Nesmírně znepokojující skutečností je, že soudce Rudolf Šídlo Petra Partyka shledal z výše uvedeného "trestného činu" vinným navzdory vyjádření soudního znalce, v němž se zdůrazňuje, že je vina obžalovaného neprokazatelná. Partyk tvrdí, že výroky, zveřejněné na internetu, za něž byl odsouzen, prý ve skutečnosti napsal někdo úplně jiný. Petr Partyk nyní bude muset jít rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 na 75 dní do vězení.

Partyk nebyl na podzim roku 2000 spokojen s tím, že šéf stavebního úřadu na Praze 7 Jiří Chour povolil i proti názoru památkářů přístavbu dvou pater na dům, kde bydlí. S Chourem několikrát mluvil a nakonec kvůli tomu poslal příspěvek do internetového fóra radnice.

"Debata se ovšem zvrhla a pod mým jménem tam pak psali úplně cizí lidé. To, za co mám jít do vězení, jsem nenapsal. Soudci stačilo mé jméno pod texty," řekl Petr Partyk Britským listům a deníku Lidové noviny. Soudce Šídlo odsoudil Partyka k 200 hodinám veřejně prospěšných prací, tento rozsudek byl pak snížen na 150 hodin. Partyk soud odmítl nastoupit, a tak mu před několika dny soudce Šídlo rozsudek proměnil v náhradní trest vězení v délce 75,5 dne. Považuji to za naprosto skandální.

Kriminalizace výroků a trestní stíhání za ně výmluvně ilustrují, jak pozůstatky komunistického zákonodárství mohou omezovat svobodu projevu. Paragrafů stíhajících verbální "trestné činy" může být totiž zneužíváno k omezování veřejné diskuse a kritiky politiků či státních úředníků. Demokracie však nutně potřebuje svobodný prostor k tomu, aby lidé mohli beztrestně kritizovat mocné. Bez systematické, ano i neférové kritiky držitelů veřejných funkcí demokracie zakrní.

Právě proto mezinárodní organizace, jako jsou Helsinský výbor amerického Kongresu, Amnesty International, Mezinárodní helsinská federace, organizace Reportéři bez hranic a další instituce, už delší dobu požadují, aby byly zákony kriminalizující pomluvu zrušeny. Zvláštní zpravodaj OSN pro otázky svobody projevu a výrazu, zástupce OBSE pro svobodu sdělovacích prostředků a zvláštní zpravodaj Organizace amerických států pro svobodu projevu vydali před nedávnem prohlášení, v němž se praví: "Veřejné instituce nesmějí mít právo stíhat osoby za pomluvu; politikové a veřejní činitelé musí snášet vyšší míru kritiky..." Naopak -- podle týdeníku Respekt - soudce Šídlo míní, že soudy musejí komunální úředníky před kritikou občanů chránit.

Ne všichni čeští právní odborníci jsou přesvědčeni, že by měla Česká republika poslechout doporučení výše zmíněných mezinárodních organizací a trestní paragrafy, stíhající výroky, zrušit. V ČR stále převažuje názor, že možnost pouhé civilní žaloby za pomluvu nedostačuje. Argumentuji, že přesvědčení, že " nesprávné" či "sporné" výroky má stíhat stát, je paternalistické a má kořeny v totalitě. Snad žádné západoevropské země v současnosti už neužívají paragrafů trestně stíhajících pomluvu.

S kritikou výše zmíněného skandálního případu nesouhlasí ani Zdeněk Jemelík, známý aktivista spolku Šalamoun, zasazující se za případy lidí, postižených častou a špatnou prací soudů. Jemelík v úterních Britských listech argumentuje, že má kritika Šídlova rozhodnutí poslat Pavla Partyka do vězení za údajný trestný čin, který mu podle názorů soudního znalce nebyl prokázán, je neoprávněná. Partyk podle Jemelíka dostatečně nevyužil opravných prostředků, které mu byly v českém právním řádu k dispozici v raných etapách jeho soudního procesu. Demonstrativním odmítnutím vykonat uloženou veřejně prospěšnou práci se prý případ nemůže řešit. Soudce Šídlo podle Zdeňka Jemelíka pak neměl prý jinou možnost než proměnit mu původní trest ve vězení a učinil tak zcela právem.

Není mi srozumitelné toto lpění na byrokratické liteře zákona. Nejlépe se to ozřejmí na extremním příkladu: Představme si, že by v době, kdy ještě platil trest smrti, byl nějaký obžalovaný odsouzen k popravě. Pak by se sice zjistilo, že je nevinný, ale popravu už by nebylo možno zrušit, protože obžalovaný zmeškal lhůtu k podání odvolání. Zní to absurdně, viďte. Proč tedy posílat do vězení člověka, jehož vina podle znaleckého posudku nebyla prokázána?

Paragrafy trestního zákona, které dosud kriminalizují verbální výroky, jsou důkazem, jak obtížně se stále Česká republika vyrovnává s principy svobody projevu. Příklady se objevují znovu a znovu. Nejnověji například v kauze nakladatele Michala Zítka, který záslužně zpřístupnil českým čtenářům Hitlerův Mein Kampf. Proč by nemohli mít čeští čtenáři k dispozici tuto strašlivou knihu, aby si o ní mohli sami udělat úsudek. Kdo má právo občanům určovat, co smějí či nesmějí číst? Je dobře, že před několika dny český Nejvyšší soud konečně zprostil v této věci nakladatele Michala Zítka veškeré viny. Zcela však souhlasím s Ivanem Davidem, který -- také v Britských listech -- označil výrok soudu v této věci za nepřijatelný. Jakým právem soud vydání knihy "odsoudil" sklovy:. "Je nevkusné a příčí se mravům. Zvlášť když je motivováno ziskem." Zítek má pravdu, když říká: "Takové knihy musí vycházet už jen proto, že si je tolik lidí chce přečíst." Chci svůj názor opírat o znalost, ne o slepou víru, že kniha je špatná, píše Ivan David a zdůrazňuje:

"Pan Zítko sice odsouzen nebyl, ale Mein Kampf se už prodávat nesmí a ve velkých médiích bují autocenzura a informace podle objednávky."

Je to tak správně?