Zaznamenání hodnou měrou se na této kritice podíleli čtenáři ze Slovenska, což nemá být provokativní poznámka, nýbrž potvrzení tamní, daleko větší religiozity.

Jenže Česká republika je naopak jednou z nejsekularizovanějších zemí Evropy, a při obecném pohledu i světa. Přesto se drtivá většina věnovala této události s vysokou intenzitou a nasazením.

Reportér ČT se dlouhodobě usadil před papežovým sídlem, stejně jako mnoho dalších mediálních zástupců a štábů, aby byl nablízku v okamžiku, kdy zhasnou světla v papežově pokoji. České deníky a jejich internetové divize pečlivě sledovaly aktuality tiskových agentur, aby přišly s důležitou zprávou v reálném čase. Dobu čekání vesměs vyplňovalo ničím nenarušené vytváření papežova ideálního posmrtného obrazu, vesměs v úzkých souvislostech s jeho tolerantním přístupem k ostatním náboženstvím a s jeho podporou polským odborářům ze Solidarity v boji proti komunistickému režimu. O kontroverzním trvání na inkriminovaných částech křesťanského dogmatu nikde nepadlo ani slovo.

Trochu to připomíná situaci po smrti Jiřího Rumla, původně stalinisty se sympatiemi k režimu padesátých let, posléze obrozence let šedesátých a následně disidenta a chartisty a renovátora Lidových novin. Právě Lidové noviny stály před nutností nějak se vypořádat s nekrologem svého prvního polistopadového šéfredaktora a nebyla to určitě úloha jednoduchá. Zmínku o stalinistické minulosti tak kompenzovala celá řada až patetických osobních vzpomínek, zejména na Rumlovo působení v disentu, propuštění z komunistického kriminálu po listopadovém převratu a z jím řízeného znovuzrození Lidových novin.

V případě papežově však nepadla jediná kritická zmínka. Jistě, Karol Wojtyla neměl ničím potřísněnou minulost a jeho pontifikát je považován v dějinách katolické církve za přelomový, ale přesto: je to oprávnění k tomu zamlčovat fakta, která jsou s papežem neoddělitelně spojená? Právě proto, že zemřel papež a ne "jen" Karol Wojtyla, se zdá být krajně neobjektivní ignorovat záporná fakta.

Martin Škabraha poskytuje na Britských listech vysvětlení nekritického obrazu papeže tím, že "papež měl přece dobré srdce", respektive, že byl takto globálně vnímán. Ať činil cokoli, i kdyby to v konečné podobě měla být i smrt, činil tak s láskou. I taková může být podoba porozumění skutečnosti z hlediska spolupůsobení mediálního vlivu na veřejné mínění a symbolu, který je historickým ztělesněním autority.

A právě otázka autority je z našeho hlediska nejdůležitější. Má sloužit ikona Jana Pavla II. k posilování vlivu a restaurace autority katolické církve? Už jsem takové názory zaznamenal.

Vzhledem k neúměrně emocionálnímu a kýčovitému přístupu médií, a to je důležité, napříč politicko -- mediálním spektrem, se spíše domnívám, že se jedná o snahu vytěžit z této - bez přehánění -- senzace maximální možný potenciál sledovanosti, k čemuž jsou využívány v podstatě psychicky manipulativní nástroje.

Zatím se zdá být tato předpověď vhodnější, ovšem bude záležet na tom, jak média zareagují na tuto událost v dlouhodobém horizontu. A pokud bude zájem médií o církevní témata větší, bude záležet na tom, zda trend povede po stejné hlavní linii jako dosud, tedy po linii konfliktu církve a společnosti v otázce etické, což symbolizují vztahy k homosexuálům, sociální v oblasti sexuálně deviantního chování v řadách kněží a konečně v oblasti ekonomické jako spor se státem o majetek, nebo zda se významněji rozšíří i na jiná témata. A pak samozřejmě bude záležet také na tom, zda-li bude jejich tón kritický nebo naopak bude inklinovat k neutralitě až pozitivnímu nádechu vnitřního souhlasu. Na závěr by bylo dobré podotknout: nenechejme se překvapit.