodnotit. Ale nemyslím, že by na tom byl v tomto směru o mnoho hůře.